Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Socialismus počítačové hry nesnášel, často byly o hubení komunistů

aktualizováno 
Ceny počítačů před převratem mnohonásobně převyšovaly plat a bylo pro ně prakticky nemožné koupit hry, přesto v Československu vznikla vcelku živoucí komunita hráčů. O situaci před a krátce po sametové revoluci jsme pohovořili s novinářem Michalem Rybkou.

Počítač Amstrad PPC 512 | foto: Michal Rybka

Rybka pro herní média psal již v devadesátých letech a vývoj tuzemské scény bedlivě sleduje. Vzpomenout si na něj mohou čtenáři časopisů SCORE a Level, kam jako redaktor dlouhodobě přispíval.

Rybka také ve spolupráci se společností Alza provozuje muzeum herních zařízení, které lze bezplatně navštívit v centrále firmy v pražských Holešovicích. Objevíte tam kousky vyrobené v rozpětí let 1975 až 1995.

Jak to bylo s hraním na konzolích před revolucí?
Před převratem to bylo jednoduché, konzole se nedaly sehnat prakticky vůbec. Občas se dalo dovézt něco ze Sovětského svazu, kde vznikaly klony televizních her. Ale to bylo velmi vzácné. Předchozí režim počítače poměrně ignoroval a díval se na ně jako na nutnost, aby mu Západ neutíkal. Koncept her socialistickým soudruhům unikal úplně.

Podle mého názoru z oficiálních míst vůči počítačovým hrám panovala velká antipatie. Zpočátku proto, že kapitalistické hry byly často o hubení komunistů. V Green Beret, nebo Rambo 2 střílíte vietnamské soudruhy. Chápu proto, že s tím režim měl problém.

Začal proto vytvářet vlastní socialistické herní soutěže z nichž jedna mě zaujala, jmenovala se Buduj a chraň socialistickou vlast. Se spolužáky jsme v rozjaření přemýšleli, jak by to sakra mělo vypadat. Jestli budete ve stylu Tetrisu stavět zeď a ze samopalu následně střílet po amerických bombardérech... Vážně nevím.

Michal Rybka u zlomku své technické sbírky.

Michal Rybka u zlomku své technické sbírky.

Takže se dá říct, že oficiální postoj režimu byl odmítavý?
Přesně tak, situace spojená s dovozem her nebyla nic moc. Dostaly se k nám videohry kapesní, jako Nu pogodi (Jen počkej zajíci), které byly neuvěřitelně populární. Jinak tu konzole moc nebyly. Ale počítače ano, ty byly potřeba. Dovážely se většinou individuálně ze Západu. Když jste měli kontakt, příbuzní vám něco přivezli. Často to nejlevnější, Commodore 16, Atari 600XL, klon Spectra. Co bylo, to bylo.

A vozili si tedy lidé počítače hlavně kvůli hraní?
Lidé záhy objevili, že počítačové hry jsou zábavné. Zatímco režim na to nepřišel v podstatě do roku 88, nebo 89. Těsně před pádem zjistil, že by s tím něco měli dělat. Že hry hraje tolik dorostu, že by je neměli nechat hrát úplně cokoliv. Ale předtím šlo hlavně o to vůbec nějaké počítače pořídit. Pro průmysl, pro školství... A v tomhle směru jsme byli nesmírně zpoždění. Nejméně pět, spíše deset let za Západem.

Muzeum počítačů, her a konzolí

Muzeum počítačů, her a konzolí

Jak to s počítačovým hraním tehdy vypadalo?
Vypadalo to hrozně jednoduše. Přivezl jste si počítač, řekl jste hurá, nastartoval to a pak přemýšlel: „Co s tím?“ Začal jste v okolí hledat někoho, kdo s vámi hry vyměnil. Začaly okolo toho krystalizovat kluby, kde si lidé tituly vyměňovali.

Byly tu kopírovací party, které lze považovat za začátek české pirátské scény. Někteří lidé s tím začali i obchodovat stylem: „Okopíruju vám disketu za korunu. Mám nejnovější hry.“ Z řady těchto lidí se po převratu stali velmi úspěšní obchodníci a dodnes jejich jména můžete dohledat v těch starých inzerátech.

To zní jakoby oficiální distribuce neexistovala.
Nic takového vážně nebylo. Vůbec. Softwarem se režim téměř nezabýval. Vím dokonce i o případu, kdy socialistický podnik okopíroval software, který vznikl v jiném podniku. Někdo jim tam přinesl počítač na opravu, oni si stáhli data a program pak sami začali nabízet. Na distribuci v socialismu můžete zapomenout. Civilizace a prodej her začaly až po revoluci.

Počítač TK 90X

Počítač TK 90X

Jestli to správně chápu, nedostatkem konzolí před převratem je dána dynamika českého trhu. Tedy, že jsou tu konzole menšinová záležitost.
Jednoznačně. Hry na konzole se nedaly kopírovat, případně to šlo velmi těžko. A zároveň nebylo možné si tu něco koupit. I když jste chtěl počítač, nevybíral jste si typ. Koupil jste, co se dalo, a teprve pak jste pro to sháněl software.

Dnes je pro lidi naprosto nepochopitelné, že jste obdobně musel postupovat, i když jste peníze měl. Já jsem rodiče lámal přes půl roku, aby mi koupili vlastní počítač. A nejdřív jsem si myslel, že za něj „jen nechtěli dát“ čtyři průměrné platy. Nakonec jsem zjistil, že by je za počítač i dali, ale nebylo ho kde koupit. Otec se nakonec dozvěděl, že v Žilině nějaké počítače mají. Jeli jsme tam proto nočním vlakem. Je to neuvěřitelné, ale dělalo se to běžně. Já vím o člověku, který si chtěl koupit auto, ale kvůli pořadníkům to v Česku nešlo. Nakonec si pro něj letěl do Košic.

