Grandia bude pro mnohé jistě hrou neznámou. A přece se na monitory našich PC dostává již druhý díl, který však tak úplně druhým dílem není. Původní Grandia vyšla roku 1999 ve verzi pro konzoli Sega Saturn a později vyšla také konverze pro Sony PlayStation. Na platformu PC nikdy přepracována nebyla. Protože však byla velmi úspěšná, konverze v případě druhého dílu pro PC byla již zajištěna. Výrobce GameArts svěřil celý projekt Ubi Softu a na nás je teď zhodnotit jejich společnou práci.
Nejdříve pár slov o tom, co vlastně Grandia je. Jak jste se možná dočetli v různých preview, jedná se o klasické RPG. Co se týče herního systému, je to absolutní pravda, ale celá hra se také ve spoustě věcí velmi liší. Již první nápovědou může být země původu - Japonsko. Prvky velmi odlišné japonské kultury se do ní promítají na každém kroku. I samotný příběh je typicky východní. Kdo se někdy setkal třeba s animovanými filmy pocházejícími ze země vycházejícího slunce, bude jistě vědět, o čem je řeč. A možná proto je příběh, podle mého názoru, to nejsilnější a nejzábavnější na celé hře vůbec. Jde totiž o místy krásnou a místy děsivou pohádku. Stejně jako v případě mnohých jiných RPG je velmi nesnadné zařadit svět v Grandii do škatulky podle historického období. 
Dobrodružství hrdinů, o nichž se více dozvíte později, se odehrává ve světě magie a středověkých zbraní, avšak setkáte se i s prvky nehistorickými a v lecčems moderními - budete cestovat létajícím převozem a setkáte se s mechanicky vyspělými stroji, tedy věcmi ryze nemagickými a nezapadajícími do představy dávnověku, byť japonského.
Tak, jako v mnohých jiných RPGčkách, i zde začínáte od naprosté nuly. Zpočátku jediná postava a hlavní hrdina Ryudo je nula. Peněz má nula, zkušeností nula a přátel také nula. Ale je Geohound (v češtině asi něco jako osobní strážce zkřížený s nájemným lovcem lidí :o). To samo o sobě již v Grandii něco znamená. Je totiž předurčen k tomu, aby bral nebezpečné zakázky, zabíjel nestvůry a byl nejobávanějším bojovníkem světa. Pokud se vám toto zdá jako otřelé klišé, můžete být v klidu. Klišé to je, ale v podání scénáristů z GameArts je tak zábavné, že se po chvíli s Ryudem sžijete a neměnili byste ho za nikoho jiného. Ryudo vezme zakázku od pastora z jedné malé vesničky. Jeho úkol se (přirozeně) zdá být zpočátku velmi jednoduchý – eskortovat malou pěvkyni Elenu z místního kostela na místo, kde se má konat Ryudovi neznámý magický církevní obřad. Ryudo sice neví, o jaký obřad jde, ale to ostatně není jeho starost, má ve zvyku starat se 
pouze sám o sebe a možná o svého orla Skye, který mu klidně sedí na rameni. Dočasně tak vezme Elenu pod ochrannou ruku. Cesta probíhá velmi klidně, Ryudo a Elena narazí pouze na pár menších problémů ve formě přerostlých ještěrek. Naráží však také na problémy daleko méně hmotné – jakoby mezi nimi celou dobu ležela nějaká nevyřčená otázka. Elena nechápe, jak někdo může jen tak zabíjet, Ryudovi zas není jasné (nebo přinejmenším dělá, že mu není jasné), jak se někdo může starat o tolik věcí, které se ho vůbec netýkají a mít tolik soucitu s okolím. Jde o velmi hojně využívanou literární stylizaci postav. Děvče citlivka, hošík drsňák, ale jen naoko - pod slupkou tvrdé, necitelné mlátičky dřímá velké srdce a city raněné těžkým životem. Další klišé. Nicméně opět podané velmi zábavně a originálně. Když společně doputují k věži, kde se má obřad konat, čeká na ně již zbytek účastníků. Elena řekne Ryudovi, aby za žádnou cenu nechodil dovnitř a počkal na ni u ohně před vchodem a pak ji eskortoval zpět do její rodné vísky. Ale při obřadu se stane něco velmi špatného a Ryudo po kratší při s vlastním svědomím a mluvícím orlem Skyem vtrhne dovnitř a zjistí, že jde opravdu o horší věci než čekal – příšery se valí, účastníci obřadu jsou mrtví. Elenu nakonec najde, ta však není v pořádku, protože jinak by zde mohl náš příběh končit. Ryudo postupně zjistí, že při neúspěšném obřadu byl probuzen Valmar, vládce temnot, který byl poražen před 
