Hrátky s časováním paměti
DDR – mají ještě smysl?
Pravděpodobně víte, že dva paměťové moduly
stejného typu (řekněme DDR400), ale jiného výrobního modelu, se mohou
v některých věcech lišit. Pominu-li jiné detaily, je jednou
z odlišností takzvané časování.
Obecně se jím míní série čísel, která vypovídají o nominální rychlosti,
s níž má daný paměťový modul provádět některé operace. Jistě jste se už
někdy setkali s množinou čísel uvedenou za označením paměti – např. 2-3-2-6
– nebo na něco podobného narazili v BIOSu počítače. Co tato čísla
znamenají?
Původně jsem měl v úmyslu se na tomto místě podrobně rozepsat o významu jednotlivých časovacích charakteristik, ale po chvíli uvažování jsem od toho upustil. Důvod je jednoduchý a dozvíte se ho v závěru článku. Spokojím se zde jen s konstatováním, že (a) čím jsou čísla menší, tím je daný paměťový modul (trošíčku) rychlejší a (b) relativně nejvýznamnější číslo (tzv. CL – CAS Latency) je obvykle uváděno jako první.
Vzhledem k výše uvedenému, a k tomu, že k pamětím lze přistupovat pouze v pravidelných časových intervalech (cyklech), můžeme prohlásit, že jediným podstatným údajem o rychlosti současných pamětí DDR je právě doba jejich cyklu – tj. časový údaj specifikující, jak často lze po paměti požadovat nějaké úkony. Z doby cyklu můžeme snadno odvodit frekvenci paměti: vezmeme-li v úvahu, že jednotka frekvence (hertz – Hz) je definována jako kmitočet periodického jevu, jehož perioda trvá 1 sekundu, a máme například paměť s dobou cyklu 6 nanosekund, je frekvence = 1000000000/6 Hz = 1000/6 MHz = cca 166 MHz.
Pro výpočet maximální teoretické přenosové kapacity (bandwidth, někdy také překládáno jako propustnost, průchodnost nebo slepě jako šířka pásma), která má o výkonu paměti de facto největší vypovídací schopnost, potřebujeme ještě znát šířku sběrnice, po níž paměť komunikuje se zbytkem systému. Tato šířka je u standardních pamětí DDR 64 bitů (8 bajtů), takže přenosová kapacita paměti z výše uvedeného příkladu činí 166 x 8 x 2 = cca 2700 MB/s. Závěrečnou dvojkou násobíme, protože se jedná o paměti DDR, kteréžto mohou v každém hodinovém cyklu uskutečnit dva přenosy.
Co se týče označování pamětí DDR, můžeme se setkat se dvěma přístupy. Někteří výrobci/distributoři používají pracovní frekvenci (samozřejmě díky principu DDR vynásobenou dvěma – to vypadá líp :-) s prefixem „DDR“, jiní přenosovou kapacitu s prefixem „PC“. Výše zmiňovaná paměť by tedy mohla být označena buď jako DDR333 nebo jako PC2700. Zde upozorňuji na významnou odlišnost: u klasických pamětí SDRAM (PC66, PC100, PC133) neznamená číslo v názvu přenosovou kapacitu, ale naopak pracovní frekvenci.
Po osvěžení základních pojmů ze světa pamětí DDR se vracím k hlavnímu tématu. Fanatická touha vymačkat ze všech komponent svého stroje poslední zbytky jejich možností mě osobně už před nějakým tím rokem opustila, i když nový procesor (spíš ze sportu a zvídavosti než z potřeby) vždycky k jeho mezím dotlačím. U procesoru i grafické karty se to ovšem na celkovém výkonu obvykle zřetelně podepíše. Jinak je tomu s jemným nastavováním jednotlivých pracovních dob pamětí v BIOSu. Můžeme si zde hrát dlouho s hodnotami jako CAS Latency, RAS to CAS delay a jinými, které před vámi váš BIOS obnaží, ale server Tom’s Hardware Guide nedávno svými měřeními potvrdil to, že rozdíl mezi výkonem systému při nejpomalejší a nejrychlejší konfigurací paměti je takřka ve všech aplikacích a hrách naprosto zanedbatelný. Malinko větší roli hraje agresivita nastavení v aplikacích typu komprimace souborů nebo kódování MPEG. Sečteno a podtrženo: nenechte si od ziskuchtivých obchodníků namluvit něco jako že se vám určitě vyplatí koupit nějakou „superpaměť“ s přídomkem CL2 namísto výrazně levnější CL2,5. Ilustrací nechť je vám následující obrázek.
Zdroj: Tom's Hardware Guide
Právníci Microsoftu se
rozcvičují na teenagerech
Microsoft má mnoho zaměstnanců, a někteří
z nich jsou velmi pyšní (1) na firmu, kde pracují a (2) na sebe, že
tam pracují. To je ovšem problém (vlastnost/výhoda? :-) asi všech mocných firem,
kteréžto jako magnety do sebe přitahují ambiciózní týpky z celé zeměkoule.
Poslyšte nyní příhodu 17letého kanadského studenta jménem Mick Rowe.
Prozradím-li, že si zmíněný chlapec zaregistroval pro své internetové stránky doménu www.MikeRoweSoft.com, začnou anglicky mluvícím mezi vámi zřejmě docházet souvislosti. Těm ostatním napovím, že jméno této domény se anglicky vysloví „majkrousoft“. Nuže, kanadští právníci Microsoftu se Mikovi ozvali loni v listopadu s kategorickým požadavkem, aby se vzdal své domény, protože se jejím prostřednictvím dopouští porušování autorských práv jisté velké firmy.
Mike odepsal s logickým požadavkem, aby byl za přenechání domény nějak odškodněn. Zanedlouho přišla odpověď s nabídkou – Microsoft nabízel za doménu 10 amerických dolarů. To do té doby pobaveného Mika poněkud rozhořčilo, takže obratem požádal o 10 000 USD. Následovala delší odmlka a po ní 25stránkový dopis, který Mika obviňuje z pokusu přinutit Microsoft k nepřiměřeně vysokému odškodnění.
Jak tuto kauzu okomentovat? Napadá mě primárně jedno slovo, kterým v této souvislosti označit chování Microsoftu: drzost. Konečně, dejme slovo samotnému autorovi, který je nyní velmi populární osobou: „To není jejich jméno. Je to moje jméno. Prostě si myslím, že je docela zábavné, že takhle vystartovali po někom, komu je 17 let.“
Zdroj: CNN
