Když před již relativně dlouhým časem oznámila firma Electronic Arts boxerskou hru FaceBreaker, docela jsme se těšili. Se sérií Fight Night totiž EA již několik let dokazují, že box do videoherní podoby převést umějí velmi zdařile, a nějaké to odlehčení prostřednictvím karikovaných postaviček nemůže navíc vlastně nikdy škodit. Předpoklady k úspěchu tak tato hra měla značné.
Leč jak s oblibou říká Míra Bosák – šedivá je teorie, zelený strom života. A tak se stalo, že FaceBreaker nejenže ani zdaleka nenaplnil očekávání do něj vkládaná, ale navíc i zůstává ještě i docela daleko za tím, co bychom mohli označit řekněme jako „EA standard“.
Zdaleka ne všechno, kde se mlátí rukama, je dobrá bojovka.
Ono se pochopitelně dalo čekat, že tato hra nebude mít s reálným boxem příliš společného, ale to nemá ani FIFA Street se skutečným fotbalem, a přesto se jedná 
o slušnou herní zábavičku. I arkádově pojaté sporty totiž v EA umějí velice slušně, takže zde byl další silný předpoklad k tomu, že by FaceBreaker měl dopadnout přinejhorším na chvalitebnou. Ovšem nedá se nic dělat, i on poměrně záhy padl.
Autoři tuto hru před vydáním prezentovali jako nesmírně akční, vtipný, a tím pádem i zábavný titul, kde se budeme válet smíchy. To je na jednu stranu i pravda, tedy pokud vám něco, cokoliv, v této hře přijde vtipné. A pokud vám to bude připadat, ideálně dlouhé desítky hodin, vtipné natolik, že vás ani nebude zajímat, co že se to na obrazovce vlastně děje, pak máte vyhráno a hra je pro vás jako stvořená.
Nedáváme ovšem příliš velké šance tomu, že by se takových hráčů u nás našlo více než pět. Ve skutečnosti je totiž FaceBreaker v podstatě suchopárný, repetitivní a akorát se zoufale snaží tvářit „cool“. Což se mu pochopitelně nedaří. Postavy se sice tváří jako mistři světa, ale ve skutečnosti jsou naprosto nevýrazné, nebo spíše lépe 
řečeno vás budou od prvních okamžiků dost štvát. Ostatně, myslíte si že vám může být sympatický tlouštík v něčem na způsob Batmanova kostýmu, který se pokouší předvádět pohyby z východních bojových umění? Holt Kung-Fu Panda je jen jeden.
Nemluvě o tom, že hlášky zdejších postav vám začnou lézt na nervy již při prvním poslechu. Mají být asi vtipné a zároveň tvrďácké, ale jak již asi tušíte, nesplňují ani jedno z toho. Celkový první dojem po spuštění hry tak je dost podivný. Zatím se ale nedá říci, že vyloženě špatný, protože nás stále čeká seznámení s bojovým systémem a samotnými zápasy.
Ty probíhají ve značně vysokém tempu, což zpočátku budí dojem, že tohle je přesně ta oddychová mlátička, jaká vám dosud ve sbírce her chyběla. Rány lítají jedna za druhou a když do toho ještě vhodně zakomponujete nějaký ten silnější úder (tzv. Breaker), kterým soupeře řádněji přidusíte, máte z hraní opravdu dobrý pocit. A to i v případě, že jinak bojovkám příliš neholdujete.
Již záhy po vstupu do hlavního režimu ale zjistíte, že zdaleka ne všechno, co se třpytí, je zlato. A zdaleka ne všechno, kde se mlátí rukama, je dobrá bojovka. Až na vás totiž v hlavním kariérním režimu nastoupí silnější sokové, pak zjistíte, že plno věcí je ve FaceBreakeru v podstatě nesmyslných. Mimochodem, hlavní režim je sám o sobě poměrně krátký a měli bychom být motivováni ho projít se všemi postavami, kterých ale taky není nijak závratné množství (můžete si ale vytvořit i vlastní – i s použitím vlastní fotky, USB kamerky nebo jen z předpřipravených modelů).
Silnější protivnící vám totiž budou dávat jen málo šancí do zápasu zasáhnout a budou vás drtit docela kvalitně, což tedy na motivaci k dalšímu hraní rozhodně nepřidá. Před každým soubojem vám hra ale aspoň dá tip, jaký styl boje je proti danému soupeři nejvhodnější – na někoho je potřeba jít se silnými údery, jiný je labilní vůči chytačkám a dalšího je třeba zase nejlepší kontrovat. Vyvstává zde ale otázka, zda je to pro tento typ hry vhodné.
Nebylo od věci, kdyby rychlost hry byla o něco nižší.
I v jiných bojovkách se různé postavy projevují různými styly a existují proti nim taktiky vhodné i ty vhodné méně, ale aby nám hra přímo říkala, jak na to máme jít? A nejhorší na tom je, že ono to docela funguje. Každá z počítačem řízených postav se chová tak, že na ni doporučená strategie platí, což ovšem hru obírá víceméně o jakoukoliv pestrost.
