Po mnoha letech odloučení se společnost Square (nyní Square-Enix) vrací ke spolupráci se společností Nintendo a výsledkem je akční RPG Final Fantasy Crystal Chronicles. Jedná se však o titul, který je svým konceptem na kilometry vzdálený klasickým RPG hrám od Square a fanoušci série Final Fantasy zde mnoho známých herních prvků nenajdou. A co víc, Final Fantasy Crystal Chronicles se nedá zařadit ani mezi tradiční konzolová akční RPG jako je třeba Baldur’s Gate Dark Aliance, nebo skvělá Alundra (ale pouze první díl) z PS One. Na to jsou souboje v FFCC příliš omezené. Zřejmě největší chybou a zároveň lákadlem FFCC je tak multiplayer až pro 4 hráče. FFCC je tedy hra určená především pro hraní ve více lidech. Pouze tehdy se některé herní prvky stávají zábavnými a hra odhalí celý svůj potenciál. Singleplayer část zde samozřejmě nechybí, ale její provedení je diskutabilní a spíše to vypadá, že byla vyvíjena a do hry přidána na poslední chvíli.
Na začátku hry vše vypadá více než slibně. Sice zde chybí FMV sekvence v tradiční Square kvalitě, ale za to je tu nádherné in-game intro podbarvené nádhernou skladbou, kterou nelze slovy popsat. Díky ní má celé intro specifickou melancholickou náladu a dokonale téměř každého kdo jej uslyší přiměje k dalšímu hraní. Intro sekvence od Square jsou vždy nádherné a navíc málokdy ukazují něco příběhově podstatného. FFCC je však výjimkou. Intro předvádí vše podstatné co by měl hráč o příběhu vědět. Je tedy zřejmé, že příběhová složka FFCC je postavena ne na druhou, ale až třetí kolej.
Vše se motá okolo jedovaté látky zvané miasma, která otravuje vše čeho se dotkne a rozděluje svět FFCC na 5 částí. Jedinou ochranou před miasmou jsou krystaly, které jsou v každém městě i vesnici, včetně těch nezapadlejších. Život bez krystalů by byl velmi krušný. Problém je v tom, že ochranná síla krystalu trvá vždy pouze jeden rok a k jejímu obnovení je třeba speciální tekutiny myrrh z myrrhového stromu. Těchto stromů je po celém světě relativní nedostatek a naneštěstí se nalézají vždy na konci nepřáteli zamořených oblastí. A tak musí rok co rok vyrazit z každé vesnice a města karavana za získáním myrrhu, aby jejich domy, rodina i známí mohli žít klidným a spokojeným životem dále. Z každého myrrhového stromu lze bohužel získat pouze kapku myrrhu a proto je třeba najít myrrhových stromů více. Jakmile je nádoba na tekutinu (ona nádoba se jmenuje chalice a bude o ní řeč později) plná následuje návrat do rodné vísky a bujará oslava. Tento scénář se pak opakuje ještě 4x v naprosto stejné podobě než nastane konce hry. Takto jednoduchý příběh a základní koncept hry je pro někoho možná zklamáním, ale je třeba si uvědomit, že FFCC je akční RPG, kde více záleží na provedení vlastních soubojů, než na kvalitním a super zajímavém příběhu. Nicméně od Square by člověk čekal trochu více než jenom nezbytný standard, zejména jedná-li se o tak výjimečný projekt jako je RPG pro Gamecube, kterých je na této modré mašince zatraceně málo.
