Tahle multiplatformová akční záležitost se vydala i pro konzoli GameCube, kde by, až na některé detaily stran horšího ovládání, měla být zcela identická s ostatními nextgen verzemi. Takže si vyhrňme rukávy a pojďme Rusům natrhnout kaďák. A přitom jen tak mimochodem osvobodit prostý americký lid, jenž se stal nečekaným terčem expanze ruských bohatýrů, kterým se po autoritativním vítězství ve druhé světové válce (svržení atomové pumy na Berlín) a následném porobení Evropy stala Eurasie tak trochu malá v rozkroku.
Atak ruských ozbrojených sil nám představí brzy obsazený New York a zastihne hlavního hrdinu zkraje téhle story v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Konfrontace s vojáky s rudou hvězdou na čele bude mít resumé v uvěznění jeho bratra, pročež se jej vydáte se zbraní v ruce hledat. NY je sice v područí komunistických žoldáků, nicméně vy se brzy stanete hybnou silou odporu a vaše diverzní akce budou hlavním tématem zpráv okupantů, díky kterým má zdejší podívaná jakés takés příběhové pozadí. Mimochodem, ruská hlasatelka má skutečně prímový přízvuk. Ale ústředním motivem hry je akce, na níž si teď trochu posvítíme.
Na začátku každé mise, kterážto je zpravidla rozčleněna do několika navzájem provázaných úrovní, se ocitáte v ústředí, utajené lokaci, odkud vede cesta přímo do na mapě vybrané lokace. Systém přístupu do jednotlivých herních oblastí skrze kanalizační síť bude naštěstí zachován i po dobytí hlavního stanu odboje a na přehledně zpracované mapě každé nově otevřené části NY jsou mimo jiné zohledněny všechny další vstupy do stok, fungující jednak jako jakýsi teleport a druhak coby quick save, což znamená, že každou úroveň musíte absolvovat z jedné vody načisto.
Dění se odehrává v third person perspektivě a náš hrdina jménem Chris vedle chůze a běhu zvládá ještě skákání, potažmo přelézání objektů, což je rozhodně chvályhodná činnost, a v neposlední řadě přikrčení s opatrným postupem vpřed. Rychle přístupný inventář nabízí v real-time pohříchu volbu toliko primární a sekundární zbraně s výrazným omezením munice, ale po padlých lze sbírat náboje, které nota bene dosti často naleznete (spolu s medikamenty a dalšími proprietami jako jsou třebas granáty) i v sousedních ulicích, kde tyto spokojeně vyčkávají společně s na vás čekajícími dobrovolníky, jež je možné začlenit do vaší squadry -
ale o tom bude řeč později. Third person perspektiva s automatickým zacílením nejbližšího nepřítele je samozřejmě prima, pokud si chcete cíl pojistit, nechybí ani zajímavá alternativa, kdy se náhled kamery posadí blíže za vaše rameno a s individuálním zoomem každého typu zbraně a zvětšeným hledáčkem na obrazovce můžete vzápětí vybraného protivníka cizelérsky odeslat do věčných lovišť kamsi na Sibiř. Uvedené má však pár drobných nedostatků.
Především tolik, že při standardním postupu hrou musíte strávit absenci zaměřovacího kříže, tudíž občas netušíte, koho v tom houfu náhle se objevivších vojáků vlastně máte zaměřeného a zdali vůbec někoho. Auto-lock má totiž občas svá hluchá místa a v tomto případě vás nemusí příliš trápit zbytečné vyplýtvání nábojů jako spíše skutečnost, že si pro vás může docela rychle přijít zubatá (tady s přihlédnutím k nejvyšší obtížnosti, na tu nejnižší to skutečně nemá cenu hrát). A v okamžiku precizního zacilování oponenta - tohle je absolutně nevyhovující v interiérech a těsnějších prostorách, neboť nezřídka se zaměřovací kříž plete ve výhledu s vaší hlavou, neřkuli o tom, že je jeho přesun po obraze docela pomalý a při střelbě nejste s to udržet hledáček zbraně v konstantní poloze. Začnete
totiž pálit na zacíleného protivníka a po pár střelách už míříte pánu bohu do oken. Takže neustále upravovat náměr, což dá celkem fušku.
Byla tu také zmiňovaná obtížnost. Na tu nejnižší vydržíte skutečně leccos, na tu nejvyšší se zejména zvýší odolnost ruských vojáků, což však ve finále působí až trochu směšně. Časté přestřelky v ulicích, jakož i interiérech, vypadají sice na první pohled docela autenticky, nebýt zásadní maličkosti. Všichni zúčastnění si stále lehají a zase vstávají, neboť díky své výdrži hodně ustojí, takže to připomíná takovou zvláštní fackovanou. Dáte první ránu, protivník se oklepe a vrátí ji, pak zase vy, protivník spadne na zem, ale po chvíli vstane, tudíž do něj musíte nasypat opravdu hodně olova, než jej natolik otrávíte, že to definitivně vzdá.
