Fanoušci Final Fantasy se zhruba dělí na dvě skupiny. První tvoří ti "hardcore vyvolení", kteří všechno vědí a znají lépe než legendární Brouk Pytlík a pro něž je všechno od osmého dílu dále, přirozeně, že s osmým včetně, jen nastavovaná kaše, blbost, hnus a zjednodušená nuda. Podskupinou této skupiny pak jsou fundamentalisté, kteří se snaží působit dojmem minimálně samotného Yu Yevona, a pro ty představuje nedostižnou modlu už Final Fantasy V. Druhou skupinu pak tvoří nadšenci, kteří s povděkem vítají každý nový díl, protože série FF pro ně znamená víceméně jediný kontakt se světem japonských RPG a tito jedinci pak odmítají jakékoliv možnosti, že by vedle Final Fantasy mohly existovat i jiné zajímavé RPG tituly a FF je tak pro ně doslova a do písmene modlou. Těmito dvěma hlavními názorovými proudy pak byli prakticky do ilegality vyobcováni osvícení hráči, kteří rádi hrají leccos, hlavně pokud je to ale baví. Je jim v zásadě jedno, jestli junction system ve Final Fantasy VIII odsouval magii do pozadí a nechápou proč by ve Final Fantasy VII měli do zblbnutí nahánět a kultivovat chocoby, když materii Knights of Ring stejně nepotřebují. Jasně, třeba bez ní neporazí všechny Weapons, ale ... no a co? Ne každý chce strávit celý život pilováním postav v Tekkenu a ne každý chce rok v kuse levelovat na jednom místě postavičky v jediné hře. Stačí jim totiž "jen" vynikající hratelnost a parádní příběh, dva znaky, které sérii Final Fantasy provázejí již od prvopočátků. Paradoxně těm se bude ale nejnovější počin Square Enixu líbit nejvíce.
Final Fantasy X-2 jde totiž poněkud jiným, vlastním, směrem. Asi nemá cenu rozebírat, o co vlastně přesně jde, jelikož informacemi a zprávičkami ještě před vydáním se nikterak extrémně nešetřilo, takže si jen v kostce shrňme, co víme. Poprvé v historii této ságy se tak dočkáváme plnohodnotného, respektive přesněji řečeno přímého pokračování některého z dílů, protože s tou plnohodnotností to je taky ještě trošku jinak. Velkou vlnu kritiky totiž zvedla skutečnost, že se v případě FF X-2 nejedná o pravé "hardcore" RPG. U nás v redakci na to panovaly nejednotné názory, ale jedno nám nebylo jasné naprosto jednotně. Tak trochu zpovzdálí jsme totiž pozorovali, co se ohledně FF X-2 strhne jinde, a nevěřili jsme vlastním očím. Nejen na českých webech totiž chtěli všichni stůj co stůj vypadat jako někdo z výše popsaných dvou skupin hráčů, ale na druhé straně nám připadalo, jako by všem bylo nepříjemné dát této hře nízkou známku. O to vědečtěji jsme si s kolegou Sleeplessem prohrábli naše pěstěné plnovousy a pustili se do intelektuálně náročné analýzy. Zjistili jsme, že pravda je tak někde uprostřed.