Takhle vznikla naše scéna, kde lidé počítače respektují více než konzole. Díky tomu u nás existuje velká obliba PC hraní. Ta je velmi neobvyklá, v USA byly symbolem hraní vždy konzole.

Tesla PMD 85-2A

Tesla PMD 85-2A

Vím, že v tu vznikaly i klony počítače ZX Spectrum. Byly myšlené jako herní počítač?
V podstatě ano. Klony se objevily z mnoha důvodů. Tím hlavním byla cena, ale ZX Spectrum také nebylo tak patentově hlídané jako třeba Commodore. Shodou okolností to byla platforma, na které se dobře pracovalo i s kazetou.

Spectrum umělo spolehlivě a rychle nahrávat, programy se daly kopírovat i na „dvojčatech“, radiomagnetofonech se dvěma mechanikami. Právě pro ZX Spectrum tu byla dostupná spousta her a ty klony na to reagovaly.

A tušíte, proč zrovna ZX Spectrum?
Máme tu spoustu výborných autorů. Například legendárního tvůrce her Františka Fuku, který vyvíjel textovky, střílečky i různé Indiana Jonese. Ta platforma byla jednoduchá, oblíbená, rozšířená a lidé si sami vytvářeli vlastní klony.

Fotogalerie

Mám doma i počítač, který si autor sletoval sám. Vypadá sice jako po explozi, ale je to naprosto funkční počítač. První byl tedy software, teprve potom následovaly počítače. Třeba značky Didaktik.

Podobné to bylo v Sovětském svazu, kde ještě po roce 89 vznikala „Super Spectra“, a v každé východní zemi to bylo jiné. Třeba v Bulharsku vyráběli klony Apple II, počítače Pravec. U nás se vyráběly socialistické počítače, které nebyly kompatibilní s ničím, a pak nastoupily kopie ZX Spectrum.

Myslím si, že kompatibilita se Spectrem byla dobrá volba. Platforma byla výkonná, jednoduchá a byla pro ní k dispozici spousta her. Počítače Didaktik navíc byly oblíbené a rozšířené do poloviny devadesátých let.

Pak se propadla cena počítačů 386 a 486 na částku, kterou si mohl dovolit i smrtelník. Když stály padesát tisíc, nebylo to nic moc. Dítěti za tu cenu nebudete dávat počítač na hraní. Když ale náklady klesly zhruba na polovinu, začalo to být myslitelné. V roce 91 a 92 však jejich cena pro většinu národa přijatelná nebyla.

Podnikat tehdy s počítači muselo být zábavné.
Ano, s tím trochu souvisí i historie Alzy. Tehdy bylo zcela běžné, že si firmy účtovaly marži třicet procent. Vycházelo se z toho, že pokud počítač chcete, máte na něj, ať stojí cokoliv. Zakladatel téhle firmy se proto rozhodl, že marži jako student stáhne.

Pro studenty totiž počítače byly finančně nedostupné, ale sami chtěli mít svůj vlastní počítač. Někteří, jako já, si přivydělávali programováním, a to se na školních počítačích nesmělo, museli jste mít počítač TK 90X vlastní. Já tomu proto říkám druhá studentská revoluce.

Mezi lety 92 až 95 studenty přestalo bavit stát ve frontě před počítačovou laboratoří a rozhodli se, že počítač chtějí mít i doma. Laboratoř byla hrozná, nesměli jste tam dělat výdělečnou práci, nesměli jste na nich hrát, starší studenti vás mohli vyhodit. A když tam bylo málo lidí, mohla se laboratoř zavřít. Vím o lidech, kteří nešli celou noc na záchod jenom proto, aby jim nezavřeli laboratoř.

Muzeum počítačů a herních konzolí

Muzeum počítačů a herních konzolí

A pamatujete si na svůj první počítač?
Pamatuju. Kupoval jsem ho s leasingovou společností. Nejlevnější PC stálo padesát pět tisíc a to bylo v době, kdy deset tisíc měsíčně byly vcelku slušné peníze. Tak si představte, že byste si dnes počítač kupoval po půl roce šetření. I bazarové věci byly hodně drahé.

Tipnul byste si kolik stál počítač z bazaru?
To vím přesně, kupoval jsem jich tehdy několik. Když nový počítač stál okolo padesáti tisíc, ten z druhé ruky vyšel zhruba na dvacet. A to jste kupovali zastaralý systém, nevěděli jste, v jakém je stavu, a neměli jste k tomu žádnou záruku.

Když jsem do školy chtěl nosit první laptop, nezbylo mi, než jít do bazaru. A to jsem si koupil 286ku s nepodsvíceným displejem, které se občas na baterky nechtělo startovat. Podotýkám, že fungovala jenom na alkalické AA baterky a potřebovala jich pět asi na dvě hodiny chodu.

Notebooky stály nad padesát tisíc. První použitelný laptop jsem koupil teprve asi v roce 98, kdy stál „jen“ padesát pět tisíc. Příjmy byly v té době asi nižší, ale lidé tehdy byli zvyklí za počítače utrácet.

Nejen lidi, co s počítači pracovali, ale i hráči. Dvě Voodoo 2 ve SLI módu? Když jste je neměl, byl jste mezi hráči nula. Dnes už nad grafickou kartou za dvacet tisíc hodně přemýšlíte. Vlastně jsem v té době za počítače promrhal spoustu peněz. Když se nad tím zamyslím, mohl jsem za to mít snad i dům.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.