Válka, a hlavně ta druhá světová, je nejspíš nejprovařenější herní téma vůbec. Těžko říci, zda za to může kolektivní podvědomí, faktem je, že válečné téma je pro střílečku tou nejméně násilnou odpovědí na dotaz, proč se na vás neustále někdo vrhá s úmyslem vás zabít: ve válce to prostě takhle chodí. Rovněž sveřepě se tvářící nácek je vhodný tradiční oponent, který se s lety ustálil jako v cukrárně indiánek nebo kokoska. A konečně při tvorbě hry z WWII nemusí vývojáři vymýšlet žádné komplikované scénáře – stačí cestu vpřed olemovat kulisami, vrazit hráči do ruky kvér a nová naděje na kasovní úspěch je na světě. Tvůrčí tým nFusion má asi podobný odstavec textu připíchnutý na nástěnce, protože na jejich nejnovější titul pro aktuální platformu Microsoftu padne jako ulitý.
Lékárničku nepotřebujete, vmžiku se vykurýrujete sám.
Aby náhodou nebylo možné už při průzkumu zabalené krabice poznat, co se na hráče chystá, použili tvůrci rafinovanou kamufláž: možnost hrát za tři různé postavy. K dispozici je tedy smrtící ostřelovač Bull, plíživý tichý zabiják Taggert a hřmotný hlučný zabiják Ross. Postavu nelze střídat v průběhu levelu, ale volí se pro celý
level. Nicméně, pokud zjistíte, že zvolenému borci pšenka nekvete, můžete level restartovat a nahradit vojáka jeho vhodnějším kolegou. Tolik teorie. Než si povíme, jak vypadá praxe, podívejme se nejprve na odlišnosti našich úderníků trochu blíže.
Tichý zabiják umí jednak bezhlučně zabíjet nožem, jednak otevírat zámky šperhákem a stříhat drátěné zátarasy. To nám napovídá, že se dostane tam, kam jeho
soudruzi jen závistivě pošilhávají. A je tomu vpravdě tak. Vedle úzkého koridoru, jímž je většina levelů ostřelovači a hřmotnému zabijákovi, bývá vytyčen další úzký
koridor speciálně pro tichého zabijáka. K jeho zdolání potřebujete odemknout několik zámků a přestříhat několik drátů, kdy se podobně jako u analogických akcí
kolegů Taggert zjeví přechodně v perspektivě třetí osoby a provede danou akci. Dřívě či později se ovšem tak jako tak dostane na místo, kde bude muset vytáhnout svůj Sten, případně použít jinou získanou zbraň a zbytek cesty si prostřílet. Ostřelovač se umí vyšplhat na vyvýšené místo a likvidovat nepřátele –
ostřelováním. O této činnosti se toho nedá mnoho říci, snad jen to, že optika, skrze níž hledáte na lebce protivníka vhodné místo pro olověný implantát, je solidně špinavá, což je v záplavě tradičních herních dokonale čistých zaměřovadel potěšující detail. A konečně hřmotný zabiják kromě toho, že inteligentně říká „bim, bác, bum, to jsem já“, umí posunovat a zvedat těžké předměty, čímž si rovněž občas otevře nějakou tu zkratku. Naneštěstí tento pořízek disponuje ještě další vlastností, jež je pro hru a její původně zamýšlenou koncepci osudovým direktem. Nejsilnější bijec totiž snese mnohem víc kulek v těle než jeho kolegové a
když říkáme mnohem, myslíme tím opravdu o hodně a hodně víc. Zakrátko si i duševně méně zdatný hráč všimne, že používat dva slabé nýmandy prakticky postrádá smysl a to je tečka za celým slavným střídáním postav.
Obrněnec vypadá celkem hezky – než se do něj posadíte.
Tím ovšem bizarnosti tohoto titulu ani zdaleka nekončí. Všichni tři vojáci mohou místo střelby použít úder pažbou. Pochodujete-li s tím nejsilnějším – a to vy pochodujete, pokud nejste masochisty – stačí přiběhnout k nepříteli, zmáčknout příslušné tlačítko a Němec se válí na zemi, zřejmě mrtev. Animace tohoto úkonu je tak rychlá a podivná, že jsme v době, kdy nám ovládání ještě nepřešlo do krve, chvíli pátrali, co se vlastně stalo: vypadalo to, jako by Fritze srazila Síla. A
síla to tedy je, to nám věřte. Záhy používáte spíš údery pažbou než střelbu, odpadá tím nutnost sledovat ne úplně ideálně viditelný ukazatel stavu zásobníku a hlavně je to mnohem rychlejší. Pokud už nesete v těle víc olova, než je zdrávo, obrazovka vám po obvodu zčervená, čímž signalizuje, že je načase se na chvilku
zastavit a těžký kov vypotit – lékárničku nepotřebujete, vmžiku se vykurýrujete sám.