Zdejší výkvět ruské armády má dosti často výhodu pravidelného doplňování posil a zde bych rád předeslal, že nemá valného významu likvidovat auto, které je přiváží, anžto se vzápětí vygeneruje další a to dříve, než stačíte říci Rus. Tahle místa je proto nejlepší co nejrychleji opustit a pokračovat směrem dál, každá lokalita je totiž rozdělena na řadu malých území, která mají povětšinou svůj vlastní řád, tudíž se pravidelně stává, že zuřící prudké boje o kulometné hnízdo nechávají zcela klidnými stráž o pár desítek metrů dál. S tímhle do značné
míry souvisí i špatná AI a to všech zúčastněných na scéně, o čemž však bude řeč v jiném odstavci. Na druhou stranu tohle schéma celkem prospívá hratelnosti, protože pokud by se na vás vrhly všechny blízké ozbrojené složky, těžko byste takový střet rozchodili. Ono stačí překonat jenom hlídaný most se dvěma kulometnými hnízdy a snipery, to je při absenci takové odstřelovačky celkem sázka do loterie. Naštěstí tvůrci dosti často nabídli alternativu další cesty, díky které lze ošemetné místo prostě obejít a pokračovat v krasojízdě. Sic se tu znovu nedočkáte nějakých komplexních lokací, ale občasné uličky dovolující proklouznout přes zformované obranné linie rozhodně potěší!
Obvyklé desítky uzamčených dveří, které jsou zde jen na okrasu, už dnes těžko dokáží někoho překvapit či rozladit, to je prostě fakt, se kterým se musíme navzdory některým proklamacím smířit i na nextgen formátech. Ale přesto se nestačí spokojit s přímým postupem k vašemu primárnímu cíli, zpravidla představujícímu vyvěšení americké vlajky na nějaké protivníky obsazené klíčové budově. Čas od času se ve skrytých postranních uličkách nachází zraněný civil, jemuž je potřeba pomoci
uzdravovačkou z vašeho inventáře. Uvedené totiž, stejně jako plnění zadaných úkolů (kde se ponejvíce dočkáte vyhazování objektů do povětří), zvyšuje vaše charisma a tento parametr determinuje počet vojáků, kteří se posléze mohou přidat k vašemu tažení, přičemž jejich aktivity lze dále usměrňovat. Na tomto místě přichází zdaleka největší pozitivum Freedom Fighters, takže se naň pojďme společně podívat podrobněji.
Jak bylo již naznačeno, vaše charisma určuje, kolik lidí může stát po vašem boku. Do každé lokace sice vstupujete vždy sólo, ale v této se porůznu nacházejí malé skupinky ozbrojených Američanů, kteří se k vám na vaše vybídnutí mohou přidat. Jedinou výraznější kaňkou na tomto modelu je fakt, že pokud chcete někoho z vašeho plně obsazeného oddílu zpětně vyjmout (třeba kvůli tomu, že konkrétní osoba má k dispozici pouze pistoli a vy jste narazili na týpka s brokovnicí), už to není možné a tak si lze uprázdnit místo ve stále početnější jednotce pouze tehdy, až bude onen špatně vyzbrojený člověk v boji zabit. V tomto kontextu však musím připomenout, že na rozdíl od vás není u spolubojovníků smrt definitivním vyřazením z boje (resp. ukončením hry), anžto je skrze
uzdravovačku lze přivést zpátky. V případě, že tedy vedle sebe máte vítanou palebnou podporu (navrch s neomezenou kapacitou munice), můžete ji v akci vynikajícím způsobem koordinovat. Délka stisknutí příslušného tlačítka určuje, zdali je povel směřován k celé jednotce, nebo jednotlivci. Třikrát rychle stisknete tlačítko X a tři vojáci z vaší grupy budou bránit označené místo, přičemž v případě kulometného hnízda neváhají zdejší ultimátní zbraně využít. Ostatní pokračují po vašem boku. Ikony v horní části obrazovky pak zohledňují momentální status vašich mužů a třebaže s větším počtem lidí (maximálně dvanáct) se může dostavit lehký zmatek, není to nic až tak fatálního. Jak je asi z výše řečeného patrné, aktivně ovládat lze jen hlavní postavu, ostatní spolupracují skrze vámi vydané příkazy. Tohle se při vyšší obtížnosti mockrát hodí, protože pokud nechcete příliš riskovat, vyšlete do podezřelého prostoru vaše komando, přičemž pokud jde o členitou lokaci, můžete ve finále přispět svou troškou do mlýna a vpadnout nepříteli se dvěma muži do zad, čímž je dostanete do křížové palby, jíž málokdo dokáže odolat.
