Jak si hrají... milionáři

  • 7
Po menší odmlce vám nabízíme další článek ze série ""Jak si hrají..."". Tentokrát jsou na paškále milionáři. Proč jste se museli tak dlouho obejít bez našeho pátečního fejetonku a proč je věnován právě horním deseti tisícům, na to vám již odpoví článek sám.

Možná jste si všimli, že články "Jak si hrají..." se v poslední době objevovaly sporadicky, nebo dokonce vůbec ne. Bylo to způsobeno jednoduchou věcí - byl jsem na dovolené. Teď jsem ale zpátky a práce je v plném proudu, mohu se s vámi tedy dál dělit o své zážitky a úvahy o tom, jak si kdo hraje. Tentokrát se budeme věnovat milionářům.

Proč zrovna jim? Vždyť málokdo (pokud vůbec někdo) z našich čtenářů - o redakci nemluvě - je natolik "za vodou", aby ho mohl věnčit právě tento titul. Vysvětlím vám to. Popudem pro tento článek byla příhoda z mé již zmíněné dovolené. Jackpot Sportky tehdy obsahoval slušnou sumičku šedesáti milionů a já se svou přítelkyní jsme trávili většinu času uvažováním o tom, co bychom s těmito penězi dělali. Že nakonec Jackpot vyhrál někdo jiný, že jsme si ani nevsadili (jako ostatně pokaždé) a že jsem měl předposlední den jisté problémy s bankou a málem jsme neměli (jako správní rádobymilionáři) na zaplacení účtu v hotelu, domů jsme se dostali za poslední peníze a nezbyla nám ani koruna, to už je jiná historie.

Jak si ale hrají takoví opravdoví milionáři? Vezměme si třeba našeho dobrého známého, milého Viktora Koženého. Možná jej již není možné považovat za milionáře, protože mu soud v USA nechal obstavit účty a on se tak musel ze své exkluzivní vily odstěhovat po poněkud skromnějšího příbytku, ale přesto to je muž, který si na velké peníze skutečně sáhl. Tak tento Viktor Kožený byl (a je) velice společenský tvor. To se projevovalo tím, že si rád hrál ve větších skupinách, s co nejvíce lidmi najednou. Prokázal to již před několika lety u nás, v České republice, při kupónové privatizaci. Pak mu sice něco nevyšlo a on musel narychlo odcestovat, ale své vášně se nevzdal. Proto začal znovu na Bahamách, tentokrát si chtěl hrát s Američany. Ta hra se jmenovala "kupónová privatizace po ázerbajdžánsku", ale ani tentokrát mu to nevyšlo. Problémem se ukázalo být, že nezná pravidla hry, a tak mu bývalí sověti vypekli rybník - když do privatizace nastrkal několik stovek milionů dolarů, tak ji tamní vláda jednoduše zastavila. V tu chvíli se ale ukázali Američané jako suchaři bez smyslu pro humor a chtěli po Viktorovi své peníze zpět. Ten je už neměl a tak nastal problém. Ten se bude řešit u soudu a zdá se, že další partii si bude Viktor moci zahrát leda tak se spoluvězni v Sing-Singu.

Nemůžeme ale říci, že by všichni milionáři taková "dobračiska", jako náš Viktor Kožený. Jsou i jiní, kterým za mnoho vděčíme, například počítačový guru Bill Gates. Proti němu je Viktor břídil, protože Billova kariéra byla sice trošku pomalejší, ale zase jej vynesla mnohem výše - na místo nejbohatšího muže na světě. Zároveň tím obsadil i pozici nejpomlouvanějšího člověka planety, takže drží prvenství hned ve dvou disciplínách. Budiž mu přáno.

Nerad bych, aby vznikl dojem, že můj vztah k bohatým lidem je negativní a zakalený zbytečnou závistí. Není tomu tak. Ale uznávám, že by se velice vylepšil, kdybych se mezi ně zařadil také. Mohl bych pak být jako takový George Soros, který jezdí po světě a rozdává peníze tu na jednu stranu, tu na druhou, všude, kde jsou zapotřebí. A přitom je jeho majetek i tak rok od roku větší a větší. Ale přesto se ani on nevyhne pomlouvání z řad občanů, médií nebo dokonce hlav států, kteří jej považují za nemorálního spekulanta, který nemyslí na nic, než na svůj vlastní prospěch.

Když o tom nyní tak přemýšlím, ono vůbec není snadné být bohatý. Každý jej hned podezírá z něčeho nekalého, v očích ostatních se z něj stává zloděj a vydřiduch, a to bez ohledu na to, zda takový skutečně je. Skoro se nabízí myšlenka, že je lepší být... no, ne zrovna chudý, řekněme "zajištěný", než rovnou bohatý. Co vy na to?