Představte si situaci, kdy již několik měsíců sledujete vývoj celkem solidní hry, čtete recenze a procházíte ceníky jednotlivých firem, které onu hru prodávají. Jednoho krásného dne se seberete, zajdete do obchodu inzerujícího cenu podstatně nižší než zbytek konkurence a vysněnou gamesu si za i tak nemalý peníz koupíte. Jenže ouha, její manuál je v jakési podivné hatmatilce, která má k češtině stejně daleko, jako Mondy k duševně vyrovnanému melancholickému flegmatikovi. Co že se to stalo? Sice jste si koupili originál, ale bohužel „neoficiálně“ dovezený.
Proč je použito slovo „neoficiálně“? V naprosté většině případů totiž místní distributor té které hry uzavírá (zejména díky „velikosti“ českého trhu) exkluzivní smlouvu s vydavatelem, která mu garantuje, že vydavatel tento titul neprodá žádné jiné firmě pro distribuci v ČR. Bohužel ona nevýznamnost českého trhu se vrací jako bumerang v podobě nižších cen, za které mohou své hry prodávat zahraniční velkoobchody, které dokážou „protočit“ klidně i padesátkrát větší množství toho kterého titulu. Obrazně se tedy dá říci, že když si někdo zajede s dodávkou či kamionem pár set kilometrů na západ, je schopný dovézt a nabídnout prodejcům solidní množství dané hry za cenu nižší, než místní distributor. Náklady takového „neoficiálního“ dovozce dále snižuje fakt, že se většinou nemusí zajímat o nějaký marketing (u něj je výhoda jasná – nižší cena, tudíž mnohem vyšší marže prodejce), ani lokalizaci (narozdíl od místní firmy, která si zakládá na dobrých vztazích s vydavatelem a tudíž garantuje jistou kvalitu, jedná s velkoobchodníkem, kterého zajímá pouze počet prodaných kusů). A co zákazník? Ten si koupí svou hru, je rád, že nemusel zaplatit o pár stokorun víc, a s absencí češtiny (nebo i angličtiny) se nějak vyrovná. Tedy skoro vždycky...
Není divu, že se taková situace nelíbí firmám, které věnují poměrně značné finanční prostředky do lokalizací her a jejich propagace. Je nutné si uvědomit, že narozdíl od takového automobilového průmyslu, kde většinu nákladů za reklamy nese výrobce a nikoliv prodejce, platí nemalé procento reklam sám distributor (občas se samozřejmě stane, že vydavatel nějakou tu korunu na propagaci svých her přihodí i do Čech a pak jenom užasle zírá, kde všude zmizely – ale neradi bychom sahali někomu do svědomí...) – proto také očekává, že se mu investice vrátí v podobě zvýšeného prodeje. Jenže ouha, samotný prodej hry sice roste, ale o onen růst se musí podělit s někým, kdo si žádnou reklamu nepořídil a neinvestoval skoro nic. Řeklo by se drsná kapitalistická realita? To sice ano, ale z pohledu hráče znamená oněch pár ušetřených stokorun ročně problém do budoucna – čím lépe se bude dařit neoficiálnímu dovozu, tím menší bude motivace oficiálního distributora k počešťování titulů a investicím do různých speciálních akcí. Dokážete si například představit NHL bez skvělého komentáře Petra Vichnara (a bez tradičních křtin v Jágr’s baru)? Já tedy ne... (Není potřeba si však jen představovat, i taková hra jako NHL 2002 se do České republiky neoficiálně dováží. Nejviditelnější takto se chovající firmou je GameLine, u které byste ostatně mezi všemi nabízenými tituly ty do Čech oficiálne dovezené hledali jen velmi těžko, neboť většiná her pochází ze skladů v Rakousku).
Bylo by ale hodně naivní myslet si, že se podobného chování dočkáte pouze u menších a téměř neznámých dovozců počítačových her. Abyste si udělali představu, o co v podobných případech jde, dohledali jsme pro vás tři modelové situace, s nimiž jsme dostatečně seznámeni na to, abychom vás o nich mohli zasvěceně informovat.
Případ první - Cossacks: European Wars
Vzhledem k tomu, že vydavatelem hry Cossacks: European Wars je německá firma CDV mající podepsanou distribuční smlouvu s Dynamic Systems, je jasné, že oficiálním distributorem pro Českou republiku bude česká pobočka této rakouské firmy orientující se na trh střední a východní evropy. Pro českou pobočku šlo o jeden z prvních áčkových titulů po jejím vzniku a kromě nemalé marketingové podpory titulu zajistila také lokalizaci opravdu obsáhlého, více než stostránkového manuálu. Bohemia Interactive (dnes Cenega) tohoto faktu nedbaje mezitím přivezla z velkoobchodů v západní Evropě několik desítek kusů hry v anglickém originále, které vesele prodávala na krámech. Kdo však pozorně nezkoumal nápisy na krabici, zjistil až doma, jakou verzi hry si koupil a že slibovaného obsáhlého českého manuálu se bohužel nedočká. Dynamic Systems byl bit, zákazník byl bit, jen Bohemia Interactive si mohla mnout ruce nad dobře hozeným klackem pod nohy rozjíždějícímu se Dynamic Systems.
