Popravdě řečeno jsem za celou dobu hraní na konzolích viděl jen jednu leteckou akci, u níž jsem měl pocit, že se alespoň trochu respektují fyzikální zákony. Onen výjimečný kousek se jmenoval Sky Odyssey a navzdory neuvěřitelně ohavné grafice a bizarním úkolům dodnes patří k mým nejoblíbenějším kouskům pro starou "péesdvojku". U všech ostatních "leteckých" her jsem si vždy připadal, jako bych rejdil po obloze jakýmsi vzdušným autem. Co asi předvede konzolový Šturmovik?
Obtížnost titulu se slavnou PC tradicí je odpočátku nastavena na "Arkádu" a vyšší stupně si musíte vybojovat v tutoriálu. V následujících odstavcích si tedy nejprve povíme, jak se létá s arkádovou obtížností, již asi nakonec zvolí nejvíce hráčů.
Zajímavý je virtuální kokpit, jenž z vás udělá něco na způsob Běljajevova Ariela.
Veškerý pohyb letadla se ovládá levou analogovou páčkou, jež má představovat knipl, pravá páčka je plyn. Na nějaká nožní táhla zapomeňte, knipl letadel druhé vojny je tu pohyblivý v rozsahu třistašedesáti stupňů, měli to holt naši dědové vychytané. "Fyzika" se pak omezuje na to, že když letíte moc pomalu, rudý nápis vás vyzve, abyste "sklopili nos", protože máte "kritickou rychlost". Jinak si můžete dělat, co chcete, zákony gravitace zde – jako obvykle - neplatí.
Když si zvolíte pohled zpoza letounu, vidíte, že se vztlakové klapky správně hýbou. Kromě tohoto pohledu pilotova anděla strážného jsou pak k dispozici ještě pohled z kokpitu a z "virtuálního" kokpitu. Pohled z kokpitu je hezky atmosférický, a dokonce hned několik "budíků" funguje. Žel, hratelnost při něm hrubě vázne, zvláště na vyšší obtížnosti – v reálu má pilot lepší rozhled.
Zajímavý je také zmíněný virtuální kokpit, jenž z vás udělá něco na způsob Běljajevova Ariela, abychom byli styloví. Pokud někdo sovětskou sci-fi klasiku nečetl, tak Ariel je rudoarmějec, který se naučí létat silou mysli a pak kosí užaslé nácky z obláčků samopalem a granáty. No a virtuální kokpit je prostě holá obrazovka jen s diskrétními zaměřovadly.
Zdálo by se, že je virtuální kokpit k ničemu, ale pravý opak je pravdou. K nezaplacení je například při bombardování. U toho zapomeňte na nějaký odhad "od oka". Když se pozorně podíváte, zjistíte, že v misích, kde se má bombardovat, vleče letadlo po zemi pod sebou jakýsi vychytaný terč, podobný světelnému poutači na noční podnik, promítanému na chodník. Když se terč ocitne na cíli, zčervená – a to je ten správný moment pro odhození bomb, jichž máte v arkádě neomezenou zásobu. Stejně jako střeliva. A bingo: výsledkem je přímý zásah, případně "bull´s eye".
Dopad bomby sledujete na speciálním "obraze v obraze" vpravo dole – to abyste z toho něco měli. A proč, že je vlastně virtuální kokpit při bombardování k nezaplacení? Inu proto, že často kvůli vlastnímu rozměrnému stroji onen životně důležitý terč na zemi prostě prakticky nevidíte. Takže se jaksi vysunete před vrtuli a můžete metat bomby v naprostém pohodlí. Všechny tři dostupné pohledy se mimochodem uživatelsky vrcholně přívětivě přepínají tlačítkem s trojúhelníkem.
To ale zdaleka není vše, co máte na nácky k dispozici. Člověk se neubrání pocitu, že se jakousi časovou smyčkou propadl do čtyřicátých let s Gripenem, protože elektronické označování cílů, známé například z tryskové série Ace Combat, nechybí ani zde. A co více: k dispozici je další, dodatečný čtvrtý pohled z letadla, a to pohled na vybraný cíl.
Ten může být trochu matoucí, protože se na fixovanou oběť díváte zpravidla úplně 
jinam, než kam letíte. Kdo by se na bojišti úplně ztrácel, může si též vyvolat mapu, ale k čemu mapa, když máte vpravo nahoře radar (!) s barevným vyznačením všech strojů ve vzduchu i cílů na zemi a na moři!
Kampaň začíná bojem o Anglii a pokračuje v Rusku, abyste si po výletu do Středomoří nakonec zalétali i nad Berlínem.
Když si dáme dosud napsané dohromady, je asi každému jasné, s jakou hrou má u obtížnosti "Arcade" co do činění. A to jsme se ještě nepustili do boje. Umělá inteligence protivníků je slabá, dostat se jim za záda nepředstavuje žádný problém a kolikrát máte pocit, že hrajete spíš Moorhuhn – bez přehánění. Ke všemu si sami volíte, kolik životů máte, a nic vám nebrání nastavit si nekonečno. Proto, aby tomu všemu stříkli adrenalin, uchýlili se tvůrci ke všemi hráči milovanému prvku: k časovým limitům. Odtikávající Damoklovy stopky nejsou nikde vidět, takže po pár desítkách 
minut jednoduše spatříte nápis "trvalo to moc dlouho".