dávnými věky a části jeho těla uzamčeny do speciálních schránek rozesetých různě po celém kontinentě. Nyní byl však osvobozen jeho duch. Po cestě zpět do vesnice a přímo ve vesnici se začnou dít věci ještě divnější. Ryudo se poprvé a za nepříznivých okolností setká s Millenií. Millenia je vůbec velmi zvláštní postava, kterou velmi dlouho obestírá závoj tajemství. Je však také velmi vtipná a velmi pěkně animovaná (mně se líbila ze všech nejvíce). Hlavně proto, že jako z mála v Grandii je poměrně hlouběji rozpracovaná. Morální modely ostatních postav jsou od začátku jasné, ale u Milenky (jak jsem si jí soukromě pojmenoval :o) nikdy nevíte, co vám v příští chvíli provede. Nicméně o příběhu již dost, myslím, že jsem vám jeho počátek popsal dostatečně. Snad bych jenom dodal to, že děj je velmi vtipný, dlouhý, zábavný a je tím, co je na Grandii II nejlepší. Nakonec bych ještě zmínil jednu velmi úsměvnou skutečnost. Celý příběh se odehrává na kontinentě, který se jmenuje „Silesia“, tedy česky Slezsko. Tvarem ani názvy měst již sice našemu Slezsku neodpovídá, nicméně i taková podobnost pobaví a mnohé Slezany jistě i potěší. :o)
Herní systém je (díky konzolové předloze) velmi jednoduchý. Nemusím snad explicitně popisovat systém získávání zkušeností a jejich převod na úroveň postavy. 
Stejně tak systém učení magie a speciálních dovedností nevybočuje ze zaběhnutých postupů používaných v RPG hrách. Co je ovšem zpracováno velmi poutavě a zajímavě, jsou souboje. Když zrovna nebojujete, vše vidíte v isometrickém 3D pohledu, kde můžete dle libosti rotovat kamerou. V případě, že narazíte na protivníka, pohled se přepne do bojového módu. Ten je také v trojrozměrném provedení, avšak vaše možnosti manipulace s pohledem jsou nulové. Souboje jsou tahové, ač se ze screenshotů může zdát jinak. Systém je propracovaný, každá postava má určitou rychlost útoku, která se zobrazuje na ukazateli v horní části obrazovky. Ve chvíli, kdy její ikonka doběhne k pozici „Ready“, je připravena k útoku (nebo i k obraně, útěku,...). Na vás je, abyste zvolili, jak postava tohoto kola využije. K dispozici máte standardní combo, což je sekvence normálních nemagických úderů s největším účinkem. Zpočátku hry je lehce opomíjený úder „Critical Hit“, tedy zásah citlivého místa protivníka. Ten, přestože zdaleka neubírá tolik jako combo úder, způsobí dezorientaci nestvůry a tím zpomalí její útok. Critical Hit začnete ve větší míře využívat až s příchodem opravdu silných protivníků. V momentě kdy máte ve skupině více postav, můžete vést celý souboj tak, že se druhá strana ani nedostane ke slovu. Další možnosti, jak využít vlastní tah, jsou například léčení (sám sebe nebo seslání léčivé vlny na spolubojovníka), 
sesílání kouzel, ústupy a úhybné manévry a nacvičené speciální údery. Tyto „Special Moves“ jsou velmi poutavě zpracované. Okolí ztmavne a záběr se soustředí pouze na oba aktéry. Často se jedná i o spolupráci, jako v případě úderu „Flying Tenseiken“, kdy Ryudovi pomáhá jeho orel Skye. Každá postava se jich může časem naučit více a lze je vylepšovat. Po zvýšení úrovně postavy máte k dispozici „Magic Coins“, za které prostě údery „nakoupíte“. Zajímavostí je, že stačí aby postoupila jedna postava, ale vylepšit můžete i úder někoho jiného ze skupiny. V celkovém systému je mnoho drobných vychytávek, které potěší a pobaví, ačkoliv jako celek opět není nijak zvlášť originální a objevný.
Jak již bylo na začátku recenze řečeno, Grandia II je především konzolovým titulem. Nicméně mně přísluší jí hodnotit jako produkt na PC a ne na konzole. Možná již tušíte, kam tím mířím – celá hra trpí mnoha „konzolovými“ neduhy, které na PC nemají co dělat. Hry jsou identické, ať se jedná o jakoukoliv platformu, tedy stejné, i kdyby jste vzali CD ze Saturnu a pustili si PC emulátor. Ale verze pro osobní počítače má i své plus – máte možnost zvolit rozlišení a definovat klávesy. Ovládání je však díky konzolovému vzoru pouze klávesnicové a má poměrně málo funkčních tlačítek, což jej vcelku zjednodušuje. 