Aby se jednotvárnost trochu posunula ze stupně „zoufalá“ na „bezmála zoufalá“, čeká na vás řada zpestření. Například se posadíte za mířidla protiletadlového flaku. V levém spodním rohu obrazovky se nachází radar, díky němuž tušíte, kterým směrem máte natáčet hlavně – vzhledem
k tomu, že jimi lze pohybovat jen asi v pětačtyřicetistupňovém rozmezí, v okamžiku, kdy letadlo na vlastní oči vidíte, už je příliš pozdě. V takových chvílích se hra zarážející prostoty nečekaně mění ve hru sice stále ohromující prostoty, ale zároveň prostoty dosti obtížně zdolatelné a připravte se tak na deset opakování sub-
levelu. Naštěstí lze kdykoli akci ukončit a v menu upravit obtížnost dle potřeby.
Jinou takovou kratochvílí je ovládání tanku. Obrněnec vypadá celkem hezky – než se do něj posadíte. Tím okamžikem se mění na naprosto směšnou a současně strašidelně neovladatelnou hračku, pohybující se krajinou jako ve zlém snu – vašem. V okamžiku, kdy náš pancíř odmítl zásahy nepřítele déle snášet, ocitli jsme se najednou jakýmsi záhadným kouzlem opodál zničeného vozidla, kde jsme zcela zdrávi přihlíželi, jak naše krátkodobé přibližovadlo plápolá. Čekali jsme, že nás vítězný nepřítelův Tiger rozmázne jako mouchu, leč nestalo se tak. Když jsme ostýchavě dorazili pěšmo až k němu, ukázalo se, že německý tank
má hlaveň zapasovanou skrz naskrz v jakési zřícenině, jejíž stěna zatvrzele neuznává kolizní model. Když jsme pak obrněnce několikrát oběhli kolem dokola a ujistili se, že je proti pěšákovi zcela neškodný, došlo nám podle hvězdičky na radaru, že level asi neskončí, dokud tank nějak nezničíme. I jali jsme se pátrat po pancéřové
pěsti, která se podle všech pravidel nejzhovadilejších herních klišé měla válet někde opodál. A taky že se válela. Jak říká náš slavný hrdina: „Bim, bác, bum, to jsem já.“ A hurá do dalšího levelu.
Takto by se dalo pokračovat dlouho. Hra je sbírkou nejhorších nesmyslů, jaké si lze v žánru válečné hry představit. Umělá ne-inteligence nepřátel jen těžko hledá konkurenci. Kromě toho všechny postavy vypadají tak dalece pod vší kritiku, že jsme zprvu mysleli, že jde o další příspěvek do relativně nepočetné rodiny komických stříleček, ale pak nás sáhodlouhé úseky, kde opravdu není čemu se pousmát, leda hořce sám sobě za špatný nákup, přesvědčily o opaku. Vcelku není jasné, o co vlastně tvůrcům přesně šlo. Hra není ani veselá, ani děsivá. Kromě toho, že občas nějaký úkol opakujete dokola a k závěru obtížnost celkově roste, není napínavá. Už vůbec není chytrá a pokud doufáte, že je alespoň hezká na pohled, můžeme vás ujistit, že není.
|
Grafická stránka „Hodiny vítězství“ je v první řadě prapodivně malebná. Mnohé exteriéry vypadají jako akademické obrazy z doby, než van Gogh a spol. zlikvidovali tradiční malířství. Textury jsou sice detailní, ale vypadají nepřirozeně a jakoby nalepené na stěnách. Vnitřek domů je samá ozdobička, ale jako
prostor, který obývají živé bytosti, nepůsobí. Přesto na pár věcech oko zálibně spočine – například některé zbraně vypadají opravdu dobře a je na nich vidět každý šroub a odřenina od nešetrného zacházení.
Herní hudba? K úderům pažbou vyhrává juchavá heroická klasika, z níž to, co připomíná Arama Chačaturjana po příliš velké dávce Kagoru, je ještě tím nejzdařilejším. Nikdy jsme netušili, že je válka tak skočná záležitost. Snad ani v době, kdy husaři nosívali červené rajtky a nakrucovali si kníry, se hudební doprovod k masakrům nenesl tak od podlahy. Opravdu nevíme, co si o tom všem myslet.
|
Pár grafických detailů 
Všechno ostatníCelkově lze říci, že na hře je vidět kus práce a snahy, ale konečný produkt je přesto dokonalý nezdar. Zmatený regulovčík zavedl tanky do bažiny – tudy cesta nevede.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.| Hour of Victory | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