Protože je protivníků opravdu "mnógo", může se stát, že ani se všemi dosud popsanými vychytávkami nebudete stíhat. Naštěstí tu jsou ještě další zázraky techniky. Jako velitel letky máte možnost zadávat směrovým křížem svým podřízeným pár jednoduchých povelů. A vida! Ti, co zatím jen předstírali boj, aby to na obrazovce hezky vypadalo, se najednou po obdržení rozkazu "postarejte se o tenhle cíl", o označený cíl postarají! No a pak už to jede jako po másle.
Kdo se prokouše nepovinnými úkoly tutoriálu až na konec, získá za odměnu obtížnosti Realistic a Simulator. Hlavní rozdíl je v tom, že se ztráta vztlaku a vývrtka stanou vaším denním chlebem – předejdete tomu ale jednoduše tak, že se vyvarujete prudkých pohybů a nezapomenete přidávat plyn. A dokonce i v "simulaci", která škrtá pohled zpoza letounu, radar a fixaci cíle, vám zůstane možnost virtuálního 
kokpitu. Ten se popravdě řečeno stává nutností, protože z kabiny nevidíte jedním slovem nic. Plus se obrňte velkou trpělivostí, protože honit na nejvyšší obtížnost nepřítele - a nepadat - je úkol pro dlouhé zimní večery.
Hlavní náplň singlu, kampaň, začíná bojem o Anglii a pokračuje v Rusku, abyste si po výletu do Středomoří nakonec zalétali i nad Berlínem. Když anglické levely komentuje vetchý děda stylem pamětníka, zní to docela dobře a podpoří to atmosféru. Ale když tentýž hlas začne vzpomínat na bitvu o Stalingrad, je rázem atmosféra "příběhu" ta tam. Pokud už tedy nevzala za své při unylé deklamaci hlášky "mám problém", jíž vás kolovrátkově obšťastňují hořící Germáni.
| Rozorejme meze |
| Že se tvůrci o jakous takous fyziku létání přece jen snažili, si lze ověřit pokusem přistát na poli. Na rozdíl od celé řady podobných leteckých akcí to tady totiž jde, vyžaduje to ale cvik. Základem je pochopitelně dostatečně dlouhá a rovná plocha, plus přiměřená přistávací rychlost. Pokud je rychlost příliš malá, neudržíte nos letadla vzhůru a zaryjete se do země. Pokud je moc velká, může vám být pole krátké – zapomeňte na několikadenní kolchozní lány. Takže sedejte pomaloučku polehoučku zadním kolečkem napřed a pak stáhněte plyn. Když si představíte, že z nějakého důvodu musíte nouzově přistát, je to víc vzrušující a realistické než většina bojových akcí ve hře. Až se budete chtít zase zvednout, vítejte zpět do arkády: jde to dokonce o mez, která zafunguje jako katapult. |
Výsledkem je prostá řada levelů, pospojovaných tím nejřidším představitelným klihem. Odměnou za námahu a trpělivost je kromě obligátních trofejí odemykání různých bonusů – například letadel do hangáru či volně přístupných misí. A také měnící se kulisy pod námi.
Čímž se dostáváme ke grafice. Ta vůbec není špatná, byť samozřejmě platí: čím níž, tím hůř. Přesto ale i po přistání sedíte v poměrně snesitelných texturách – a navíc vás nikdo nenutí, abyste ručně přistávali; misi splníte i bez toho. Každopádně fandům 2. světové války nabízí hra spoustu pěkných vizuálních zážitků. Především letadla se dost povedla, včetně všech drátěných antén a snýtovaných plátů, a výrobce si dokonce nelenil pohrát i s takovými detaily, jako jsou známky opotřebení na laku.
Též model poškození si celkem zaslouží pochvalu. Kouř je povinnost, ale že vám nepřátelské projektily dělají z křídel cedník, se cení. Naopak, když se povede vám 
zásah na blízko, můžete nepříteli dobře mířenou dávkou křídlo i ustřelit, což též patřičně dobře zní. Exploze jsou famózní a horký olej, který vám zacáká sklo kabiny, je poleva na dortu. V tomto směru není námitek. Tvrdý hák jinak povedené grafice ale zasazuje snímkování, jenž je všechno jiné, jen ne stabilní.
Multiplayer si může užít až 16 hráčů v režimech Dogfight, Team Battle, Capture Airfield a Strike. V režimu Capture Airfield se snažíte přistávat na letištích a bránit v tom protivníkům, a režim Strike je o vzájemném ničení pozemních jednotek. V čase kolem půlnoci nebyl problém se během minutky zapojit do boje tři na tři - v arkádové obtížnosti, jež je v multiplayeru asi přece jen nejpřitažlivější.
Co si tedy s tím vším počít? Milovníci historického válečného létání si rozhodně přijdou na své. A nelze popřít, že pro většinu je konzolový Šturmovik pěknou podívanou, která stojí za vyzkoušení. Pravé herní vzrušení ovšem každému nezaručí.