Celá hra je kompletně vymodelována ve 3D a to včetně všech interiérových lokací. I ve vysokých rozlišeních je herní engine velmi rychlý (můj 850 MHz procesor a 32 MB graf. karta zvládali bez sebemenších problémů 1280*1024 v True Coloru). V takovéto kvalitě jsou postavičky ke snědení. Krásně vymodelované typicky japonským způsobem – velká očička a výrazné rysy. Kdo zná anime filmy, popřípadě manga obecně, jistě ví, o čem mluvím. Ovšem trošku legračně působí absence úst u vše modelů (kromě těch (ne)tvorů, u nichž jsou ústa jejich dominantním atributem – tato chyba se tedy skoro výhradně objevuje pouze u modelů lidí :o). Zpracování prostředí je také moc pěkné. Vše hýří barvami a každá lokace má svoji identickou podobu, která se pak dále ve hře neopakuje. Díky tomu je možné si lokace poměrně dobře pamatovat a celkově prostředí po určité době hraní neupadá do „zašedlosti“ některých jiných (hlavně podzemních) RPG. V průběhu hraní mi však citelně chyběla mapa. K dispozici je pouze radar, který (občas) ukazuje jakým směrem se máte vydat. Ve vyloženě venkovních lokacích, třeba v lese, to dost znesnadňuje orientaci. S tím souvisí další vlastnost enginu, o níž jsem se jíž jednou zmiňoval – 3D pohledem je možné volně rotovat. Občas, pokud se postavičky pohybují v nepřehledném prostoru, je nutné kamerou otočit. Pokud si posléze neuvědomíte změnu směrů, máte na bloudění zaděláno. 
Všechny tyto chyby tak trošku sráží celkovou grafickou úroveň a propracovanost hry.
Ovšem naprostou tragedií jsou zvuky. Část jich je v pořádku – v soubojích je vše ok, ale v normálním módu jsou takové chyby, jako třeba DVA samply pro chůzi v celé hře. Nezáleží na tom, jestli jde Ryudo, 200 kilový Mareg nebo útlá Millenia, všichni dupou stejně a s totožnou frekvencí kroku. Také nezáleží na tom, jestli šlapou po kamenité cestě nebo zdali ťapou v pokoji po koberci, z reproduktorů se line stále stejný, velmi nekvalitní zvuk. Jediná změna nastane, když začnete běhat – frekvence zvuku se zvýší, toť vše. Věřte, že po několika hodinách hraní to začne pěkně lézt na nervy. Pokud jsem dlouho pobíhal po lokaci, sundával jsem sluchátka z hlavy. Hudba je povedená, klasicky japonská. Další mírnou podivností je poměrně nízký počet namluvených dialogů. Zpočátku hry jich je několik, postupně ale ubývají, což je škoda, poněvadž jsou namluveny velmi kvalitně a příjemně. Také je pak hraní celkem únavné. Rozhovorů s mnoha NPC je velmi mnoho a jsou dost dlouhé a člověk má tendenci postupně ztrácet pozornost, což je škoda, poněvadž dějová linie není úplně triviální a je třeba ji sledovat. Další katastrofou jsou videosekvence. Když jsem hru pustil a zahlédl prvních několik vteřin intra, zmocnil se mě pocit, že mám špatné CD. 
Pak tento pocit vystřídalo systematické hledání technického zádrhelu v mém stroji. Až po vyvrácení možnosti všech technických problémů mě napadlo, že by někdo udělal takové intro pro svoji hru z roku 2002. Skutečně, veškerá videa ve hře vypadají jako z časů čtyřiosmšestek. To je patrně způsobeno opět přenášením ze Saturnu a jiných – tam jsou videa v PAL normě a jiném formátu. A protože monitory mají daleko větší rozlišovací schopnosti, obraz je pak na nich příšerný a kostkovatý. To je k technickému zpracování hry vše. Ač by se mohlo zdát, že je špatné, zase tak hrozné to není. Jde z velké části o chyby způsobené původem hry, který je trochu předurčuje.
Jak vidíte, Grandia II trpí mnoha, podle mě naprosto zbytečnými, neduhy, které snižují její atraktivitu spočívající především v tom, že se jedná o krásnou východní pohádku, kde si každou další kapitolu musíte velmi zasloužit. Závěrem bych chtěl zdůvodnit, proč hra dostává i přes tolik chyb a nedostatků tak vysoké hodnocení. Jedná se o velmi dlouhé RPG. Můj hrací čas je kolem 55 hodin. Věřím, že podrobně by se dala hrát tak 80 hodin. A celou dobu je to vynikající zábava, příběh je hutný, vtipný a plný překvapení. Ovšem vcelku je hra hodně „syrová“ a chce si na ní zvyknout. Pokud máte blízko k východním legendám, máte rádi pohádky a nehledíte na nějakou tu technickou chybku, je Granida II vaší vyvolenou hrou.
| Grandia II | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