Výběr postavy bývá v akčních RPG velmi důležitým prvkem, jelikož poté určuje styl vlastní hry. Ten se liší podle toho je-li postava specializována na magii, či boje, nebo na boj na blízko či na dálku atd. Výběr postavy v FFCC je, stejně jako spousta ostatních prvků, poněkud jiný, ale zároveň stejný. Výběr totiž nezahrnuje přímo třídu a bojové předpoklady, ale rasu, pohlaví, zaměstnání a vesnici původu, kterou je možné pojmenovat dle vlastní libosti. K dispozici jsou čtyři rasy - Clavatové se dokážou dobře bránit a ovládají lépe než kdokoli jiný magii, Litiové vynikají svou velkou silou, Yukesové jsou skvělí mágové a Selkové jsou nejrychlejší v užívání speciálních útoků. Výběr rasy je v FFCC důležitější než kdykoli jindy, protože vývoj postavy je zde docela omezený a učit vybranou postavu jiným věcem, než pro které má předpoklady je práce úmorná a nezábavná. Proto je třeba volit uvážlivě, jak v single tak i multiplayeru, kde na správném složení party záleží ještě mnohem více.
Výše zmiňovaný výběr povolání není až tak důležitý pro samotné hraní a uplatní se pouze při návštěvě rodné vesnice. Je to zkrátka takové malé zpestření. Ostatně podobných zpestřujících prvků je ve hře více. Kromě miniher, jež jsou specifické pro multi i singleplayer je možné sbírat ve městech známky od
mooglů a složit si tak z nich pohlednici, nebo posílat dopisy a dárky své rodině, což zvyšuje jejich vděčnost k postavě a celkově vylepšuje vztahy v rodině.
Po výběru postavy a rozloučení s rodinou je čas vyrazit s karavanou na cestu. Na obrazovce se objeví mapa herního světa, kde je zatím přístupná pouze jedna část z 5. Ty další jsou totiž přehrazeny tokem miasmy, k jehož překonání je třeba změnit nativní element každé postavy skrze věcičku zvanou chalice (o níž padla zmínka výše). Elementy jsou ve hře klasicky 4 – voda, oheň, vítr, země a místa, kde lze element změnit například z vody na vítr jsou strategicky umístěna a jsou kdykoli v dosahu. Postup ve hře je i díky tomuto víceméně striktně lineární. Hráč jde od lokace k lokaci, bojuje, získává myrrh, zastavuje se ve městech, nakupuje, občas vede krátký rozhovor, potkává se čas od času s jinou karavanou, změní svůj element, projde skrze miasmu do další části světa a dělá dále to samé co v části předchozí. Znovu a znovu a znovu, což tedy znamená, že je hraní FFCC značně repetitivní.
Vraťme se k věci zvané chalice. Ta slouží ke skladování surové formy myrrhu, když je karavana na cestě, a brání postavy před jedovatými účinky myrrhu. Brání je tím, že kolem sebe vytváří kruh
konstantní velikosti, v němž se může postava, nebo postavy volně pohybovat. Aby se však postava mohla pohybovat po lokaci, musí chalice někdo nést a tím posouvat i onen ochranný kruh. V singleplayeru to obstarává samotný hráč, nebo moogle, což je NPC postava. V multiplayeru pak úkol nést chalice spočívá na jednom z hráčů, který se tak neúčastní samotného boje. Není však nic jednoduššího než se v nošení chalice střídat. Záleží pouze na domluvě mezi hráči. Účel chalice ve hře je tedy zcela zřejmý. Donutit hráče, aby se drželi neustále při sobě a spolupracovali v boji. Bohužel to šlo vyřešit mnohem lépe než tímto způsobem, zejména v singleplayeru. NPC moogle se totiž čas od času zasekne za překážkou a brzdí tak hráče v postupu. Mnohem větší chybou je však rychlost moogla, respektive jeho pomalost. Hráčova postava se pohybuje mnohem rychleji a moogle tak hráče efektivně brzdí, což je dosti otravné. V multiplayeru pak problém obvykle bývá v komunikaci. FFCC totiž od hráčů vyžaduje velkou míru vzájemné slovní komunikace. Hráči se musí domlouvat a informovat kterým směrem půjdou a chvilku potrvá než se všichni sehrají natolik, že se nebudou vzájemně brzdit a otravovat.
