Guitar Hero: Metallica – a na ničem jiném nezáleží

Jaký smysl má osmá hra ze stejného soudku za pouhé čtyři roky? Záleží na jediném. Jestli máte rádi Metallicu a v žilách vám teče rocková krev.

Guitar Hero: Metallica

Pro recenzenta je vždycky smutné, když vše, co čtenář potřebuje vědět, najde už v titulku. V tomto případě ale nelze jinak. Titulek musí obsahovat název recenzované hry. A ten v našem případě opravdu mluví za vše. Na paškál jsme si vzali zatím osmou plnohodnotnou hru ze série Guitar Hero věnovanou metalové hudební skupině Metallica. Jednoduché hodnocení by tak mohlo znít: kdo má rád Metallicu, měl by okamžitě vyrazit do obchodu. Ale tak jednoduché to zase není, mějte trochu trpělivosti.

Nejprve standardní popis. GH:Metallica vychází z toho, co předvedl Guitar Hero: World Tour v reakci na vznik konkurence v podobě Rock Band. Stejně jako ve World Tour je tedy možné GH:M hrát nejen s kytarou/baskytarou, ale také s doprovodem bicích a vokály. Nástroje si hráč musí sehnat jinde, GH:M vychází pouze jako samostatná hra nebo s přibalenou kytarou, stejnou jako u Světového turné.

V závislosti na věku a fanouškovství mohou hráčům trochu lézt na nervy novější skladby.

Navíc i přibalovaná kytara má jeden nedostatek. Má sice dotykový krk pro snadnější hraní rychlých sólových partů, ale fanoušci mají s Jamesem Hetfieldem, zpěvákem a kytaristou Metallicy spojenou úplně jinou kytaru. A taky že ano, přímo ve hře se virtuální James ohání svým bílým Explorerem od Gibsona.

A jsme u dalšího aspektu GH:Metallica, a tím je vizuální prezentace. Ta, jak se zdá, nemá zatím konkurenci. U písniček z repertoáru Metallicy je vlastně jedno, kolik práce jste vložili do vytvoření vlastní rockerské podoby. Hra totiž dává přednost zobrazení „záznamu“ živého představení čtveřice Lars Ulrich (bicí), James Hetfield (kytara, vokály), Kirk Hammett (kytara) a Robert Trujillo. Všichni členové kapely přitom vypadají opravdu dobře, rozhodně lépe než ve skutečnosti. Programátoři a grafici jim přidali nějaké svaly a ubrali pár let, ale poznáte je, a to je hlavní.

Výborně vypadají i samotné scény, které odkazují na obaly alb. Hlavně ta inspirovaná obalem ...And Justice for All a Master of Puppets stojí za to. Grafický zbytek už je standardní. Noty se zobrazují tak, jak jste zvyklí z předchozích verzí, vokály mají své stálé místo na vrchu obrazovky. Vlastně je tu ještě jeden drobný detail, který nutně potěší každého fanouška seriálu Comeback. Při nahrávání nového obsahu se na obrazovce objeví lebka s hárem, která krásně „hrozí“.

Z hudebního pohledu je Metallica zajímavá nejen pro fanoušky téhle americké skupiny. Z celkem 34 písniček napříč všemi alby (s důrazem na nejpopulárnější „Black Album“) si vybere každý. Hlavně balady Nothing Else Matters nebo The Unforgiven mají potenciál oslovit každého, koho ke svému Xboxu přilákáte. Dost možná i včetně vašich rodičů a dalších rodinných příslušníků.

Fajnšmekři si samozřejmě víc užijí skutečný metal v podobě Sad but True nebo Welcome Home (Sanitarium). V závislosti na věku a fanouškovství mohou hráčům trochu lézt na nervy novější skladby, které jsou ukrutně dlouhé a zas tolik hudebních nápadů nepřinášejí. Ale pořád to je Metallica s pěkným zvukem a tahem na branku.

Ten zbytek už tak špičkový není, byť marketingové materiály píší o tom, že si své herní souputníky vybrali členové Metallicy sami. Je pravděpodobné, že velkou část kapel ani nebudete znát. Fanoušci žánru nicméně ocení Hell Bent for Leather od Judas Priest nebo Ace of Spades od Motörhead a zbytek je čistě jen otázka vkusu.

Obrovský aplaus si zaslouží i kvalita zvuku, kterou ocení i vaši sousedi.

Trochu subjektivní je i hodnocení dalšího aspektu hry, totiž obtížnosti. A není to hodnocení jednoduché, protože hodně záleží na zkušenostech konkrétního hráče s celým konceptem Guitar Hero. Pro nováčka je Metallica opravdu drsná škola, a to i přes bohaté možnosti nastavení obtížnosti. Svůj podíl na tom nese nejen technická náročnost některých skladeb a kytarových sól, ale také délka skladeb, která je pro Metallicu typická. Hraní s ohledem na zvolenou obtížnost není úplná selanka a s postupem herní kariérou přituhuje.