V prvé řadě je totiž potřeba si uvědomit, co od této hry kdo čeká. Někdo zcela jistě žil v domnění, že se bude jednat o další epické dobrodružství na několik stovek hodin, které ještě
prohloubí některé souvislosti v rámci světa Final Fantasy X, případně lehce naznačí nějaké další náznaky souvislostí s ostatními díly, ale taky třeba nastolí nové otázky. Někdo možná čekal kompletně přebudovaný soubojový systém, který teprve teď dá vyniknout těm největším stratégům a oddělí je od "rekreačních" hráčů, kteří "ani ve FFVI nezískali všechny Espery". Někdo možná taky čekal, že budou rozšířeny možnosti co se týče počtu hratelných postav a případně managementu skupiny. Ale doufáme, že se najdou i tací, kteří čekali odlehčený příběh ze světa Spira, v němž vystupují v hlavních rolích tři fešná děvčata v rámci hry s poněkud "ořezaným" soubojovým systémem a v rámci série FF nezvykle vyšším důrazem na akční pojetí. A proč v to doufáme? No proto, abychom nezjistili, že jsme až tak pitomí, že jen my neumíme číst jak řádky, tak i mezi nimi. Jsme totiž přesvědčeni, že ti co čekali něco jiného, to čekali prostě blbě. A to prosím pěkně prohlašujeme s vědomím všech možných důsledků, které toto tvrzení může mít. Square Enix totiž nikdy netvrdil něco ve smyslu, že FFX-2 bude "komplexně rozvíjet možnosti FFX", nikdy ani netvrdil, že FFX-2 je dalším dílem v řadě a třeba narozdíl od FFXI tuto hru označil tak, že je prostě hned jasné, že se jedná jen o jakousi odbočku od hlavního tahu, a vůbec tedy není na místě dělat nějaké ukvapené závěry na téma, do jakých kytek to ta Final Fantasy leze nebo blábolit nesmysly o masovém, na akci
zaměřeném americkém trhu. Je ale nad slunce jasnější, že až vyjde dvanáctý díl, najde se obrovské množství "odborníků", kteří uvidí jasnou souvislost s X-2 a neustále sílící trend zakčňování. Ale to se už asi nedá nic dělat. Ani dobře promyšlená osvěta by totiž takového jedince nepřesvědčila, že FFX-2 není nepodařeným produktem a to, jak to vypadá, je přesný obraz původního nápadu tvůrců, kteří chtěli, ať to zkrátka protentokrát vypadá tak, jak to dneska vypadá. A ruku na srdce, kdo jiný by měl mít větší právo na to, udělat "něco nějak jinak" než právě studio, které nás za ta dlouhá léta v hlavní linii série obdařilo již deseti vynikajícími hrami, o nichž prakticky doslovně platí, že jedna je lepší než druhá.
Ale dosti agitace a propagandy, protože na nás čekají tři sladké slečinky, z nichž je pro změnu jedna než druhá přitažlivější. Ty chodí, respektive létají po světě a hledají sféry, které nyní, dva roky po událostech ve FFX, slouží jako cenný zdroj informací o minulosti. Říkají si Dull ... ehmm vlastně Gullwings a mimo známých Yuny a Rikku je s nimi v partičce hrubě atraktivní a v kůži oděná Payne plus pár lidiček, kteří zajišťují podporu z letounu. No, letounu, prostě zase z nějaké typické FF létající monstrozity, která tentokrát vypadá jako něco mezi motorkou a raketoplánem. Za zmínku
pak stojí velmi svérázná a komická postavička bratra Rikku, který se kvůli Yuně naučil i "normální" řeč a al-bhedštinou tak spustí víceméně jen v případech nestandardního rozrušení a který působí dojmem mixu ruského baleťáka, nešťastně zamilovaného úchyláka a ostravského fotbalového fanouška.