Samotné souboje se trochu liší od tradičních akčních RPG . Hráč sice má k dispozici klasické prvky jako útok, obrana a magie, ale způsob jakým je používá je poněkud odlišný. Jednotlivé úkony totiž nejsou namapovány na specifická tlačítka, ale jsou přiřazeny do několika Command slotů. Command sloty jsou standardně 4, ale jejich počet lze v průběhu hry zvyšovat (nícméně mít více jak 6 je hloupost). Úkony v těchto Command slotech si hráč vybírá sám a pak mezi nimi přímo ve hře cykluje pomocí tlačítek L a R a provádí je stiskem tlačítka A.
Na papíře je tento způsob poměrně jasný a zdánlivě ideální , ale ve hře samotné je docela nefunkční. Vzhledem k tomu, že se jedná o akční RPG a souboje jsou realtimové, není možné dostatečně rychle přepínat mezí útokem, obranou, kouzlením a použitím předmětu. Pokud tedy hráč nechce, aby jej nepřítel zabil když si mění aktivní činnost, musí si odběhnout provést výměnu a až pak se vrátit zpět k nepříteli, aby jej dodělal. Kvůli těmto problémům je takřka nemožné používat obranu, protože v přímé konfrontaci s nepřítelem se to nedá stíhat a po odběhnutí to zase ztrácí smysl.
Další problémy nastávají v multiplayeru, kdy každý hráč výše zmiňovanou činnost provádí na obrazovce svého GBA. Často dochází k situaci, kdy je jeden hráč nucen odvrátit pohled od boje a věnovat se správě menu na GBA, což jej činí ve hře zranitelným. Je tak na jeho spoluhráčích, aby jej během této činnosti bránili. Tento systém sice podporuje týmovou hru a týmového ducha, ale rozhodně to nelze označit za intuitivní, což je velký problém vzhledem k tomu, že jsou souboje hlavní náplní hry.
Poměrně netradiční je použití magie. Kouzla ani magii s sebou hráč nenosí pořád. Vždy po odchodu z jedné úrovně totiž veškerá kouzla magicky zmizí a po příchodu do úrovně nové je nutné kouzla získat ze zabitých nepřátel. Samotné použití magie je velmi snadné, ale ne příliš příjemné. Požadované kouzlo je třeba nejdříve vybrat do jednoho Command slotu. Pro jeho použití v boji je pak třeba chvíli držet tlačítko A než se objeví zaměřovací kruh, kterým je třeba nepřítele zaměřit, a pak teprve konečně kouzlo vypustit. Problém toho systému je opět v jeho pomalosti. Nepřátelé totiž na nic nečekají a často hráče zasáhnou dříve než se mu podaří kouzlo připravit a nepřítele zaměřit. Během vyvolávání kouzla se totiž postava nemůže hýbat, což je naprostý designérský omyl. K urychlení manipulace s kouzly příliš nepomůže ani počáteční výběr postavy s větším magickým nadáním (Yukesové), ani vylepšování
magických vlastností na konci každé úrovně. Magie zde prostě přišla zkrátka
Stejně jako je omezen soubojový systém, byl tvůrci zkriplen i systém vylepšování vlastností postavy. Neprobíhá totiž tradičně jako v jiných hrách, kde hráč dostává zkušenostní body za zabíjení nepřátel. FFCC hráči zadá na začátku každé úrovně nějaký úkol. Například nepoužívat magii, nesbírat specifické předměty a podobně. Po skončení levelu pak hra vypočítá jak dobře hráč zadaný úkol splnil a podle toho mu nabídne možnosti vylepšení postavy (+1 na magii, +2 na sílu atd). Tento způsob je sice originální, ale ve výsledku také dosti pomalý, což mnoho hráčů odradí. Na druhou stranu je třeba říci, že to hraní většiny úrovní činí alespoň trochu zajímavějším a osvěžujícím.