Případ druhý - právě vycházející hry od UbiSoftu
Ještě nedávno měla exkluzivní smlouvu týkající se dovozu herních titulů od firmy UbiSoft podepsanou Cenega. Tato však byla ze strany francouzského distributora vypovězena a oficiálním dovozcem her se týden poté stala za tímto účelem založená firma Playman. I s tímto byli odpovědní zástupci Cenegy obeznámeni jak ze strany UbiSoftu, tak ze strany Playmanu. Přesto se v obchodech objevily ze zahraničních velkoobchodů dovezené právě vycházející tituly UbiSoftu, například adventura Myst III Exile.
Případ třetí - neoficiální hry dovážené z Holandska
Z uvedených příkladů to může vypadat, že tou nejšpatnější firmou v tomto směru je Cenega, není to ale pravda. Výše dva uvedené případy jsou jen jasným pohledem na nádherný kontrast ve vyjádřeních týkajících se neoficiálního dovozu her do České republiky a samotného chování firmy. Pokud jde o ty reakce, dočkali jsme se jich například v případě, který uvádím jako třetí příklad, a sice neoficiální dovoz her z Holandska v podání českých Top Distributors. V tomto případě šlo o budgetovou sérii her od Take 2 Interactive, o jejíž existenci v Čechách neměli ponětí ani domácí vývojáři takto prodávaných her (Illusion Softworks o Hidden & Dangerous, Pterodon o Flying Heroes). Cenega byla v tomto případě na straně poškozeného.
Jaké jsou však možnosti obrany před neoficiálními dovozy? Vše záleží na formulaci smlouvy mezi vydavatelem a oficiálním dovozcem a licenčním ujednáním té které hry – někdy se může stát, že ona mezera zaručující dovoz her zakoupených od „třetí strany“ skutečně existuje a tudíž není možné proti této nezvané konkurenci právně bojovat. Jedinou šancí tak zůstává zajistit plnou či částečnou lokalizaci toho či onoho titulu, díky čemuž se stane pro českého hráče anglický originál nezajímavým artiklem na pultech herních obchodů. V tomto případě musí být ale maximálně obezřetný zákazník tak, aby za své peníze dostal maximum toho, co dostat může - proto je vhodné doporučovat tabulky v našich recenzích, kde mimo jiné uvádíme i oficiálního dovozce hry do České republiky včetně míry lokalizace, jakou tento plánuje danému titulu udělat (český manuál, kompletně v češtině). Pokud zákazník naletí, což není tak těžké, neoficiální dovozce se snaží prodat svou verzi hry všemi možnými prostředky, je ztracen, reklamace není v tomto případě možná a anglický za český manuál vám opravdu nevymění, stejně jako vám nevymění anglickou verzi hry za tu kompletně lokalizovanou.
Opačný extrém zase představují skuteční černí dovozci, kteří pokoutně rozprodávají hry v rozporu s licenčním ujednáním a nelámou si hlavu s nějakými českými manuály, nebo alespoň stručnými návody k použití. I tady je však možnost právního napadnutí přinejmenším diskutabilní – i když by soud většinu argumentů žalující strany nejspíš uznal, může se samotné řízení táhnout i několik let, což je v této branži doslova věčnost. Proto většina postižených firem volí cestu prevence, což koneckonců přiznal v rozhovoru pro časopis XGEN Josef Kantor, ředitel společnosti ConQuest Entertainment, která u nás zastupuje společnost Nintendo, když vysvětloval, že jeho firma musí nabídnout lepší podporu než oni „černí“ dovozci – například v podobě českých manuálů, nebo členství v Game Boy klubu. Tyto aktivity samozřejmě každý oficiální distributor koordinuje s obchodními zástupci, kteří se snaží pokrýt výhradními smlouvami většinu hlavních maloobchodů, takže se do nich hry dostanou pouze a jen oficiální cestou.
Neoficiálně dovážené hry si díky své nesporné cenové výhodě udrží stálou skupinu příznivců, a to zejména z oblasti konzolových hráčů, kde se přeci jenom hry kopírují o poznání hůře než v případě PC titulů. Jenom škoda, že podpora českých hráčů (lokalizace, manuály...) je v případě těchto dovozců v naprosté většině nulová – oficiální distributor tak přichází o peníze a motivaci k počešťování většího množství her. Škoda také, že současný stav našeho soudnictví nedovoluje efektivnější zásahy proti otevřeně nelegálním dovozům...
