Jak známo, slovo „poslední“ nosí smůlu. Při posledním sjezdu sezóny si natřikrát zlomíte nohu, poslední vyhození z kopýtka před svatbou vám zajistí obtížně léčitelnou chorobu a tak dále. „Poslední fantazie“, jíž se chtěli zakladatelé dnešní megasérie kdysi rozloučit, se stala – ehm – prostě dnešní megasérií. Ve srovnání se dvěma výše zmíněnými příklady to ale zase není takové neštěstí. Pojďme se tedy podívat, jak si v obtížném boji za udržení kvality v nepřetržitém proudu FF předělávek vede znovuzrozená „čtyřka“.
Cecil začíná na straně zla.
Nejprve ale bude vhodné si připomenout, na co všechno už čtvrtý díl FF vyšel – uváděné letopočty se týkají japonských premiér. První poctěnou platformou byl Super Famicom neboli pro Západ Super Nintendo Entertaiment System (SNES) v roce 
1991. Následovaly PlayStation - 1997, na Západ neproniknuvší Wonder Swan Color - 2002 a Game Boy Advance - 2005. Nemluvě o letošním sequelu Final Fantasy IV the After: Tsuki no Kikan pro mobilní telefony. Nintendo DS tedy zajisté není poslední platformou, na níž bude Cecil Harvey s přáteli drtit příšerky. Což má své kladné i záporné dopady.
Kladem je to, že se hráč, který hru obdivuje, může těšit na technicky stále pokročilejší provedení svého oblíbeného příběhu – má-li tedy ty nervy hrát tentýž příběh stále znovu. Naopak nevýhodou takto zavedené recyklace je skutečnost, že stejně jako chytrý atlet zvedá prémiemi odměňované rekordy jen o minimálně nutné porce, tak ani recyklátoři nechodí až na hranice svých možností: dobře vědí, že to „takhle bude stačit“.
Pro ty, které zajímají čísla: s původní verzí pro SNES se u recenzované novinky údajně shodují tři čtvrtiny (!) skriptu. Vždyť ještě minule to bylo jen 2D a „mlčky“ – není snad dost na tom, že se přidal jeden rozměr a dabing nehratelných sekvencí? Plus jako bonus nádherné intro?
Jenomže. Ihned po ohromujícím vstupu se hbitě přešaltuje asi tak o pět grafických pater níž. To by ani tak nevadilo. Každému je jasné, že hra na NDS nemůže být celá v grafice zmíněného intra – to by nezvládl ani PlayStation 3. Máme tedy co do činění spíš s jakousi kapesní N64: postavy jsou strašlivě hranaté, ale zato trojrozměrné a grafika má svou působivou retro-atmosféru. Řeč je ovšem o horním displeji. Co je to ale na tom spodním?
Inu, tam se nejčastěji střídá hodně nevzhledná mapka s hodně nevzhlednými statistikami, případně s režimem „úplně zhasnuto“. Mimochodem, tvůrci se u postav ani neobtěžují zobrazovat maxima zdraví a magické síly – čísla se při boji jednoduše snižují, takže si výchozí stavy musíte pamatovat.
Pohyb postavy se ovládá buď stylusem nebo směrovými tlačítky. Hráč spletený mapkou, po níž jezdí stylusem, se nejprve snaží brát při ovládání postavy mapku v potaz - to ale nějak nefunguje. Brzy člověk pochopí, že na pozici stylusu na mapce vůbec nezáleží - důležitý je jen směr, jímž stylusem hýbete kdekoli na dotykovém displeji. Není to ale metoda z nejspolehlivějších, takže se volky nevolky sahá po korekci směrovým křížem. Tam ale zase musíte držet ještě jedno další tlačítko, nechcete-li, aby se hrdina šoural jako důchodce.
Mozek tu opravdu nemůže zahálet.
Též trochu vyděsí, když se hned v prvním městečku po opuštění hradu při brouzdání potokem hrdina zaráží o stíny architektury na vodě! Naštěstí se ukázalo, že je takový bug výjimečný, nicméně v disciplíně ovládání pohybu paradoxně předchozí díl pro NDS tak jako tak svého nástupce s přehledem válcuje.