Jako singleplayer hra nestojí FFCC za koupi, pokud nejste skuteční Final Fantasy nadšenci a nemusíte mít každou hru z tímto názvem ve své sbírce. Máte-li možnost si hru půjčit, udělejte to, abyste na to přišli sami. Máte-li však po ruce 3 kamarády s GBA a potřebnou kabeláží, kteří jsou navíc ochotni se poměrně dlouho učit herním mechanismům, stojí za to o koupi FFCC popřemýšlet. Požadavky jsou to sice dosti vysoké, zejména na poměry v naší malé republice, ale jakmile je splníte a pustíte se do hraní, je zde
velká šance, že vás hra bude alespoň trochu bavit. Zejména pokud propadnete kouzlu týmové spolupráce, bez které se hraní multiplayeru neobejde. Začíná to už mapami, které se objevují na obrazovce GBA, přičemž každý hráč má tuto mapu jinou. Někdo tam má zobrazeno rozmístění nepřátel, druhý umístění bosse atd. Pokračuje to ochranou hráče, který se zrovna zabývá prací v menu na svém GBA, kdy jej ostatní musí chránit před útokem. Spolupráce je nutná i při používání magie. V singleplayeru lze dvě kouzla umístěná v Command slotech vedle sebe zkombinovat v kouzlo nové (fire + fire = fira). V multiplayeru to však funguje trošku jinak. Například pro vyvolání silnějšího kouzla firaga musí kouzlo fire zakouzlit tři postavy naráz (fire+fire+fire=firaga), což vyžaduje opravdovou sehranost. Ostatně o sehranosti a týmové spolupráci je FFCC především. A ještě jednou opakuji, že pokud máte k dispozici hardware a ochotné spoluhráče, není vyloučeno, že si tuhle hru fakt užijete, což v singlu ani náhodou nehrozí.
Po technické stránce je FFCC dokonalou hrou, o tom není pochyb. Pokud bych ji měl přirovnat k některé z dříve vydaných FF her, asi bych si vybral Final Fantasy IX. Zejména kvůli malým postavám a vzhledu i chování mooglů. Celkový dojem je tedy více pohádkový než v jiných fantasy hrách. Díky přítomnosti
smrtelné hrozby v podobě miasmy je však tento pohádkový svět takový melancholický a zkrátka nádherný. Pečlivější průzkum modelů postav odhalí velmi pěkné detaily a o nic hůře nejsou zpracovány ani jednotlivé lokace, které se od sebe všechny do jedné vzájemně liší. Ať už se jedná o bažinu, pláně či poušť. I přes tuto diversitu je potěšující, že si hra jako celek zachovává pořád svůj kouzelný pohádkový styl a atmosféru. Ta je podpořena i nádherným hudebním doprovodem. O bezkonkurenční úvodní skladbě už řeč byla a je třeba dodat, že i další skladby jsou stejně kvalitní. Škoda, že je jich tak málo a docela často se opakují. Zvuky jsou zcela standardní a není třeba je nějak hlouběji rozbírat, stejně jako dabing, který je ve hře přítomen v minimální míře. Za zmínku stojí prakticky pouze dobře vybraný ženský hlas, jež zazní vždy po příchodu do nové úrovně.
Na Final Fantasy Crystal Chronicles jsem se těšil, moc těšil, stejně jako velké množství majitelů Gamecube. A to zejména kvůli mé oblibě čehokoli s nálepkou FF a také kvůli zřetelné absenci kvalitních RPG her na Gamecube. Nyní jsem bohužel částečně zklamán, což není nutně vina hry samotné, ale příliš velkých nadějí. Jako singleplayer hra FFCC za koupi rozhodně nestojí. Hra je v singleplayer módu docela krátká (15 hodin), znovuhratelnost hodně omezená a počet miniher a speciálních vychytávek malý. Zato pro více podobně naladěných lidí je FFCC vhodným titulem. Vyžaduje sice od hráčů velkou snahu, velké počáteční investice, hodně vzájemné spolupráce i komunikace, ale odvděčí se za to spoustou hodin slušné týmové zábavy, která přebije hodně omezený systém soubojů, lineárnost i minimální přítomnost RPG prvku. Sami tedy zvažte zda je FFCC hra pro vás a nenechte se zmást ani ovlivnit názvem, protože kromě něj a několika dalších prvků nemá hra s ostatními titul v sérii Final Fantasy nic společného.
| Final Fantasy Crystal Chronicles | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
