Naprostá většina tuzemských hráčů nemá šanci vidět obří výstavu E3 na vlastní oči, a tak je odkázaná na víceméně útržkovité zpravodajství, které se točí zejména kolem her. O tom, jak na člověka působí výstava samotná, se již autoři oněch přehledů jaksi „opomenou“ zmínit. Nezbývá než onen dluh splatit v podobě výčtu těch nejdůležitějších dojmů, které si snad každý návštěvník z výstavy odváží.
Fenomén první: Je to všechno VELKÝ
Našinec odkojený brněnským Invexem, popřípadě ještě starším PC Salonem v paláci U Hybernů, se na rozlehlé haly Convention Centra zvyká jenom ztěží. Z domova je sice vybaven přehlednými mapkami všech stánků, ale jakmile vejde do první ze dvou hlavních hal, téměř okamžitě se ztratí. Tam, kde byl na papíře malinkatý čtvereček s nenápadným nápisem Microsoft, teď stojí spletitý labyrint stěn o rozloze menší tělocvičny, ve kterém navíc korzuje pár set lidí od jednoho plochého monitoru k druhému. Ztráta orientace v takovém prostředí je dílem okamžiku, a tak se hledání stánků, kde má člověk dohodnutou schůzku, mění v zoufalé kroužení po úzkých cestičkách, kdy si říká, že „za tímhle rohem už to určitě bude“. Mapka je ve většině případů k ničemu – stánky plynule přecházejí jeden do druhého a všechna ta světla a rachot reproduktorů otupí mozek natolik, že téměř nevnímá.
Další šok nastává při přechodu z jedné hlavní haly do druhé – pětiminutová procházka širokou chodbou a další neméně rozlehlé peklo. Ani „vedlejší“ Kentia Hall neskýtá příliš možností odpočinku. Miniaturní stánky neznámých firem jsou nalepené těsně na sebe podobně jako v orientálním tržišti. Odevšad se na zoufalé žurnalisty snadno identifikovatelné podle červeného pásku na visačce valí PR manažeři s press kity a konec výstavních ploch je v nedohlednu. Velikost E3 prostě návštěvníky ohromí při každém ročníku - stokrát si můžou namlouvat, že letos je už obrovská výstavní plocha nepřekvapí, ale realita je trochu jiná.
Fenomén druhý: Modelky, hostesky a podobná havěť
Naprostou většinu návštěvníků výstavy E3 tvoří muži ve věku mezi 20-30 lety. Toho jsou si velmi dobře vědomi i marketingoví pracovníci jednotlivých firem. Bohužel (bohudík) stejní marketingoví pracovníci vědí, že lákadla v podobě her nemusí být vždy stoprocentně účinná – koho také zaujme obrovský stánek s pár monitory, na kterých běží neznámá akční střílečka. Existuje však mnohem elegantnější řešení, jak se postarat o to, aby bylo kolem firemního stánku pořád narváno – ano hádáte správně, jde o modelky. A čím atraktivnější, tím lepší.
Většina castingových a modelingových agentur poskytuje své nejlepší dívky pro práci „booth babes“ za paušální taxu kolem 500 USD na den (+ hrazení výdajů na ubytování, stravu a dopravu), což je v marketingovém rozpočtu průměrného herního vydavatele částka doslova směšná. Pořízení takových pěti, šesti atraktivních blondýnek, pro které je daná gáže doslova královská, je tak otázkou několika telefonátů – úspěch u publika je však zaručený. Jednou z nejčastějších činností „booth babes“ je pózování s návštěvníky, zejména pak novináři. Opět je za tím vypočítavost marketingu – neexistuje snad jedinec mužského pohlaví, který by se mezi známými nepochlubil fotkou, na které je v objetí několika krásných dívek. Právě novináři jsou nejvděčnějšími objekty, protože se s takovými fotkami chlubí veřejně na stránkách svých časopisů. A věřte mi, že pro firmy neexistuje účinnější „imidžovka“, než krásná dívka pózující před logem hry nebo firmy. Toho hejska vedle ní si většina čtenářů stejně nevšimne.
Fenomén třetí: Japonci
Japonci jsou zajímavý národ. Dokud zůstávají na svých ostrovech v Tichém oceánu, není s nimi vůbec žádný problém – jejich domovina je na specifické rysy japonského chování zvyklá. Problém však nastává, když takový Japonec vyjede někam do ciziny. V první řadě je nutno říct, že Japonec je tvor společenský, a tak kamkoliv jede, musí jej doprovázet nejmíň stovka (lépe však tisícovka) kamarádů, kolegů, známých i neznámých. V druhé řadě nelze zatajit, že Japonec nenávidí improvizaci – jakmile potká něco, co nezapadá do jeho tradičního modelu chování, stává se bezradným, zmateným a naprosto apatickým. Po chvilce bezradného bloumání však i u Japonce zapracují lidské instinkty a vydá se danou věc zkoumat, tedy fotografovat. Fotografuje s chutí téměř všechno, nejvíce však dívky evropského typu – když se uličkou mezi stánky prožene skupinka padesáti šveholících šikmookých „herních turistů“, kteří již z dálky cvakají fotoaparáty Sony, můžete si být jisti, že běží k některým z hostesek. Ke konci už má člověk pocit, že evropské (či americké) hostesky žijí s nadrženými Japonci v jakési symbióze (nepotkal jsem za celou dobu jedinou modelku, kolem které by se nemotali alespoň dva). O japonské dívky zájem nemá – zakazují mu to (japonské) společenské konvence. V neposlední řadě tu máme fakt, že Japonec hrozně nerad sedí (stojí, ježí, klečí) v poslední řadě. Japonec musí být vždy v centru dění, pokud možno co nejblíže obrazovce s ovladačem a pokud možno se všemi svými kamarády, kolegy, známými i neznámými.
