První věcí, kterou musím v úvodu napsat, je má omluva za prodlení s titulem, který už nějaký ten pátek leží na pultech obchodů. Což je dané mou snahou seznámit vás s komplexně dohranou hrou. Dalším bodem budiž malé upozornění na rozdělení recenze do několika oddílů, které volíme díky neuvěřitelné hratelnosti a množství vychytávek, obsažených ve veledíle jménem FFX.
Série Final Fantasy je dle mého názoru jedním z mála opravdových herních fenoménů. Nebývá zvykem (a to na všech herních platformách), že by autoři věnovali tolik úsilí síle příběhu, rozmanitosti prostředí, vloženým minihrám, dokonalé prezentaci a spoustě dalších věcí zkomponovaných umně v jeden komplexní celek. Výjimkou budiž Fallouti a Baldur´s Gate na PC, jenže těch se na konzolích zřejmě nikdy nedočkáme. Pardon, opomněl jsem samozřejmě PS2 verzi Baldur´s Gate – Dark Alliance, kterážto po grafické a hudební stránce jest prozatím nepřekonaným dílkem; avšak jeho délka díky akčnějšímu pojetí působí poněkud frustrujícím dojmem. RPG pole kromě pár kratších záležitostí tedy zeje prázdnotou. V budoucnu se snad dočkáme obratu k lepšímu…
Ale zpět k FF! Pro mnohé z nás byl nedostižným titulem díl s číslovkou VII (o jeho kvalitě mluví i ten fakt, že se prakticky v republice nedá oficiálně sehnat!). Hodiny strávené u PSX měly za důsledek podlité oči stovek pařanů, házeli jsme absence, podivně nastupovali na nemocenskou a seděli dlouho do rána v doupatech a kvrdlali joypady do stádia naprosté apatie. Tak rozjetý příběh nebylo možno do té doby spatřit. Nenáviděný Sephirot, který tu 
zabil osobu, k níž jsme si přes polovinu hry budovali citová pouta - Aeris, neustále unikal a my jej hnali přes celou fiktivní zemi neúprosným tempem. Niterné dějové linky příběhů dalších hrdinů jemně pronikaly naším snažením a my žasli, čehože všeho jsou ti Japonci schopní. Celé drama vyvrcholilo za monstrózní barokní hudby a Sephirot v podobě okřídleného anděla smrti konečně padnul. Hrozící katastrofa v podobě obřího meteoru byla nečekaně zažehnána spirituální energií a my při pohledu na tu nádheru vzpomínali na Aeris a stírali slzy z lící. Ano, troufnu si přiznat, že mne příběh několikrát dojal tak, že jsem, byť člen citově odolnější poloviny lidstva, pustil slzu a vůbec se za to nestydím! Square prostě umí maximálně zahrát na city. Kdybychom šli dál, jistě bychom našli spoustu japonských titulů, které nezaujmou evropskou snahou o sportovní vyžití, ubohé masakry, či polovičaté story a hrají na tu duchovnější část (série Silent Hill, ICO, potažmo řada MGS atd.). A to je jeden z důvodů, proč si cením Final Fantasy. Ale zase odbíhám! Po sedmičce přišla osmá kapitola, která se vizuálně odpoutala od anime stylu a snažila se přiblížit Evropě a Americe hned několika motivy. Prvním z nich byla bohužel jednoduchost, druhým mnohem kratší doba hraní a posledním „odjaponštění“ postav a prostředí. Nemohu říci, že byl tento díl vyloženě špatný, to bych si opravdu netroufl. Ale většině hráčů zkrátka tolik nesedl (i přes svou technickou dokonalost - úžasná grafika i animace). Devátý díl se navrátil zpět k anime a poté nastalo toužebné očekávání, co bude dál. S příchodem několikanásobně výkonnější konzole se páni vývojáři rozhodli udeřit plnou silou. Mírně nás naladil film FF - The Spirit Within, jenž díky své duchovní náročnosti u notně otupělého publika (mluvím hlavně o 
hamburgroidních Američanech) propadl. Věčná škoda! Pařanstvo však film vřele přijalo a oznámení Square, že ohlášené FFX bude mít spoustu podobností s filmem všechny notně rozechvělo… A právem!
