Nenazval bych už ani ironií osudu, když nebohý studentík dorazí po dlouhých útrapách a týdnech plných psychického týrání (od) pedagogů domů na víkend zaslouženě proflákaný někde jinde, než na kolejních mejdanech a těší se na romantické zahájení zahradní party sezóny a ono prší. To už je přímo Boží výsměch. Navíc nemá kdo dojít pro pivo do obchodu. Co teď?!? Nabízí se možnost „zakalit aspoň gamesy“, výběr by docela byl. Jdu si tedy takhle vybrat něco, při čem bych nejlépe zapomněl na ukrutný hlad (stále totiž prší a nemá kdo dojít do toho obchodu) a najednou ležím na zemi. Chápu, že mi to věřit asi nebudete, ale skutečně jsem upadl ve snaze nerozšlápnout něco, co se tak nějak zdálo, že by to mohla být zpod postele vykutálená cartridge. A taky že jo. Koukám, koukám a hle, on to Final Fight 3.
PS2 jsem okamžitě šel k sousedce výhodně směnit za dva krajíce s máslem a jal se vyštrachat stařičký SNES (no dobře no, tak jsem ho měl vyštrachaný už od minule, od ). Problém však nastal po sestavení a spuštění systému SNES-televizor-cartridge-ovladač, kdy se nestalo vůbec nic. Po revizním vyjmutí herního média ovšem došlo ke kvazi-vratnému ději, kdy z jednoho slotu do druhého vypadla asi tuna prachu. Situaci nakonec vyřešilo operativní nasazení vysavače ETA. A šlo se na to!
Úvod se mi sice trošku protáhl, ale myslím si, že to není až takový hřích, zvláště když uvážíme, že rubrika Klasika je více než čímkoli jiným, než pouze nedělním posezením staříků na prosluněné lavičce v parku a tlacháním o dobách, kdy „jsme byli ještě mladí a naháněli holky“. V případě této série od Capcomu se navíc jedná o vzpomínky velmi příjemné. V podstatě se dá říci, že hry řady Final Fight spolu s Double Dragonem ustanovily standardy žánru pouličních scrollovacích bojovek, „odborně“ nazývaného beat´em up, které se dle mého soudu ještě nikomu nepodařilo adekvátně převést do módního a dnes již vlastně standardního 3D provedení. Obě série jsou už nějaký ten rok na světě, konkrétně Final Fight jsem poprvé viděl v době, kdy jsem se spolužákem ještě ani neřešili, že se hry vůbec nějak jmenují (jednou ze světlých výjimek byl Mortal Kombat, ten jsme jménem znali:-)). Prostě jsme chodili hrát „tu boční boxovačku, co je u kina“.
Toto poněkud podivné označení si tato hra vysloužila proto, že vaši rekové se při eliminaci proradných soupeřů pěstmi postavili jakoby čelem ven z obrazovky a vypadali, jakoby neboxovali před sebe, ale do strany. To jim ovšem nikterak neubíralo na pestré škála pohybů, jimiž disponovali. Je až neuvěřitelné, kolik se toho dá vymyslet při ovládání páčkou a jedním tlačítkem. Jedno další tlačítko sice sloužilo ke skákání, ale bylo v podstatě zbytečné (znáte to arkádové hecování: bez power upů, bez ztráty kytičky, na jednu minci …). Prostým tisknutím akčního tlačítka a příslušným směrováním páčky jste dokázali vytvořit spoustu kopů a úderů, včetně rezolutního fireballu. Navíc hra disponovala nebývalou úrovní variability: i když prostě jen bušíte do čudlíku, nedělá váš bijec pouze jediný pohyb. Když k němu přijde nepřítel z jiného směru, nebo i několik protivníků ze směru jednoho, sám střídá nejrůznější
techniky, jako přehozy, kopy nebo údery. S odstupem času a v porovnání s dnešními mnohdy pouze rádoby nástupci mě napadá pouze jedno slovo: fantastické.
Je jasné, že z pochopitelných důvodů se nebudu zmiňovat ani o příběhu (zapomnětlivost) ani o grafice či zvucích (ztráta času). Prostě kdo viděl, ten zná, kdo neviděl a nezná, ten má smůlu a musí uplatnit svůj pozorovací talent u screenshotů. Nemá se plést do hovoru dědkům :-). Jediná, co má smysl zmínit je hratelnost. A že se zde setkáváme s hratelností ne ledajakou. Hordy proradných lumpů se na vás hrnuli z obou stran ulice, přičemž ti rozměrově srovnatelní s vámi byli v podstatě pouze směšní komedianti z prvních levelů, které jste složili dvěma kratšími komby. Když už ale na scénu dorazila taková skupinka alespoň tří čtyř pořádných vazounů, jako třeba Andore, nebo zákeřných kudlistů typu Rick, začalo být hned veseleji. Do toho se ovšem samozřejmě neustále motaly houfy těch slabších panáčků, kteří dokázali vyrobit vcelku efektivní zmatek. Dodnes si pamatuji na nekonečné diskuse o strategii postupu v takovýchto hektických momentech. No považte, strategie, u takovéto hry, zvláště když to rozhodně v tomto případě není jen prázdný pojem. Zatímco můj kamarád tvrdil, že nejlepší je skákat a kličkovat tak, abyste dostali všechny soupeře na jednu stranu od vaší postavy, já dodnes zastávám názor, že je lepší stát uprostřed, odhazovat nepřátele na obě strany a podle toho, na které straně se někdo dříve zvedne, mu jít rychle naproti a znovu ho okamžitě umrtvit a získat tím čas na řešení situace na straně opačné. Vrcholem všeho jsou ovšem bossové. Potyčky s dvakrát většími hovady (nejsem vulgární, používám biblická slova) jsou skutečným
zákuskem. To si ale patrně řeknete, až je budete mít za sebou. Bossové mají extrémní bojeschopnost a je potřeba uštědřit jim vcelku značnou nakládačku, než se jejich life-bar začne vůbec hýbat směrem dolů.
Co víc k tomu říci? Bylo by toho opravdu hodně, dalo by se donekonečna diskutovat o nejrůznějších herních situacích, které se kdy komu stali, daly by se rozebírat účinné postupy na bossáky. To ale klidně můžeme, až se zase s ostatními děduly sejdeme někde na jednom odpoledním sezení. Tady prostě už nemá cenu říci více než to, že série Final Fight je skutečná klasika nad klasiky a že jsem moc rád, že o víkendu pršelo. Stejně bych se akorát tak přejedl tučného masa a na pivo si taky můžu zajít jindy. Akorát mě docela štve ta prohandlovaná PS2. Smrt lenosti! Děkuji za pozornost.
