Temnota. Temnota bez hranic – to byla má první vzpomínka. Potom následoval záblesk. Důl. Zmatené obrazy: zpocená těla horníků lesknoucí se ve světle pochodní. Zvuk: neustálé bušení krumpáčů do tvrdé skály. A hlas: „Chceš ven? Kopej!“ Ale to všechno byl jen sen. Nebo nebyl? A pak. Pak jsem se narodil.
Objevil jsem se v jakémsi městě. Bolest. Na modré bezmračné obloze žhnul a sálal sluneční kotouč a jeho paprsky mne pálily a zraňovaly. Jako by každý z nich byl malou ostrou jehlou, která se mi zabodávala do kůže. Rychle jsem proto z přímého slunečního světla uskočil do stínu nedaleké hospodské verandy. Po chvíli přemýšlení jsem se podél stěn budov, jimiž vrhané stíny mi poskytovaly alespoň částečnou ochranu před slunečním zářením, vydal na obhlídku města.
Navštívil jsem několik obchodů a koupil si velký klobouk, plášť a kožené brnění. V takovém oblečení jsem se cítil mnohem lépe. Mohl jsem v klidu kráčet prostředkem ulice a nový oděv úspěšně bránil žhnoucím paprskům, aby skrz něj pronikly na mou kůži.
Přesto jsem se nakonec vrátil k hospodě, před kterou jsem se předtím objevil. Rozhodl jsem se ve stínu verandy počkat na soumrak. Mourovatá kočka, která se lenivě vyhřívala na
sluníčku před hospodou, ke mně pomalu otočila hlavu. Naše oči se setkaly. Kočka náhle poděšeně zježila hřbet, zaprskala a rychlým skokem zmizela mezi domy. Pokrčil jsem rameny, opřel se o sloup verandy a čekal. Před mýma očima běžel rušný život tohoto cizího města. Ulicí proházeli lidé. Někteří pěšky, jiní na koních. Někteří v družných rozhovorech, jiní mlčky. Někteří v pozlacených drahých tunikách či brněních, jiní ve špinavých hadrech. A nenáviděné slunce zatím pomalu putovalo po obloze na své každodenní pouti z východu na západ. Čekal jsem. Jak se blížil soumrak a stíny se prodlužovaly, začal se ve mě rodit podivný neklid, který stále narůstal a postupně získával konkrétní podobu: hlad. Ale nebyl to hlad po pečeném mase, zelenině nebo jiných pochutinách. Vůně vařeného jídla z hospody mě nijak nelákaly. Můj hlad byl intenzivnější, hlubší. Vůbec to nebyl momentální nedostatek jídla, byla to jakási prastará touha pocházející odněkud z hlubin dávnověku. A snad právě proto se mi zdála tak přirozená.
Paprsky zapadajícího slunce naposledy políbily zemi a matka temnota konečně přikryla svět svým černočerným pláštěm. Podivný hlad, který uvnitř mne doposud doutnal, se náhle rozhořel plamenem. Začal mě vnitřně stravovat a stávat se nesnesitelným. Vypotácel jsem se do ztemnělé ulice. Nebylo vidět na krok. Vpadl jsem tedy do jednoho z obchodů. „Lektvar
nočního vidění,“ vyhrkl jsem na prodavače. „Pane, co je vám? Vypadáte hrozně,“ poděsil se muž za pultem. „Co je ti potom,“ odsekl jsem, sebral lahvičku, kterou mi podával, na pult hodil pár drobných a opustil obchod.
Nedůvěřivě jsem si prohlédl černou tekutinu lektvaru. Odzátkoval jsem flakón a opatrně přičichl. Páchlo to zemitě – trochu jako bahno. Dlouho jsem se ale nerozmýšlel a obsah vypil. Temnota kolem mě zmizela, světlo bylo jako ve dne. Jediný rozdíl byl v tom, že na obloze nebylo žádné slunce.
Rozběhl jsem se. Můj hlad mě nutil běžet, i když jsem vůbec nevěděl kam. Jako šílený jsem se hnal ulicemi sžírán jedinou touhou - utišit ten hlad. Brzy jsem opustil město, kolem mne se míhaly stromy a zvuk mého běhu byl tlumen mechovým kobercem pod mýma nohama. Nevím, jak dlouho jsem tím lesem běžel, ale nakonec jsem se ocitl před hornatým masivem. Kamenné stěny se tyčily vysoko k obloze a v nich se černal kulatý jeskynní otvor, jak otevřená ústa vedoucí do hlubin hor. Pomalu jsem vstoupil do přítmí jeskyně. Instinktivně jsem cítil, že můj cíl, ať už je to cokoliv, je velmi blízko. Zastavil jsem se. Přede mnou stál velký troll. Svalnaté šedé tělo pokryté bradavicemi, holá hlava se špičatýma ušima a z tlamy čnící dva zažloutlé tesáky. Páchl. Otočil se ke mně a uchopil velkou
válečnou sekeru, který doposud stála opřená o stěnu jeskyně. „Člověk ztratit cestu?“ zeptal se a spokojeně potěžkal svou zbraň. „Agrah má rád člověky co ztratit cestu – rád je sníst.“ Zasmál se svému vlastnímu vtipu. „Nepochybuji o tom, že lidi zabíjet dovedeš,“ řekl jsem ztěžka, marně se snažíc ovládnout stále narůstající hlad, který zatlačoval zbytky mého racionálního uvažování. Na tváři se mi rozšířil nehezký úsměv, „jenže já nejsem člověk.“ Touha mi explodovala v těle – ovládla mě. Přeměna byla rychlá: šedá srst, blanitá křídla, zuby ostřejší než jehly. Z hrdla se mi vydral lačný zvířecí jek a několika mávnutími křídel jsem zkrátil vzdálenost, která nás dělila. Nepopsatelná slast, když se mé tesáky zabořily do trollova těla a jeho čerstvá horká krev ještě tepající rytmem jeho srdce mi stékala do úst. Nevnímal jsem rány, které mi během souboje zasazoval. Nevnímal jsem vůbec nic kromě přesladké rudé many tryskající z jeho žil. Brzy bylo po boji. Trollovo mrtvé a vysáté tělo se s žuchnutím sesulo k zemi. Spokojeně jsem si olízl rty. „Tak to by bylo,“ pronesl jsem nazdařbůh do ticha ztemnělé jeskyně. Můj hlad byl částečně utišen. Prozatím. Konečně jsem věděl kdo jsem. Konečně jsem znal původ svého hladu a způsob jak ho nasytit.
Vylétl jsem z jeskyně a má křídla mne neslyšně nesla nocí vstříc mé další oběti. Cítil jsem vzrušní a dětskou bujarou radost z lovu. „Je krásné být vampírem,“ pomyslel jsem si.