Naštěstí to neplatí o všem, s čím se ve hře setkáme. Hratelnost je tradičně naprosto skvělá. Jak známo, původní FF IV uvedla do série novinku, jež rychle zdomácněla: takzvaný aktivní bojový čas (ATB). Autorem tohoto vynálezu byl Hiroyuki Ito a jeho vychytávka spočívá v tom, že postava může provést útok nebo jinou akci jen tehdy, má-li naplněný ukazatel času. Po provedení akce spadne ukazatel na nulu a pomalu se opět nabíjí - daná postava musí po tu dobu čekat. Jde tedy o narušení čistě 
tahového systému prvkem boje v reálném čase, což vítaně dodává akci na dramatičnosti.
Pokud by někomu sledování ukazatelů všech postav nevyhovovalo, má možnost stiskem tlačítka X během souboje zapnout automatiku – postavy pak na naplnění ukazatele času reagují samy akcí, již mají přednastavenou. To lze ovšem – dle mého názoru naštěstí – provozovat jen místy, protože je více než často naprosto nezbytné přemýšlet nad soubojem vlastním mozkem.
Například se střetnete s partičkou nepřátel, z nichž jen jeden má schopnost zaútočit na vás paralyzujícím kouzlem. Automatika je rázem na nic, protože je nutné co nejrychleji zlikvidovat právě tohoto týpka, obyčejní ranaři mohou počkat. Rovněž hned první „midboss“ střídá dvě podoby, přičemž útok na jednu z nich útočníkovi – tedy 
hráči – uškodí, zatímco soupeře ani neškrábne. Automatika je opět k ničemu, protože postavy nastavené na útok k proměnám protivníka vůbec nepřihlížejí. Komu by snad čirou náhodou připadal i ručně ovládaný boj moc snadný, může si nastavit reálný čas i na dobu, kdy se během bitky probírá volbami – pak už tento titul nezaměníte s dětskou hrou ani omylem.
Mozek tu opravdu nemůže zahálet. Jestliže ani trojka nebyla procházkou růžovým sadem, čtyřka je ještě zřetelně těžší, aniž by vás současně zalévala samoúčelnou frustrací. Ukládat lze jako obvykle jen na světové mapě, nikoli v sídlech, městech nebo obecných dungeonech. V rozsáhlejších dungeonech ale jsou ukládací body, takže k zoufání není důvod.
Kdybyste potřebovali od hry odejít, je k dispozici i quicksave – ten ale pochopitelně ukončí aktuální herní seanci a po opětovném nahrání pozice se smaže. Vzhledem k tomu, že v neznámém terénu se velmi logicky mapa odhaluje až s vaším postupem vpřed, však stejně nezabráníte adrenalinovému pátrání po spásném městečku - s poslední léčivou lahvičkou v batohu. A tak to má být.
Zůstává tradiční rozdělení schopností postav podle individuálních tříd, ale přibyly k němu takzvané augmenty, neboli rozšíření. Tato rozšíření lze získat rozličným způsobem, jak od nepřátel, tak od dočasných spolubojovníků, opouštějících partu, a mají pestrou škálu funkcí, od prostého vylepšení statistik až po získání schopností, jež běžně třídě konkrétní postavy nepřísluší. Možnosti vylepšování postav se tím radikálně zvyšují, což samozřejmě otevírá žádoucí prostor pro vlastní invenci a 
výstavbu optimálního týmu zkázy.
Příběh opět názorně objasňuje, proč je celá série tak populární. Hlavní hrdina, temný rytíř Cecil, začíná na straně zla a páchá ohavné činy, byť je znát, že má od začátku dobré srdce a jen podléhá mylnému chápání vojenské cti a snaze splnit coby kapitán elitní vzdušné jednotky království Baron jakýkoli panovníkův rozkaz. Tentýž problém řeší i jeho spolubojovník Kain Highwind, jenž dříve s Cecilem soupeřil o velení Rudých Křídel, a koneckonců i prostí jim podřízení vojáci, takže jsme hned zkraje vrženi do ryze dospělé meditace nad nutností porovnávání jakéhokoli povelu „shůry“ s vlastním svědomím.