Jak už asi všichni víte, svět Spira se za ty dva roky dost změnil a dá se říci, že víceméně k lepšímu. Nic se ale nadá zapomenout ze dne na den, a tak stále přetrvávají některé relikty minulosti. Někteří lidé si kupříkladu nemohou zvyknout, že už se nemusí pravidelně modlit tak, jak to přikazovalo yevonské učení. Mají tak ale paradoxně problémy s pokrokovou skupinou Youth League, která se velmi důsledně, někdy až autoritářsky snaží vymýtit všechny připomínky minulosti. Na druhou stranu ale mnoha lidem velmi brzy, jak se říká otrnulo, a založili hnutí New Yevon. Je jasné, že tyto dvě organizace se vůbec nemají v lásce a snaží se jedna nad druhou získat výhodu. Takže je v tomto místě ještě jasnější, že dříve nebo později přijde čas, kdy budete muset jedné ze stran projevit náklonnost. Dokonce ale i tento moment působí příjemně zábavně a uvolněně. Scéna se odehrává na palubě létacího stroje, kde se z právě ukořistěné sféry podaří získat obrazový záznam člověka, který vypadá jako Tidus. Brother si povšimne zvýšené jiskřivosti v Yuniných očích a
jako velitel posádky vydá rozkaz, že sféra bude neprodleně vrácena. Jelikož ale není možné určit, komu byla ukradena, musí se rozhodnout, které z nesvářených stran se vrátí. Toto rozhodnutí ale má učinit Yuna, která ale ironicky poznamená, že o takových věcech rozhoduje přece velitel. Ten se dlouze zamyslí a pak přijde na to, že Yuně může rozkázat, aby rozhodla ona. Takovýmto škádlením a popichováním, místy možná až dětinským, je protkána celá hra, protože má nejen dobře zabavit, zaujmout a vtáhnout, ale nově i přímo rozveselit. A to se jí daří. A to jak pomocí dialogů, gest, pohybů nebo i "ulítle" navržených úkolů, tak vlastně i bojovým systémem.
Ten byl velice výrazně zjednodušen, jedná se tedy o jakýsi ještě o něco akčnější Active Time Battle systém, který byl ale lehce modifikován, nicméně přesto potvrzuje domněnku, že Final Fantasy X-2 je koncipována tak, aby dokázala přitáhnout i hráče, kteří jsou zatím specifickým kouzlem japonských RPG naprosto nedotčeni. Ono totiž, co si budeme povídat, na tuhle hru si klidně můžete pořídit nějaké stylové těžítko kterým po prvním druhem kole souboje zatížíte křížek a můžete si se džbánkem skočit na pivo, nelze ale přehlédnout skutečnost, že přesto tento systém nabízí široké možnosti, které je dobré jednou vyzkoušet alespoň ze zvědavosti. Tím, jak je hra ale cílena k co možná nejširší skupině hráčů, dá se, zvláště s trochou toho průběžného vylepšování v
postranních misích, projít takřka s prstem v nose. Yuna jako bílý mág se stará o vše potřebné ze zálohy a Rikku s Paine to utlučou šavlemi. Každopádně ale doporučujeme vyzkoušet si i kostýmy jiných povolání, neboť když už nic, tak převlékání je zpracováno velmi rafinovaně a nejeden voyeur se bude před plochou obrazovkou naklánět ve snaze zahlédnout víc než je povoleno :-). Praktickou výhodou převlékání pak je možnost pestrého zdokonalování postav takže teoreticky může jedna postavička zároveň bílým i černým mágem a k tomu třeba i zručným zlodějem. Samozřejmě se ale schopnosti jednotlivých povolání zpřístupňují pouze v případech, kdy má na sobě ta která slečinka příslušný kostým.
