Co se týče sportovních her, je situace na první pohled zcela jasná. Máme zde klasické simulace a naproti tomu i hry, které k danému tématu přistupují i poněkud volněji. A ač se to nemusí na první pohled zdát, tak právě různé arkádové sporty jsou v současné době poměrně prestižní záležitostí. Nemluvíme teď ale o namachrovaných masírkách typu FIFA Street, ale o zdánlivých „šaškárnách“ typu Mario Golf, Tennis, či Football. Přestože ve hrách tohoto typu namísto skutečných sportovců potkáváme jakési podivné komixové postavičky, disponují většinou skvělou zábavností a až překvapivě hlubokou hratelností. Nintendo se tomuto „žánru“ věnuje již poměrně dost dlouho, a tak nepřekvapí, že se chce vytáhnout i konkurenční Sony. To zatím zůstávalo pouze u několika málo dílů Everybody´s Golfu (mimo Evropu Hot Shots Golf), ale již brzy se můžeme těšit i na jejich vlastní verzi tenisu.
Rozjezd je poměrně pomalý a nic příliš nenasvědčuje tomu, že by se ve skutečnosti mělo jednat o kdovíjak akční záležitost.
Naše dojmy z preview verze prošly několika poměrně značnými oscilacemi. Začátek na nás zapůsobil samozřejmě velice dobře, nicméně zhruba v polovině na nás padlo lehčí zklamání z toho, že hra nepředstavuje nijak velkou výzvu. To však trvalo jen do té doby, než v závěru poměrně značně přituhlo, což nás nejprve potěšilo, aby nás to po třech tužších zápasech málem dostalo na psychiatrii. Jak se ale říká, konec dobrý, všechno dobré, a když jsme tak s vypětím všech fyzických i psychických sil nakonec porazili i posledního protivníka, můžeme mít ve výsledku pro Everybody´s Tennis nakonec víceméně jen slova chvály.
Rozjezd je poměrně pomalý a nic příliš nenasvědčuje tomu, že by se ve skutečnosti mělo jednat o kdovíjak akční záležitost. To je ale samozřejmě pouze tím, že zpočátku má člověk k dispozici pouze postavičky ze začátečnické kategorie, které jsou poměrně pomalé a hrají tak říkajíc rozvážně, ale samozřejmě je to dáno i tím, že proti vám na začátku stojí i soupeři na vaší úrovni, takže se to na začátku může zdát spíše jen jako jakési pinkání přes síťku než jako tenis. Postupem času ale samozřejmě
jdete výš a výš, odemykáte vedle nových kurtů, rozhodčích a kostýmů i nové hratelné postavičky, které mají lepší atributy, ale
zároveň se proti vám stavějí čím dál těžší protivníci.
Přestože jsme zatím měli pocit, že jednotlivé postavičky, respektive jednotlivé hráčské typy, nejsou mezi sebou úplně přesně vyváženy (zatím máme pocit, že drtič od základní čáry má výhodu proti tomu, kdo je spíše pro hru na síti, přičemž nejlepší volbou je asi klasický univerzál zvládající obstojně všechny herní činnosti), musíme pochválit vyvážení obtížnosti a hratelnosti. Na začátku hry v podstatě neexistuje šance, že by některá ze začátečnických postaviček poslala míč do autu nebo do sítě. Jejich údery jsou ale slabé a pohyby mají pomalé a liknavé. V kategorii profíků na nás ale již čekají hráči, kteří umí dávat tvrdé rány a po kurtu běhají již velmi slušně, ale zase již není možné spoléhat na to, že každý jejich úder půjde do vymezeného prostoru soupeřovy poloviny hřiště a není ani nic neobvyklým vyrobit dokonce i dvojchybu při podání.
Na náš vkus je zde totiž až příliš často trefována postranní lajna.
Stejně jako další podobné hry zůstává i Everybody´s Tennis do značné míry věrný své reálné předloze. To se projevuje
zejména v tom, že je potřeba umět víc než jen dělový servis a tvrdé údery. To vám dá poměrně hořce nejednou pocítit zejména počítač, který občas vyrobí takovou kombinaci rychlých úderů s pomalými kraťasy a loby, že jsme zejména v pozdějších fázích vzteky málem hryzali naši redakční omítku. Prostřednictvím zpráv v loadingových obrazovkách vás ale hra nejednou upozorní na to, že právě střídání rychlosti hry je klíčem k vyvedení soupeře z rytmu a tedy i k následnému úspěchu, přičemž stranou nesmí zůstat ani dobrá poziční práce na dvorci. S odstupem času pak působí i docela humorně situace, v níž v době, kdy redakcí létala změť nepublikovatelných výrazů a DualShocků, tak hra zrovna zahlásila něco ve smyslu: „Pokud se ti někoho nedaří porazit, tak to nevzdávej, soupeři si totiž taky občas vyberou slabší chvilku.“
A to je určitě pravda, protože nakonec se dá porazit úplně každý, přestože člověk může mít zpočátku pocit, že jeho rychlé a přesné údery jsou taktak vidět, natož aby s nimi šlo něco dělat. Trošku nás ale zaskočilo, že o dost častěji než slabou si
počítačem řízení soupeří vyberou chvilku docela silnou. Ok, první dva zápasy s někým prohrajete, ale aspoň vyzjistíte, jak vlastně
na něj. Ve třetím zápase už jste schopni něco i uhrát a prohrajete v daném zápase na jeden set třeba 6-3. v dalším pak 6-4 a zjišťujete, že s trochou štěstí na to máte. V dalším zápase pak hrajete na sto procent a vedete třeba již 4-1, ale v tu chvíli začne počítač hrát jako ďábel a prohrajete nakonec 6-4, v lepším případě 7-5. Na polstrovaný pokoj v rezidenci MUDr. Chololouška je pak případ, když podobně se vyvíjející zápas prohrajete až v tie-breaku, kam ho z posledních sil ještě dotáhnete. Na druhou stranu, když nějakého takového soupeře porazíte, máte o to větší radost, přičemž se stále bavíme o velmi pokročilých až závěrečných fázích hry.
Zajímavé bude tedy sledovat, zdali v tomto ohledu dojde ještě do finální verze k nějakému doladění, které by ostatně možná slušelo i umisťování míčků. Na náš vkus je zde totiž až příliš často trefována postranní lajna. Pokud je dost času na přípravu a provedení úderu a navíc se jej podaří i správně načasovat (časování úderů je zde poměrně dost důležité), je dost
pravděpodobné, že míček olízne čáru. Naproti tomu když chcete umístit míček doprostřed například mezi dva soupeře při čtyřhře,
přišlo nám výhodnější úder úmyslně zkazit (ledabylý úder totiž většinou skončí někde uprostřed dvorce) než ho zkoušet přesně umisťovat, což nám připadlo ne zcela šťastně vyřešeno.
I přesto toho ale zatím má Everybody´s Tennis i tak dost co nabídnout, takže pokud podobné hry máte alespoň trochu v oblibě, neměla by tato hra zmizet z vašeho hledáčku, protože nabízí opravdu slušnou zábavu zabalenou navíc v líbivém technickém zpracování.
Index očekávání: 85%