| Konečná pro nemravnost |
| Jak jsem se tak probíral historií „čtyřky“, našel jsem zajímavé informace o prvním vydání hry ve Spojených Státech. Tam vyšla v roce 1991 na SNES coby Final Fantasy II – z důvodu do té doby scházejícího vydání prvních dvou dílů. Zajímavější jsou ale úpravy, jimiž hra musela pro americké vydání projít. Například muselo být odstraněno vše, co souviselo s náboženstvím: ze „svatého“ se stalo „bílé“ a „modlitby“ se předělaly na „přání“. Byla odstraněna speciální skrytá „místnost programátorů“ s pornočasopisem. Heh. Nejvíc mě ale pobavilo, že městské tanečnice, původně v bikinách, dostaly cudný trikot! Je tudíž potěšující, že reinkarnace pro NDS opět obsahuje tanečnice ve spodním prádle – když ovšem k děvě přicházíte, je od hlavy k patě zabalena do šatů a „svlečenou“ ji uvidíte, až když projevíte zájem o její šou, bizarně doprovázenou hudbou Arama Chačaturjana. Aniž by se vám ovšem dostalo striptýzu. Symboličtější a hranatější erotiku jste pak neviděli – leda v USA. |
A ani pokračování příběhu nezklame – není nouze o překvapivé zvraty, spolubojovníci se v obligátní honbě za krystaly živlů stávají obávanými protivníky a naopak, byť jako ve správné pohádce vše směřuje k triumfálnímu happyendu se čtvrthodinovou nehratelnou sekvencí. Žel, jen v enginu hry – člověk má pocit, že tvůrci ani moc nepočítají s tím, že by někdo dorazil až na konec, takže grafiku snů vyhradili jen pro intro.
Hudba je, jak jinak, přeleštěná původní partitura Nobua Uematsu, kvůli jejímuž nahrávání před sedmnácti lety musel tým trávit noci v centrále Square ve spacích pytlích – inu, Japonsko. Vůbec je celkově hra tak spojená s minulostí, že například některé filmečky v enginu hry svým scénářem i stopáží naprosto dokonale odpovídají verzi pro Game Boy Advance – tak dokonale, že, jak se můžete přesvědčit na internetu, zablesknutí v jednom odpovídá prakticky na vteřinu přesně blesku ve 
druhém.
Jiné původní scény byly ale nahrazeny krátkou reminiscencí a další zcela nové přibyly. Rovněž došlo ke kosmetickým změnám, plynoucím z technického pokroku – například svérázná ušatá bytost Namingway, schopná měnit jména hrdinů, tak již pochopitelně nemůže činit u těch, kdo jsou jmenováni v rámci dabingu. Ten mimochodem k některým postavám a temnému příběhu svou „náctiletou“ nasládlostí hrubě nepasuje, ale přežijete to.
Po dokončení si lze příběh střihnout znovu s ponechanými některými schopnostmi a vylepšeními, přičemž se otevřou nové možnosti, dostupné právě jen při opakovaném hraní. K dispozici je i symbolický wireless multiplayer s možností poměřit s kamarádem bojové schopnosti svého Whyta, což je Eidolon, bytost vyvolávaná 
vyvolavačkou Rydií. Whytovy atributy se zvyšují pomocí jednoduchých miniher ovládaných stylusem, jež spustíte v blízkosti Tlustého Chocoba. Například intelekt pilujete prostřednictvím Rydiiny Matemagické Minuty: ze čtyř čísel máte sečítáním, odečítáním, násobením a dělením získat číslo deset. Whytovi lze rovněž upravovat ksichtík dle libosti – to zase uvidíme věci.
Když shrnu své dojmy: přestože hra zobrazuje současně větší množství polygonových postav a celkově obsahuje podstatně více dat než předchozí díl, mně osobně připadá „trojka“ se zoomovatelnou kamerou pokročilejší a vývoj bych rozhodně raději viděl postupovat jejím směrem. Faktem ale zůstává, že i znovuzrozená „čtyřka“ představuje ultimátní zábavu a celá série pak vzhledem k četnosti jejích inkarnací malý zázrak. Potomkovi ale jméno Cecil nedávejte, děti ve škole by se mu smály.