Nicméně je tu několik postav, jejichž životnost z nich dělá mimořádně nebezpečného protivníka. První konfrontace s tímto typem
nepřítele přichází v jedné z úrovní, jíž se musíte protlouct sami a na jejímž konci je likvidace nejvyššího vojenského představitele ruských sil. Musím ještě zmínit, že ve hře se nehraje na obvyklé headshoty, tedy vyjma občasné práce se sniperkou, ale pokud je nutné v uvedené úrovni osobního strážce v neprůstřelném brnění OPAKOVANĚ trefit do hlavy (a právě s odstřelovačkou) pro konečnou anihilaci, to už zavání velkým problémem vždy, kdy se tenhle chasník s průraznou strojní puškou znovu objeví na scéně. Pak je vždy na místě uspořádat velkolepou párty, na níž se ve světle ohně z Molotovových koktejlů a za výbuchů granátů, potažmo dobře myšlených výstřelů z brokovnice podaří tuto asi největší herní hrozbu rychle odstranit. Jistě, ještě tu je tank, ale ten se nechá zlikvidovat opravdu mnohem snadněji.
Umělá inteligence není právě ukázková. Je pravdou, že se všichni zúčastnění snaží, máme tu př. docela obstojné a stylové krytí za rozličnými objekty, ale suma sumárum to není žádná velká sláva a jako vždycky kvantita nahrazuje kvalitu. Ukázkovým příkladem neschopnosti budiž moment, kdy hodíte mezi nepřátele granát a opravdu málokdy
dokáží tito zareagovat adekvátně, tzn. zvednout urychleně kotvy. Nechápu, jak se s takovým potenciálem mohli Rusové dostat až do New Yorku.
Kritika musí směřovat i do vlastních řad, protože pakliže vystavíte naprosto bezchybnou umístěnku vašemu družstvu a toto nechá okolo sebe blahosklonně projít vojáka směrem k vaší maličkosti, která se bez medikamentů a ve špatném zdravotním stavu krčí opodál v koutě, mohu říci, že to je na degradaci celého mužstva. Tohle by se v podobně koncipovaném a nedávno vydaném Conflict: Desert Storm II patrně nemohlo stát. Stejně jako ve výše citovaném herním příkladě i tady opětovně funguje klasické schéma generace protivníků po překročení určitého bodu, přičemž za sebe mohu říci, že při větší kumulaci osob na scéně jsem občas špatně rozlišoval, které barvy jsou moje a které patří nepříteli. A to tím více, že grafické zpracování vám dech zrovna nevyrazí, i když změna ročních období při prostupu hrou rozhodně má své kouzlo. Co Freedom Fighters ztrácí po vizuální stránce, již lze nejlépe ohodnotit jako sloužící svému účelu (s textovým zohledněním hodně občasné interakce prostředí, kam patří i pár rozhovorů s NPC), to si více než bohatě vynahrazuje po stránce hudební. Zvuková kulisa je sice ještě taková standardní, ale herní soundtrack je naprosto nářezový a jeho občasné vstupy mají visačku té nejvyšší kvality. Bravo.
K dalším kladným aspektům hry může patřit multiplayer, kde bohužel nenajdeme přímo se k tomu vybízející kooperativní režim, ale i versus má nesporné kouzlo návykovosti. Podpora čtyř hráčů na rozdělené obrazovce pak slibuje pár hodin hraní navíc, přičemž hlavní herní režim je podobně jako u Conflictu toliko víkendová záležitost.
Freedom Fighters příjemně oživují některé drobnosti, které však jinde nenajdeme. Na začátku jsem citoval pohybové dispozice hlavní postavy, kam patří obvykle podivně animačně ztvárněný skok. Jenomže v případě, že máte před sebou nějakou vyšší platformu, tlačítko pro skok vaši aktivitu přetaví do skvěle implementovaného vyšplhání či vylezení na danou překážku, což působí doslova jako balzám na duši a to tím více, čím častěji tuhle featurku využijete.
Moc pěkná je i fyzika, tedy odhlédnu-li od skutečnosti, že po výbuchu (tady též obvyklé sudy či auta) lidé z místa činu odlétávají skoro jako hadroví panáci, animace jejich skonu a posmrtné rozložení těla reflektující okolní prostředí do jisté míry konkuruje i v tomto ohledu skvěle připravenému titulu Max Payne II, na jehož konverzi jsem tak velmi zvědav.
A nebo další maličkost. Jestliže jste přikrčeni v zákrytu za nějakým objektem a zvolíte ruční zaměření přibližujícího se protivníka, zaměřovací kříž vám téměř nikdy neudělá obvyklou chybku tohoto typu her. Tedy že byste navzdory jeho pozici na těle nepřítele stříleli např. do zdi, za kterou jste právě schovaní. Zkrátka pokud si nepřítele chytnete do hledáčku, téměř vždy jej trefíte. Skvěle, konečně se to někomu povedlo a ani to moc nebolelo. Takových malých radostí je zde samozřejmě povícero, ale válčení je docela úmorná záležitost, takže je nejvyšší čas přejít k zhodnocení.
Freedom Fighters je skutečně zdařilá hra, ale má některé chyby, jež citelně srážejí výslednou známku. Pakliže ale chcete alternativu ke Conflict: Desert Storm II, tady se jedna taková nabízí.
| Freedom Fighters | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