Tolik k typologii průměrného japonského návštěvníka E3. Právě turisté ze země vycházejícího slunce, pro které není problém zaplatit oněch 200 dolarů za vstupné tvoří valnou část „neodborných“ návštěvníků výstavy, a právě kvůli nim je téměř nemožné probojovat se bez předchozí rezervace k libovolnému počítači s běžící hrou – ať již jde o nějakou konzolovou pecku, nebo sofistikovaný simulátor, popřípadě kreslené hříčky pro předškolní děti. Japonci jsou prostě všude a je jich moc. Opravdu MOC.
Fenomén čtvrtý: Kamarádi ve zbrani
Proplétáte se davem rozjívených Japonců radostně výskajících nad trailerem z konzolové plošinovky Pokémon Arcade III: Pikachu’s Vengeance a snažíte se dostat někam, kde je alespoň trochu kyslíku. V tom zahlédnete v mezeře mezi drobnými šikmookými postavičkami známou siluetu, která na vás již z dálky přátelsky kyne. A skutečně, je to váš kolega z konkurenčního magazínu, který se právě nechal vyfotit s šesti atraktivními blondýnami. Za normálních okolností byste se jenom pozdravili a opět pokračovali dál, ale oba dva jste již notně unavení, a tak míříte do bufetu na oběd – pardon, totiž pracovní poradu.
Potkat našince na výstavě E3 je více než příjemné. Není rozdíl v tom, zda jde o (šéf)redaktora konkurenčního magazínu, zástupce herního distributora, vývojáře, nebo dívčinu starající se o PR některé zahraniční společnosti. V naprosté většině případů se vám totiž dostane vřelého přijetí, o kterém se vám může doma jenom zdát. Zdá se, že oněch šestnáct hodin letu a onen typický „duch“ Los Angeles a E3 bourá určité bariéry v mezilidských vztazích – tady jste prostě všichni na jedné lodi daleko od domova. Jasným důkazem může být náhodné setkání s šéfredaktorem jistého papírového časopisu v prostorách media centra – nejen že se onen jindy stroze profesionální a odměřený člověk usmál, ale dokonce pronesl i vtipnou repliku, což je v jeho případě naprosto ojedinělé.
Fenomén pátý: Poslední den a návrat domů
Existuje pravidlo, které již několik let neopomenou pořadatelé připomenout v oficiálních publikacích – „poslední den nic nestihnete“. Vzhledem k enormnímu zápřahu, kterému jsou předchozí dva dny vystaveni jak návštěvníci, tak žurnalisté, se stává, že spoustu návštěv , rozhovorů a prezentací musíte chtě nechtě odložit. Nejvhodnější termín je nasnadě – přeci poslední den, kdy je itinerář schůzek relativně prázdný. Když však přijedete na velké finále a vydáte se do útrob hal, nastane doslova časové šílenství – minuty ubíhají jak zběsilé a vy se zoufale snažíte prodrat davem lidí alespoň k recepci toho kterého stánku, abyste získali přinejmenším press-kit. Na hraní vám nezbývá čas, protože musíte být za deset minut na opačném konci výstaviště. Následuje sprint, vyzvednutí dalšího CD a vše pokračuje nanovo. Do toho se ještě míchají expozice firem, které jste stihli zaregistrovat jen koutkem oka s tím, že se na ně podíváte, až bude čas. Ten čas však není, a tak jen zběsile pobíháte po všech čertech. Přibližně hodinu před zavíračkou se dostaví duševní uvolnění a s ním spojená apatie – návštěvy stánků béčkových firem už oželíte a jenom bezcílně bloumáte po výstavišti (spolu s dalšími deseti tisíci podobně postižených jedinců). Úderem čtvrté hodiny se všude rozsvítí světla a hlasatel všechny informuje, že další ročník E3 právě skončil. Místy se ozve sporadický potlesk, vystavovatelé si vydechnou a všichni návštěvníci se ubírají k východu. Teprve ve frontě na taxi vám začne docházet, že jste vlastně skoro nic neviděli – začnete si vybavovat ony skvělé hry, ke kterým jste se nedostali a je vám z toho nanic. Právě se dostavil záchvat „povýstavní kocoviny“.
Kapitolu samu pro sebe představuje přílet domů. Časový posun +9 hodin udělá své a vy prakticky nemáte šanci se v letadle vyspat – noc trvá jen necelé čtyři hodiny a řev motorů nedovolí většině cestujících usnout. To nejhorší však máte teprve před sebou, tedy přesněji řečeno pod sebou v zavazadlovém prostoru - desítky cédéček a kilogramy tištěných press-kitů musí někdo co nejrychleji zpracovat do úhledných článků. Nezbývá než se po příletu vybavit náležitým množstvím energy drinků, svolat kolegy a dát se do práce. Čtenáři již čekají...
