Snad každý žánr má své notoricky odkládané hry - ať je to již Diablo II, Warcraft III, Anachronox, Operation Flashpoint, nebo právě Sturmovik. Ano, pro fanoušky leteckých simulátorů znamená neustálé posunování data vydání nového titulu od Maddox Games doslova muka pekelná - pokud by totiž vývojáři dodrželi původní termíny, mohli jsme si již celý rok užívat bitev kdesi v hloubi matičky Rusi. Sturmoviku jsme již věnovali u nás na BonusWebu jednu novinku a nespočet žurnálovek, které představovaly další a další várky screenshotů. K velké radosti všech virtuálních letců však vývojáři vydali před několika dny hratelné demo, které mělo ukázat, že neustálé odkládání bylo způsobené zejména puntičkářskou snahou Olega Maddoxe o vychytání všech chybek a maximálnímu možnému přiblížení se realitě (zlé jazyky hovoří o tom, že za zpožděním také stojí čekání na dostatečně výkonný hardware). Následující odstavce by měly shrnout první dojmy z několika dní strávených u této demoverze, která do značné míry ukazuje, jak bude vypadat finální hra.
Demo se odehrává v počáteční fázi konfliktu při operacích kolem Smolenska roku 1941 a obsahuje tři pilotovatelné stroje (každý z nich má jednu vlastní misi a možnost osazení do generátoru) -
klasiku v podobě taktického bombardéru Il-2 Sturmovik M2, americký P-39 Airacobra (Rusové v té době masově využívali tyto stroje v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu - mračna MiGů, Lavoček a Jaků přišla až o něco později) a také německý stíhač Bf-109 G-2, podle mnohých jedno z nejlepších letadel 2. světové války. Tímto končí výčet strojů, do jejichž kokpitu v demu pilot usedne, ale monopol na vzdušný prostor rozhodně nemají - kolem nich se to hemží Stukami, Dorniery, Jaky a stíhacími Iljušiny. Již v samotném kokpitu se ukáže první silná stránka hry, která zároveň slouží jako pomyslné síto oddělující zrno od plev. Všechny kokpity jsou plně 3D a vypracované do posledního detailu - jednotlivé páky, přepínače, kontrolky a budíky jsou na svém místě a opravdu fungují (například při odpalu raket se nejprve odklopí pojistka na kniplu a pak teprve dojde k zážehu). Při pohledu na záplavu přístrojů moji kolegové rezignovali a odebrali se zpět ke svým počítačům se slovy, abych si ten velín jaderné elektrárny strčil za klobouk. S detailním ovládáním souvisí ještě jedna (pro mnohé nepříjemná) věc - ani při nastavení nejjednoduššího letového modelu se hráč neobejde bez analogového joysticku a ovládání směrovky (plynová páka je výhodou, ale ne nutností). Samotný rozjezd po travnaté dráze totiž dokáže "rozkývat" letadlo natolik, že se bez korekce
směru pedály prostě vzlétnout nedá.
Už popis prvních potíží během pojíždění na start může sloužit jako návnada (pro mnohé i coby varování) na události příští. Letový model Sturmovika je jedním slovem dokonalý – po zapnutí všech options v menu realismu má hráč skutečně pocit, jako by řídil šedesát let starou konzervu s vrtulí – pokud se během startu nepodaří nabrat dostatečnou rychlost a výšku, může se motor i pilot snažit sebevíc, ale katastrofa je neodvratná. Doslova ideální je tato hra pro nácvik letecké akrobacie – při většině figur reaguje letadlo stejně jako ve skutečnosti a tak každá povedená vývrtka, kopaný výkrut či souvrat jsou malým důvodem k oslavě. Kapitolu samu pro sebe představuje střelba – podobně jako v CFS, i zde mají kulomet a kanón oddělené ovládání, ale tady je navíc naprosto zřetelně vidět odlišná účinnost obou zbraní – zatímco salva z kulometu neškodně odlamuje kousky protivníkova letadla, granáty skutečně vybuchují a trhají nepřátelský stroj na hadry (i na pohled je vidět, jaké poškození na vlastním letadle způsobily kanóny a jaké kulomety). Efektní ničení cizích letadel (na pozemní cíle si lze vybrat ze široké palety bomb a časovaných raket) má však jednu
podmínku – je potřeba se nejprve trefit, což není vůbec snadné. Namířit otřásající se letadlo přesně ve směru protivníka a náležitě předsadit je ve Sturmoviku dost komplikované, bez pedálů pak téměř nemožné – ačkoliv za sebou zanechávají kulky stopy a v pásech jsou barevné tracery, vyžaduje přesné míření dlouhé hodiny tréninku. Atraktivní je i možnost přepnout se v Il-2 na pozici zadního střelce - jeho kulomet se (díkybohu) ovládá myší a řízení se v tu chvíli ujme autopilot. Pocity při průletu přehradnou palbou nepřátelského flaku jsou nepopsatelné - neustálé exploze otřásají letadlem a odletující kusy trupu a křídel dávají tušit, že se protivník dokáže trefit...