Směrem ke zjednodušení se vydalo i vyprávění příběhu, respektive tok událostí ve hře. Na výběr máte vždy z několika možností, kam zamířit a splnit tam misi. Některé mise jsou důležité z hlediska dalšího posunu příběhu, ale pokud se budete účastnit pouze nich, ochudíte se o dost značnou část hry a stejně jako jeden nejmenovaný internetový diskutér se bude cítit podvedeni a zneužiti. Takže i proto má význam plnit i mise vedlejší, v nichž nejenže můžete získat zajímavé předměty, ale odměnou vám navíc bude i více nejrůznějších příběhových střípků v podobě rozhovorů, setkání s postavami známými z původní desítky nebo vzpomínek Yuny. Mimochodem, věřili byste, že Rikku už se nebojí bouřky? Že ne? Tak se sami přesvědčte. Tím pádem jsme se
dostali k jedinému opravdu významnému (řečičky namachrovaných FFFs opravdu nebereme v potaz) minusu této hry a sice, že pokud neznáte původní hru, tak toho z FFX-2 asi moc chápat nebudete. A hlavně z ní nebudete mít takový ten krásně hřejivý pocit, že potkáváte staré dobré známé, ale zvláštně vás potěší třeba i setkání s bývalým sluhou Lorda Seymoura nebo i s jinými postavami, ke kterým jste si tehdy nevypracovali nijak vřelý vztah, ať už to jsou třeba bývalí nepřátelé nebo postavičky, které se kolem vás "tehdy" jen mihnuly a nyní se k vám hlásí. Ostatně, kdo by se taky nehlásil k velké a slavné čarodějce, která kdysi vybojovala mír pro celou planetu? Prostě celkově taková fajn pohodička. Vyberete si tak misi dle svého gusta, případně dle avizované obtížnosti, a jdete na věc. Mnohdy se jedná o "klasické" potulování po světě a získávání předmětů či hledání lidí, ale čas od času je mise koncipována spíše jen jako nějaké minihra: střílení potvor u pláže, nahánění chocoba, prodej lístků nebo balónků ... Po celém světě se můžete hned zkraje pohybovat prostřednictvím onoho podivného letounu víceméně naprosto volně, ale v mnoha případech to jde i pěkně po svých. Výhoda je v tom, že cestou vylepšujete své statistiky, nevýhoda pak ve skutečnosti, že zejména zpočátku hry narazíte často na protivníky, kteří jsou nad vaše síly, nebo dojdete do lokace, která zatím nejeví náznaky, že by se zde schylovalo k nové misi.
Graficky se nejedná o žádný zázrak, pokud jste viděli původní FFX, máte naprosto přesnou představu, o co jde, ale potěší různé připomínky věcí minulých zejména v sekvencích kdy Yuna vzpomíná nebo při přehrávání scén z nalezených sfér. Každému tak hned při prvním záběru na údajného Tida něco nehraje a až po nějaké chvíli se ukáže kdo má jak původní hru zapsanou do podvědomí. No přiznejte, přišli byste na to, že "starý" Tidus tehdy nosil trochu jiné oblečení? Vyloženě úsměvně pak působí vzpomínkové video, v němž vidíte Yunu "postaru". Delší vlasy, vážná tvář a asketické kněžské roucho jsou v opravdu silném kontrastu s nynější vizáží lehce rozcuchané, potutelně se usmívající a pistolemi ozbrojenou lovkyní sfér. Co ale stojí za pozornost je rozhodně hudba. Tedy vlastně pozor, pokud patříte mezi staropáprdovské fandy FF, budete zhnuseni, žádné hudební epopeje se totiž nekonají. Pokud ve vás ale dřímá alespoň špetka liberalismu, bude po dobu hraní oblažováni směsí dosti rozpustilých melodií, které stylově začínají někde snad už i u diska a přes funky jazzík doplují až k rockově laděným hříčkám. Žádný echt kumšt tam nenajdete, ale naprosto dokonale to sedí ke koncepci celé hry.
Co říci závěrem této recenze-nerecenze? Asi jen to, že v zásadě je tento článek úplně zbytečný. Zaslepené fanoušky stejně nepřesvědčí o tom, že tahle hra měla vždy vypadat, tak jak vypadá a že se nikdo na nic nevykašlal, čímž pádem pak vznikl takový hybrid a ta osvícená menšina to má stejně, jak se říká, v paži a tuhle hru by si zahrála pravděpodobně tak jako tak. Vedle obligátního poděkování za pozornost tak zbývá již jen hořce zkonstatovat, že ač je tento článek jedním z "nejoslavnějších", které jsme ohledně FF X-2 četli, dáváme jí paradoxně hodnocení nižší, než je obvyklé u většiny pohoršujících se a rádoby kritických článků. Ano, chtěli jsme si to taky původně "odbýt neutrální osmičkou", ale pět bodíků šlo dolů za to, že stavba příběhu moc nenahrává lidem, kteří se s FF setkávají poprvé, byť právě jako lákadlo pro ně je FF X-2 z velké části původně koncipována. A teď už ale fakt díky za pozornost.
| Final Fantasy X-2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
