Vůně benzínu, parfémů smyslných žen a lahodného šampaňského dominovaly již od pradávna všem závodům motorových vozidel (jednostopých i dvoustopých), ať už šlo o závody Formule 1 či Indianapolis, nejrůznější mistrovství světa silničních automobilů či motocyklů, závody do vrchu, nejrůznější rallye, motokros, rychlostní klání motokár a bugin nebo třeba také klasické off-roadové závody. A právě posledně jmenované učarovaly jednomu z nemnoha tvůrců počítačových her ve své době - Ironu Stewartovi, který se rozhodl spolu s Creative Software zúročit své zkušenosti, informace a zážitky z tohoto sportovního odvětví a vytvořit hru věnovanou právě tomuto tématu. A jak řekl, tak i udělal. Sedl za počítač a programoval a programoval, když tu...
Psal se rok 1989 a do obchodů po celém světě se během krátké doby dostala krabice obsahující stručný manuál, jednu disketu a několik tun a tisíců hodin zábavy. Ano, tušíte správně, v té krabici byla PC verze IronMan: Off Road - hra plná rychlých terénních vozů, prachu od pneumatik před závodem nablýskaných a po něm zablácených automobilů, krásných žen, pohárů z drahého kovu a vybraného šampaňského z těch nejlepších francouzských vinic. Miliony hráčů na celém světě si ze všech možných, více či méně legálních, zdrojů pořizovaly tento herní titul a bavily se u něj v jednom či ve dvou u svých kybernetických miláčků i několik hodin v kuse.
Na svou dobu jedinečná 256ti barevná grafika VGA/TANDY, zvuk podporující nejen PC Speaker, ale ve své době také horkou novinku - osmibitovou zvukovou kartu Adlib (předchůdce SoundBlasteru) - také to jistě přispělo k masové oblibě tohoto herního titulu. Původně jsme jej pařili na 286tkách s jedním MB operační paměti a EGA (ti slabší CGA :-)) monitorem, abychom následně osadili naše miláčky silnějším srdíčkem (procesory 386, 486, 586, Pentium...), zvýšili jejich takt na několika(set)násobek, zvýšili jejich operační paměť o desítky MB a diskový prostor rozšířili o několik GB (kde jsou ty časy 20ti MB harddisků, Goril, Nibblesů a Q-basiců :-)). Časy se sice mění, hodnoty však přetrvávají - říká se v jedné televizní reklamě a je to svatá pravda. Ačkoliv již jen málokdo z nás vlastní původní počítač, IronMana máme na svých harddiscích či ve svých vzpomínkách na zlatá pařanská léta snad téměř všichni.
A tak ačkoliv tehdy doplňovaly IronMana nezapomenutelné herní tituly jako Civilizace, Dune 2, Prince of Persia, Prehistorik, Larry, Indiana Jones a další legendy, dnes se namísto nich (nebo spíše spolu s nimi) vyskytují v adresáři games (či hry, dle vkusu každého z nás) hry jako Diablo 2, NHL 2000, Soulblinger, The Longest Journey, Asherons Call, Ground Control či Nox.
Mnoho z vás (většinou nejspíš IronMana neznalých) si jistě klade otázku, jak je možné, že tahle hra byla/je tak úspěšná a dokázala lidi držet u monitorů tak dlouho? Tím hlavním důvodem byla bezesporu geniální hratelnost jak v single-playeru, tak i v na svou dobu převratném multiplayeru. U několika málo (osmi) herních tratí plných hrbolů, bahna, prachu, kaluží, zrádných zatáček a jiných záludností totiž hráči díky jednoduchosti, která však dokázala v podání hochů z Creative Software skvěle pobavit,
vydrželi sedět několik hodin a pořád dokolečka jezdit tratě ať už proti protivníkům počítačovým, nebo skutečným. Abyste se u této činnosti tolik nenudili, tratě se střídaly pyramidovým způsobem - čili jeli jste první a druhou, potom první a druhou obráceně, pokud jste vydrželi, přidala se třetí a opět jste jeli první až třetí normálně a pak první až třetí pozpátku, přidala se čtvrtá... Samozřejmě čím vyšší trať, tím vyšší obtížnost, i když já osobně jsem tratě vyšších obtížností zvládal docela s přehledem a problémy mi dělala hlavně druhá trať a kličkování v kalužoidních šikanách.
Hodně velkým "adrenalinovým" prvkem byl také fakt, že jste vždy museli vyhrávat a v případě, že se vám nepodařilo třikrát projet cílem jako první, jako IronMan jste skončili a namísto krásných žen a drahého šampaňského vás čekala jen tvrdá tréninková dřina. Přeháním, samozřejmě, ale tak nějak to bylo.
Šlo o prestiž a o to, kdo vydrží nejdéle. Vzpomínám si, jak jsme ve škole hráli hromadně (v deseti a více hráčích) IronMana, každý na svém "ukořistěném" počítači a snažili se vydržet co nejdéle a tak se nejednou stalo, že jsme ze školy domů chodili čtyři či pět hodin po skončení vyučování (což se pak počítačům neznalým rodičům vysvětloval jen velice stěží).
IronMan je prostě hrou s velkým H - zábavnou, ve své době technologicky špičkově zpracovanou a v neposlední řadě hodně návykovou. Pokud někde doma vyštracháte disketu s tímto herním titulem, doporučuji vám v tomto prázdninovém čase opět oprášit své vzpomínky aktivním odreagováním se u IronMana, v případě, že tuhle skvělou klasiku nevlastníte vám nezbývá nic jiného, než potupně žebrat u svých "v pařbě ostřílenějších" kamarádů či zabrowsit na některé abandonwarez servery (a není potřeba chodit daleko, i několik českých má IronMana ve své nabídce).