Vývoj obtížnosti nicméně není lineární, ale hodně nevyvážený. Některé skladby, jako třeba War Ensemble, jsou vyloženou noční můrou, zatímco finální skladba kariéry, The Thing That Should Not Be je v podstatě procházkou růžovou zahradou a s velkou pravděpodobností ji na první pokus zahrajete o hvězdičku lépe než ostatní písničky.

Extrémní náročnost většiny skladeb vyvažuje Metallica laxním přístupem k postupu kariérou. Hru lze v pohodě dohrát při pouhých třech hvězdičkách za každou skladbu, možná i při horším výkonu. Nebo naopak, pokud se vám nějakou skladbu nedaří vůbec dohrát, nevadí, i tak se vám finální skladba brzy odemkne.

Pro náruživé hráče to samozřejmě neznamená konec, ani v nejmenším. Pořád tu totiž zůstává režim vydělávání peněz, který hráče odměňuje novými a novými levely do chvíle, než budete bohatší než Madonna a Bill Gates dohromady. No a úplní magoři se mohou pokusit dohrát všechny skladby na 100% úspěšnost, u čehož jim celá naše redakce pevně drží palce.

Ani po odložení kytary nemusí být konec, majitelé kompletní sady nástrojů totiž mohou vytáhnout bicí a vyrazit do obchodu pro splitter a druhý pedál – v režimu Expert+ se bez něj neobejdou, ale o to více zábavy je čeká. Horší je to s pokusem o zpěv, protože metalové písničky prostě pro běžného rádobyzpěváka nejsou nic moc a skladby od Metallicy taky až na výjimky až tolik textu nemají, jde hlavně o hudbu.

Guitar Hero Tycoon

V roce 2005 se změnil herní svět. Na trh přišla první hra ze série Guitar Hero. Od svého zjevení už tahle herní série vydělala více než dvě miliardy dolarů, které vydavatel utržil za prodej téměř 25 milionů krabic. Díky těmto výsledkům se Guitar Hero stal třetí nejprodávanější herní sérií historie. Hned po Mariovi od Nintenda a Maddenovi od EA Sports.

Guitar Hero se ale nepsokojil se třetím místem, dosáhl i na jedno pěkné prvenství. Guitar Hero III: Legends of Rock se stala první samostatnou hrou, která zaznamenala tržby převyšující miliardu amerických dolarů – půlku z celkových dosavadních prodejů série GH. Za pouhé čtyři roky se hudební říše Guitar Hero rozrostla na 14 titulů a 1500 skladeb.

Tahle smutná vlastnost se projevuje i v online režimu virtuální hudební skupiny, na zpěváka se opravdu načekáte. Skupinové hraní navíc kazí nepříjemné hodnocení výkonu kapely, které stojí a padá s nejslabším článkem řetězu bez záchranného kruhu. Pokud to jednomu člověku nejde, ostatní mají bez milosti smůlu.

Vysoká obtížnost ale neznamená nedostatek zábavy, tak se to prostě nedá brát. Velkou roli přitom hraje věrohodné souznění rytmu mačkání tlačítek a samotné skladby. Obrovský aplaus si zaslouží i kvalita zvuku, kterou ocení i vaši sousedi. Hrát GH: Metallica potichu je totiž hřích. V každém případě je nutností propojení Xboxu se slušnými reproduktory, chrchlátka na většině televizí sníží zážitek ze hry na polovinu, bez ohledu na nastavení hlasitosti.

Pokud ale nemáte možnost propojit Xbox se svou HiFi věží, zkuste alespoň sluchátkový výstup na televizi, připojte své Porty Pro a modlete se, aby výrobce televize sluchátkovou zdířku příliš neošidil. Vážně, zvuková kvalita nahrávek je parádní.

Není se čemu divit, vždyť písničky z posledního alba Metallicy, které jsou dostupné jako download pro Guitar Hero 3, měly lepší zvuk než skladby na originálním CD. Však to také fanoušci dali kapele pěkně vyžrat. Vývojáři se ale nakonec nemusejí hněvu fanoušků bát. Ti od GH: Metallica dostanou to, co očekávají a po čem jejich kovová srdce toužila.

Samozřejmě, že tu jsou vady na kráse, nevyvážená obtížnost, přes dvacet zbytečných písniček namísto větší porce skladeb od titulní kapely, ale to vše se ztrácí v kvalitním zpracování a skvělé atmosféře.