Pod slovem bazar si většina lidí představí obchod zaplněný starým, víceméně použitým zbožím, kam chodí nakupovat nižší příjmová skupina.
Skutečně, dnešní konzumní společnost dává přednost věcem novým, nablýskaným, neosahaným a samozřejmě také dražší.
Existují však oblasti, kde se bazarový prodej těší stále velké oblibě a je dán mimo jiné tradicí. Mezi ně patří také počítačové a videohry, což jsou ostatně na nějaké to oběhové kolečko u několika zákazníků ideální adepti.
Média jsou poměrně odolná, takže se není třeba příliš bát toho, že byste kupovali zajíce v pytli, který by následně nefungoval. Po dohrání si je sice můžete vystavit do poličky, ale brzy zjistíte, že tam toužíte mít jen ty nejoblíbenější. Ale co se zbytkem, za který jste vysolili nemalé peníze? S poměrně slušnou návratností je můžete prodat. Nemusíte přitom jen do bazaru, dá se domluvit i osobní prodej – internet je pro to ideální platformou.
Přestože se u nás v tomto směru v posledních letech situace zlepšuje, stále nemůžeme hry nazvat levným zbožím. Ty konzolové stojí mnohdy i více než patnáct stovek, což je v poměru k průměrnému platu slušná pálka, obzvlášť když jsou hry považovány za doplňkovou zábavu, což stále častěji skutečně jsou.
Hardcore hráči je mohou sice považovat za svůj hlavní koníček, ovšem s tím, jak přibývá mainstreamu, roste také poptávka po levnějších způsobech, jak se ke hrám dostat.
Hry jsou zkrátka konzumním zbožím, ovšem po jejich konzumaci vám tak nějakou zůstanou. Na rozdíl třeba od filmu, který zhlédnete v kině. Motivace prodávat je poměrně silná. Hra už vám většinou (čest výjimkám) nic moc nedá. Když ji ale prodáte, získáte peníze na nový herní zážitek. Případně se dá také měnit, ať už s ostatními hráči či v rámci bazaru, který vám tak obvykle poskytne mnohem lepší „kurz“.
Zdánlivě by se mohlo zdát, že na tom nic není. Hry se prodávají a stále se točí jen mezi hráči, jen ty peníze prochází jinými kanály, a to teprve tehdy, když se na celou věc podíváte drobnohledem.
Obyčejnému hráči je docela ukradené, jaká redistribuce financí jeho prodejem hry nastane. Faktem je, že vydavatelé považují prodej z první do druhé (a třetí…) ruky za značně problematický.
Zkrátka tak přicházejí o peníze, takže s trochou nadsázky je bazary a přeprodávání her štve podobně jako pirátství, přestože je absolutně legální.
Pokud si koupíte novou hru, vězte, že si vaše peníze rozdělí vývojáři (nejmenší díl), vydavatel, distributor (často splývají) a obchodník. Ovšem když dojde na další prodeje, jediným, kdo v podstatě profituje, je obchodník. A samozřejmě také hráč, jenž získá část svých peněz zpět. 
Logikou vydavatelů to je jako kdyby vám po zhlédnutí filmu vrátili polovinu peněz. Nejde totiž o v podstatě bezcenné médium či krabičku, ale to, co je na něm – a to podle mnohých patří stále vydavateli, nikoliv hráči či zákazníkovi.
Možná to působí jako poměrně zbytečná tahanice, která stejně nemá žádné výraznější dopady. Jenže ona je má. Podle jedné ze studií se jen ve Spojených státech amerických protočí v byznysu s použitými videohrami neuvěřitelných 1,3 miliardy dolarů.
To je zhruba šestina až sedmina celého finančního objemu, který při obchodu se hrami v USA vznikne. Ano, vydavatelé (a v menším i vývojáři) se cítí být okradeni o tuto částku, i když samozřejmě nelze říct, že bez bazarového prodeje by vydělali o 1,3 miliardy dolarů více.
Funguje tu totiž obecně platné pravidlo. Naprostá většina hráčů prodávající své hry si získané peníze nenechává, 
ale investuje je opět do dalšího, třeba novějšího titulu. A ten po dohrání zase prodá. Tak to jde stále dál a dál. Skupina takových zákazníků je stále větší.
Hru berou zkrátka jako produkt, který si koupí, užijí si ho, běží ho prodat a pořídit si nějaký další. Proto druhá ruka trhu není ani zdaleka tak škodlivá jako pirátství.
Bohužel, velké společnosti jsou nenasytné a nerady vidí, když prodejci vydělávají a ony z toho nic nemají. Nejaktivnější je po této stránce Electronic Arts, následované Ubisoftem a dalšími.
V nových hrách si můžete všimnout nejen sofistikovaných protipirátských ochran, které stejně vydrží jen několik hodin, ale také nepříjemných DRM mechanismů. Ty umožňují hru nainstalovat jen několikrát, nejčastěji třikrát. Příkladem jsou tituly jako Spore, Crysis Warhead či Far Cry 2. Pokud hru třikrát nainstalujete, máte utrum, respektive se musíte složitě dohadovat se zákaznickým oddělením té které firmy, která vám navíc nemusí vyhovět.
Tento postup vychází ze zmíněné logiky, že vydavatel vám hru neprodává, ale pouze pronajímá. Máte tedy jakési právo na zahrání. Nepřekvapí, že když takovou hru přinesete do bazaru či jí chcete někomu prodat, obvykle nepochodíte.
Prostě proto, že je tu riziko, že už nepůjde nainstalovat. DRM pochopitelně rovněž není problém obejít, i když nelegálně. Pirátské kopie se s ním vůbec nemusí zabývat. Taková šikana zákazníků přitom vede právě k myšlenkám na bezproblémové hraní zdarma z pokoutných zdrojů.
Tento přístup je hráči nesmírně kritizován, ovšem velké společnosti se ho zřejmě budou držet i nadále. Jsou tu ale i příjemnější motivace vedoucí hráče k tomu, aby svůj titul neprodávaly. A není obtížné přijít na to, o jaké jde.
Prvně je nutné nabídnout hráčům takovou hru, které by si vážili, měli ji opravdu rádi, vytvořili si k ní vztah a strávili s ní hodně času. Pak se za své peníze cítí saturování. Opakem je prodávání šestihodinové střílečky bez multiplayeru. Jakou má taková hra přidanou hodnotu? Žádnou a s velkou pravděpodobností skončí v bazaru.
Síťové hraní či tvoření komunit je vůbec nejlepším způsobem, jak hráče dotlačit k tomu, aby titul neprodávali. Prostě si čas od času budou chtít střihnout online partičku a těch pár stovek, jež by dostali v bazaru, jim za to nestojí.
Alternativou je bonusový obsah. Bohužel, řada vydavatelů se domnívá, že doplňky jsou další parketou, na níž mohou vydělávat dolárky. Pakliže ale chtějí zamezit druhé ruce trhu, měli by přídavky uveřejňovat zdarma ke stažení. Tím udrží pozornost hráčů a zájem si podporovanou hru ponechat.
Vydavatelé tak mají mnohem lepší páky než omezování práv zákazníků, jak bazarovému prodeji zabránit, pokud o to opravdu stojí. Zase tak by o to ale usilovat nemuseli, jelikož herní fluktuace má i příznivé projevy, jako například skutečnost, že se dostane do rukou většímu množství hráčů, v nichž pak může vyvolat zájem o případná pokračování, na kterých dnes herní průmysl do značné míry stojí.