Poměrně záhy se dokonce naučíte číst pohyby ostatních postav, takže pokud už máte ovládání a základní herní mechanismy v krvi, hrajete vlastně dost mechanicky. Rozhodně to ale neznamená, že zvítězíte – soupeř si vždy najde cestu, jak vás umlátit, takže vítěztví není zase až tak úplně dílem toho, co umíte, ale z poloviny i toho, jak se vám v aktuálním souboji daří.
Z toho, co zatím bylo napsáno se jistě zdá, že FaceBreaker je nedodělkem, jehož hodnocení se může jen z posledních sil dobelhat k 50%, ale je zde pár věcí, které se jeví přinejmenším zajímavě. Svým způsobem mohou zaujmout třeba i pravidla zápasů, kdy se v základu bojuje do tří knockdownů – kdo jako první pošle soupeře k zemi, ten vítězí. A někomu se mohou líbit třeba již zmíněné Breakery – silné údery, kterými můžete soupeře například vyhodit vysoko do vzduchu a získat tím možnost ho pak v letu zasáhnout ještě jednou, tak říkajíc zdarma.
|
Nám se ale z celé hry nejvíce líbil ovládací systém, který je sice značně jednoduchý, ale rozhodně funkční a vlastně i originální. Jedno tlačítko přadstavuje úder na horní pásmo, druhé na spodní, třetí je vyhrazeno pro chytačky/odstrčení a čtvrtým se provádějí Breakery. Tlačítko R1 pak představuje kryt a několika málo jednodychými kombinacemi těchto možností máme vcelku dobře pokrytou na takovouto hru slušnou škálu možností včetně úhybů.
Úhyby se totiž provádějí tak, že tlačítko pro úder na horní ne dolní pásmo držíte déle. Pokud v tu chvíli na dané pásmo zaútočí soupeř, provede váš bijec úhyb, a pokud pak dostatečně rychle zaútočíte vy, tak můžete pár ran zasadit naopak jemu. Řešení je to značně elegantní a vzhledem k vysokému tempu hry vlastně téměř i jediné možné.
Přesto by ale možná nebylo od věci, kdyby rychlost hry byla o něco nižší. Místy je 
to totiž strašná rasovina a než si po několika ranách do břicha uvědomíte, ža máte uhýbat nebo bránit, už vám soupeř masíruje hlavu a pokračuje omráčením nebo Breakerem. Pokud se pokusíte o taktičtější vyčkávací strategii, tak to může dopadnout tak, že proti sobě stojíte a jen střídavě uhýbáte, ale většinou to nakonec stejně dopadne tak, že vás protivník docela brzy donutí k dalšímu rychlému bušení do tlačítek.
Pravdou ovšem je, že se na zdejší poměry dá zvyknout, jelikož postavy nedisponují kdovíjak velkým množstvím pohybů a manévrů, tak si je docela brzy načtete a v kombinaci s radami hry s nimi budete schopni bojovat. Alespoň tedy v začátcích. Se stoupající obtížností ale hra začne čím dál víc připomínat situaci, kdy v televizi vidíte Železného Zekona tahat v zubech lokomotivu – víte, že to jde, ale netušíte, jak byste to mohli dokázat vy. Respektive vlastně vás ani nenapadne uvažovat, jak byste to třeba mohli udělat.
A to je v případě videohry bezpochyby špatně. Když vás hra nedokáže motivovat k dalšímu hraní a snaze po zlepšení, tak sama rezignuje na jeden z nejzákladnějších a nejstarších herních principů. U Electroplanktonu by asi nikdo žádné výzvy ani motivace nečekal, ale u bojovky je to jistě už „trochu“ problém.
Nijak zvlášť pak neoslní ani technická stránka hry. Zvuky jsou dobré, soundtrack vybrán s pečlivým ohledem na současné trendy, pro EA tak typickým, a namluvení postav je příšerné. Grafika pak evokuje výše zmíněnou poslední FIFU Street, ale zatímco karikatury fotbalových hvězd měly řekněme vypovídací i jistou uměleckou hodnotu, postavičky smyšlených šašků v ringu vás nikterak neosloví. A zdeformované obličeje při zápasech i po nich to nemají šanci dohnat. Za zmínku ale stojí možnost nechat si sestříhat nejlepší momenty ze zápasu a pak je umístit na síť.
Celkově je tak FaceBreaker značným zklamáním – není to ani dobrá arkáda a už vůbec ne dobrá bojovka. Až by se chtělo říci, že tato hra zůstala napůl cesty úplně ve všech směrech. Člověk má nutkání si myslet, že autoři možná ani sami přesně nevěděli, co chtějí vytvořit, ale bohužel je nad Slunce jasnější, že chtěli vyrobit právě přesně toto.