Právě model poškození patří k další silné stránce hry. Zásahy z kulometů i kanónů se okamžitě projevují jak na vzhledu letadla (od malých dírek v trupu až po vykousnuté kusy křídel, odpadlé či jen odchlíplé kryty motoru, ztráta křidélek či klapek), tak na letových vlastnostech - při jedné misi dostal můj Sturmovik zásah granátem do křídla, otřásl se a začal být nestabilní (externí pohled na postižené křídlo odhalil ztrátu přibližně jednoho metru čtverečního nosné plochy). Další pokračování bojové činnosti bylo vyloučené a protože se začal přehřívat motor (také dostal pár zásahů), bylo nutné dostat letadlo ihned na zem. Pokud možno v
celku, samozřejmě. Pak šlo již všechno ráz na ráz - klapky ani podvozek nebylo možné použít a motor se definitivně odebral do věčných lovišť. I přes zdánlivě jemné dosednutí kamsi na pole u řeky se ihned ohýbá vrtule (to se dalo čekat), odlamuje poslední zbytek křídla (to se už čekat nedalo) a letadlo zastavuje v divokých hodinách. Světe div se, byl jsem na zemi, živ a (v rámci možností) zdráv. Tahle hra nabízí nejrealističtější nouzová přistání, jaké bylo kdy možné na monitorech počítačů vidět, o tom není pochyb. Model poškození také názorně dokumentuje, proč se Sturmoviku přezdívalo létající tank - při pilotování stíhačky stačí krátká dobře mířená dávka z kulometu střelce bombardéru, aby začal motor kouřit a odpadající kusy křídel věstily brzký nedůstojný konec ve šňůrách padáku. Stíhacím pilotům se však otevírá úplně nová dimenze boje - tady se opravdu vyplatí přesně mířit a vybírat si, z jaké strany a na jakou část letadla bude útok vedený. Takový nálet na Sturmovik zespoda (tam střelec ani pilot nevidí) a pár dobře mířených ran kanónem do motorového prostoru dokáže udělat divy.
Stejně jako letový model, i grafika představuje mezi simulátory naprostou špičku. V demu sice ještě není možné vidět prázdné nábojnice odpadávající za letadlem, ale již samotné zpracování strojů, mraků i okolní krajiny dává tušit, že vývojáři odvedli skvělou práci. Skutečnou pastvu pro oči však představuje střelba - stopovky (místy to díky stopovkám různých barev vypadá jako ve Star Wars) a kouřové dráhy jednotlivých kulek vypadají úplně stejně, jako na archivních záběrech z leteckých kamer. Dobře je modelované i počasí - nálet na ponurou továrnu za hustého deště, kdy se mezi dešťovými kapkami a kulometnými střelami objevují siluety komínů a budov, působí celkem depresivně. Kromě grafiky exceluje i zvuk - ať již v podobě rachotu vlastního stroje (a hučení vzduchu v otevřené kabině střelce), nebo coby jekot prolétávajících kulek a granátů (to vynikne hlavně při extrením pohledu). Atmosféra nočních misí, kdy není skoro nic vidět a hráč jen slyší hřmící motory všude kolem, je báječná. Strohá menu navíc dokresluje řízný vojenský pochod, ať již v podání ruské, či německé kapely. Již teď je však na technickém provedení patrných několik mušek, tedy spíše pořádných much masařek. Tou první jsou lesy, které vypadají z výšky velmi pěkně (jako by byly modelované
jednotlivé stromy), ale při sestupu těsně nad zem se promění v kombinaci nevzhledných textur. Hlavním problémem Sturmovika jsou však otřesné hardwarové nároky. Čím více letadel se ve vzduchu pohybuje, tím trhanější je celý obraz - z bezproblémového letu osmi letadel při plných detailech (Duron 700, 256 MB RAM, GeForce 2 GTS DeLuxe) až po krokovací dungeon (1-5 fps), pokud se do bojů zapojí dvacítka strojů.
Sturmovik rozhodně není určený pro sváteční letce, kteří netouží po hyperrealistickém letovém modelu. Bez dokonalého zvládnutí ovládání a taktiky leteckých bitev nemá člověk v krvavých vzdušných bojích východní fronty šanci - proto je více než vhodné vyplnit těch pár měsíců před vypuštěním hry nákupem kompletního leteckého vybavení, tedy joysticku, plynové páky a zejména pedálů (bez nich se vana olejového chladiče trefuje opravdu špatně). Odměnou za vynaložené peníze bude neskutečně věrný zážitek při hraní podle všeho nejpropracovanějšího bojového simulátoru, který se kdy na domácích počítačích objevil. Pokud ještě nemáte demo, urychleně si ho stáhněte - opravdu stojí za to...
