Už aby vyšel Tyranny...

To, že hráče přitahuje drama, přece neznamená, že touží po negativních emocích (až na výjimky). Drama přinese dávku adrenalinu a vyřešení problému nastaveného dramatem, i třeba "smutný" konec, a následná katarze pak zase endorfin. Střílečky, survival horory, hopsačky i adventury v základu fungují na stejném principu - navození nějaké stresové situace a při jejím vyřešení odměna - zkušenosti, body, bonusové levely, v RPG a adventurách předměty atd. Jako krysy v bludišti

Cynismu se občas člověk neubrání, ale spíš jen v případech, kdy si developeři ulehčují práci využíváním klišé. Třeba nedávno jsem si zopakoval Mass Effect - chtěl jsem pro změnu vyzkoušet "renegade" postup, ale postavy byly tak živé, tak dobře napsané, že mi to prostě bylo proti srsti. Výjimkou je ta neúspěšná záchrana chlapečka v ME 3, který tam byl prostě na sílu vecpaný jenom, aby pak hráče mohl prudit v závěru

Zahrajte si Rimworld, tam je emocí spousta a o napínavé příběhy není vůbec nouze :) pokaždé jiný zážitek

..nebo Rimmerworld

Myslím, že to univerzálně platí pro jakékoliv vyprávění, ne jen pro hry. Základem většiny příběhů je totiž vždy nějaký spor, boj, překonávání překážek. Bez toho by příběh neměl svou dynamiku, nemělo by jej skoro co pohánět. Logicky pak tvůrci i hráči (čtenáři, diváci...) pociťují, že čím temnější a realističtější je ten boj, tím více se jde k jeho podstatě a tím méně je zaobalen do eufemismů a symbolismů, což je naopak příznačné pro hry (filmy, knihy...) pro děti, které také potřebují vyprávění s bojem, ale zase je nechceme příliš traumatizovat.

Článek nastiňuje představu, že existuje buď noir drama, nebo rozverná oddechovka. Když jsem hrával já, bylo ještě početné střední pásmo her, jehož čelním představitelem byl pro mě Outcast. Ten i přes závažnost příběhu používal celou paletu výrazových prostředků - vesničané sice byli pod krutou nadvládou, ale stejně uměli žertovat, nebo byli zábavní svým charakterem, čelní představitel si sice dopřál na začátku panáka, ale neudělalo to z něj existencionánlí trosku. Je to možná způsobeno tím, že detailnější prokreslení postav neumožňovala tehdejší technologie, a proto byly definovány velmi obrysově, tj. hláškující drsňák, vědátorský záporák, atp. Dnes jsou vývojáři postaveni před požadavek konkurovat filmům, a jsou nucení implementovat složité psychologické pozadí, které často hra vlastně vůbec nepotřebuje, viz Max Payne 3. Lze to do jisté míry chápat, protože pokud máte napsat něco zajímavého, a hlavně rychle, většinou musíte jít cestou extrému, protože šeď nudí, a na delikátní psychologickou studii nemáte publikum. Tím vzrůstá otupělost hráčů, které příště zaujmou již jen ještě temnější záporáci, a kontrast her nadále narůstá.

s vasim prikladem nesouhlasim. Max Payne 3 bez zajimaveho pribehu by nedokazal zaujmout vacsinu hracu Byla by to prumerna akcna hra s "matrix" efektem. Deprese a minulost Maxa tomu dodava potrebny drive