Příběh FFX je totiž nebetyčně propracovaný. Každičká postava, zaujímající místo v družině bojovníků bránících summonera Yunu, má svou vlastní životní dráhu. Pero vzal do rukou člověk, který se opravdu vyzná v lidské psychice. Pročež sledujete postupný přerod adolescentního hlavního hrdiny Tida v osobnost pevně prosazující morální cíle (Tidus většině hráčů bude ze začátku připadat hrozně otravný), věčně mlčenlivý Auron popohání putování směrem k mystickému Zanarkandu ze svých tajných důvodů, blitzballový hráč Wakka stále projevuje svou nenávist k technologickým výdobytkům a černý mág Lulu skepticky nahlíží do budoucnosti (jinak velmi vyvedená tmavovláska, působící jemně erotickým dojmem). O postavách si ještě povíme ve druhé části recenze…
Stejně jako v sedmičce budete pátrat po příčinách páchání zla jistým činitelem. Tentokráte je to však obludné monstrum, vládnoucí apokalyptickou silou, které obyvatelé Spiry pojmenovali jednoduše Sin (hřích); paralela pro jeho přízvisko vám krásně vyplyne z příběhu ke konci hry. Zpočátku neochotně, později s mohutnou zainteresovaností (díky hledání vlastního otce), se Tidus vydá společně s přáteli a hlavně Yunou v jeho stopách, aby Sin sprovodili ze světa. Nic však nebude tak, jak se zpočátku zdá a dočkáte se opět mnoha překvapení. Příjemných i nepříjemných. Svět Spiry (země, kde se tento díl FF odehrává) je 
velmi rozmanitý a žije v něm několik národností. Věřící lidé v Yevona, uctívající duchovní hodnoty a odmítající technický pokrok; národ Guado: elfové strážící zemi mrtvých – Farplane; Ronso - kříženci kočkovitých šelem s lidmi a hrdinští bojovníci, žijící v horách; a konečně vyhnanci - národ Al Bhed, zabývající se stroji, počítači a na Spiře zakázanými technologiemi. Během hry se seznámíte se všemi těmito obyvateli a budete dokonce svědky jejich nemyslitelného sjednocení v boji proti Sinu…
S tímto monstrem však mohou bojovat jen výše zmínění summoneři. Jsou to lidé, kteří se zasvětili umění povolávat Aeony – mýtické bytosti, přicházející na výzvu ze světa mrtvých. Krom toho dokáží též „odeslat“ zbloudilé duše mrtvých do Farplanu, jedná se vlastně o jakési požehnání, prováděné šamanským tancem. Pokud by se tak nestalo, duchovní energie se počne transformovat do zlých stvoření, která také terorizují zemi po nájezdech Sinu. Yuna je jedním ze summonerů a stejně jako další se snaží dojít do vzdáleného Zanarkandu, kde odpočívá finální Aeon, bytost nesmírné síly, která může na deset let zapudit Sin, aby si Spira odpočinula od jeho smrtelných útoků…
Nu a více z příběhu vám již prozradit nemohu, jelikož bych vás zbytečně připravoval o překvapení a jemně rozehranou síť lidských osudů.
Teď se asi ptáte, jakže to vše vypadá po technické stránce. Začneme grafikou. Troufám si odvážně tvrdit, že grafika je prozatím to nejlepší, co jsem na PS2 uzřel. Ne pro oslnivé efekty, 
ale pro svéráznou originalitu snad všeho, co se ve FFX vyskytuje. Smysl pro detail, který tvůrci projevili, opravdu až zaráží. Mimika postav při rozhovorech, projevené emoce, gesta – tady je vidět síla Emotion Enginu. Krajiny real-timově počítané s překvapujícím množstvím prvků; některá místa vám pak doslova vyrazí dech. Slunečné pláže, lesy, pláně plné prohánějících se chocobů, písečné pouště, mořské plochy, podvodní scenérie, jeskyně, monumentální chrámy, rákosové vesnice, obrovská města a tuny dalších míst… Nápaditost grafiků se nedá zkrátka popřít. Kapitolou samou pro sebe jsou ovšem bitvy. Vím, jaké bylo vaše snažení, vyhledat démony, které jsme povolávali ve FFVII. Odměnou byla po jejich nádherném nástupu na bojiště destruktivní síla, smetávající vše živé. To, co uzříte v desítce, vás zaručeně odrovná! Defilé grafických fines při seslání božího hněvu na nepřátele v podobě pracně získaných Aeonů je ohromující (o jednotlivých Aeonech a jejich schopnostech si ještě povíme ve druhém díle recenze), o projevech nepřátelských bytostí nemluvě. Efekty, které jsme tiše záviděli všem těm G-force, jelikož programátoři na PS2 doposud neměli příliš chuti předvést cosi podobného, uzříte na televizních obrazovkách v totálním hypu a můžete je směle předvést kterémukoliv majiteli nadupaného PC, aby už konečně dal pokoj… Nejinak je tomu v případě sesílání kouzel a použití elementálních zbraní. Jediné, co zůstalo z minulých dílů, jsou podivnější animace postaviček, ale svým způsobem se zřejmě jedná o stylovost celého projektu Final Fantasy. A tak jediná má výtka, kterou směruji výrobcům, je špatná konverze. Obraz se vám totiž trochu stáhne - podobně jako u Ridge Racera 5 - v horní a spodní části. Zkrátka s převodem do PALu si u Square příliš starostí nedělali; stačilo pouze přidat selektor 
na 60 Hz u podpory NTSC (kterou už snad má i ta nejtupější Orava) a mohli jsme vše sledovat hezky přes celou obrazovku…
O ozvučení Final Fantasy X, ostatně stejně jako u všech minulých dílů, snad ani nemá cenu psát. Je to ta nejpoctivěji odvedená práce, jakou si můžete představit. Nepřeberné množství hudebních motivů, profesionální namluvení a výtečná a stylová SFX. Citlivá témata podtržená citlivou hudbou, razantní hudba je naopak k poslechu při důležitých dějových obratech, nechybí vítězné znělky atd. atd. Zkrátka monumentální kolos, vzniknuvší pod taktovkou zkušených profesionálů.
Nu a hratelnost a herní principy jsou náplní dalšího článku, jelikož svou rozsáhlostí FFX opravdu nejde ani s tou největší snahou nahustit do jedné recenze.
Prozatím se můžete spokojit s konstatováním, že FFX se svou monstrozitou (lehčím tempem do konce cca 70 hod.!) a kvalitním zpracováním je prozatímní herní špičkou na PS2. A dle mého skromného názoru (po řádném dokončení hry) ještě o kousek předčí nedotknutelné FFVII! Howgh!
P.S. A tímto dodatečně přidáváme zohlednění dalších důležitých herních momentů ve FFX obsažených. Zkuste tedy nahlédnout sem, kde najdete info o hlavních charakterech a rozličných menu, přístupných ze soubojové obrazovky. A tady pro změnu máte zmínku o protivnících, aeonech, zbraních či tajemném jazyku Al Bhed.
| Final Fantasy X | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
