Rovnou si řekněme, že Agent Under Fire (AUF) je hrou průměrnou a od toho se bude odvíjet i následující recenze. Pamatuji si na staré časy, kdy se mi do rukou dostal GoldenEye. To byla tenkrát opravdu paráda a také jedna z nejlepších filmových licencí, co jsem kdy hrál. Hra měla spád a byla neskutečně hratelná. Měla na svou dobu absolutně zázračnou grafiku a dokonale zpracované ovládání. Multiplayer pak byla záležitost mimořádně zábavná a pamatuji si hodiny a hodiny hraní v různých módech pro vícero hráčů. Přestřelky v kancelářích byly přímo epesní a každý si dobře rozmýšlel, jestli zpoza rohu vykouknout, či raději nikoliv. Jedna rána se také mohla rovnat buď smrti anebo 90ti procentnímu zranění. Jóó, to byly časy. Od té doby jsem jen marně hledal počin podobného rázu na konzolích. Leč na žádnou stejně kvalitní hru s bondovskou tématikou jsem nenarazil. Takové Tommorow Never Dies bylo nemastné a neslané a bylo na něm jasně vidět, že vykrádá své předchůdce. Pak přišla konzole GameCube a nová bondovka Agent Under Fire. A proč jsem hned na začátku řekl, že jde o hru průměrnou? Proč hned hru takhle shazuji? Protože si to, přátelé milí, opravdu zasluhuje.
Příběhem se snad ani nebudeme zabývat. Nemá to smysl. Prostě na druhé straně je ten špatný a vy se v průběhu několika akcí nabitých misí k němu musíte dostat a nakopat mu *****. Ke zdárnému dokončení hry se budete probíjet přes hordy nepřátel, zajezdíte si v BMW, zastřílíte si z tanku a povezou vás na korbě automobilu, kde budete muset opětovně
pálit z kvéru po dotěrných elementech. Zde jsem se právě dostal k první pořádné dávce „reality“. Sedíte si totiž na korbě automobilu, v ruce máte kalašnikov a střílíte vrtulníky jak na jedoucím pásu. Tedy promiňte, ale má představa sestřelování vrtulníků se od představy tvůrců jasně liší. Chápu, že bondovky mají jistou porci nadsázky již dopředu danou, ale tohle na mě bylo fakticky moc. No nic, ve hře jsou i jiné věci, u kterých se máte „pobavit“ :o). Nepřátelé v chodících misích jsou naprosto průměrní protivníci a i na nejtěžší obtížnost jakoby vám říkali - „prosím prosím, pojď ke mně kámoši co nejblíže a střel mně kulometem do ksichtu“. Nějakou soustředěnou buzeraci a týmovou spolupráci tedy od nich rozhodně neočekávejte. Jejich jediné plus je, že neběhají obvykle, ale říkám a zdůrazňuji obvykle, k vám za roh a nenechávají se tak lacině odpravit. Příliš skriptování ve hře nenajdete, což jsem na druhou stranu spíše uvítal, než aby mi to přišlo jako chybné rozhodnutí, tudíž se vám obvykle nestane, že jste konfrontováni s tou samou scénou pořád dokola. Z vlastního pohledu se dostanete i ke stealth misím. Jedna z nich mi přišla docela povedená, ale na druhé straně mě zase nijak ze židle nezvedla.
Zbraní AUF nabízí poměrně slušné a dejme tomu standardní množství. Od pěstiček až po těžký raketomet - zkrátka klasika. Stavba úrovní mne ničím nenadchla a uvítal bych větší prostor pro pohyb, nebo alternativní cesty k řešení úkolů. Nic takového tady nenajdete.
Prostory jsou velice limitované a k úspěchu vede buď model zabij koho můžeš, nebo příležitostné plížení, jež je díky neschopnosti nepřátel beztak nanic. Jízda v BMW opět nenabízí nic, co jsme již předtím neviděli. Snad se mi pouze docela líbilo grafické zpracování téhle jízdy a odrazy světel na kapotě. Ale opět zdůrazňuji, nic světoborného.
Dostáváme se ke kapitole „a jak se to všechno ovládá?“. Ovládání je jedním slovem příšerné. Analogové páčky jsou strašlivě citlivé a zamířit v zápalu boje někomu na hlavu se rovná absolutní čarostřelbě. Jediná možnost, jak dohrát AUF bez větších stresových prožitků, je zapnout si auto-aim, který vám ale samozřejmě žádné headshoty pro okamžité řešení dané situace nenabídne. Při stisknutí určitého tlačítka (záleží na konfiguraci ovládání) si můžete zapnout ruční - „jemné“ - zaměřování, které je však opět absolutně zmařeno hyper citlivostí analogového ovladače. Nechápu, jak to autoři s ovládáním mysleli, ale nesetkal jsem se vůbec s nikým, komu by dané ovládání vyhovovalo. Tak snad příště :o).
Potom, co se na hru trochu mrknete a zorientujete se v šíleném ovládání, tak si obvykle zapnete s přáteli multiplayer! Zde je AUF o řád výše vypilovaný a hra pro vícero hráčů vám alespoň nabízí volbu ze všech možných nastavení. Ovšem opět nesrovnatelně méně, než jsme u tohoto žánru zvyklí. Je tu možnost nastavit si i One shot, což znamená smrt na jeden
zásah. Multiplayer je tudíž poměrně zábavný, i když na bližší vzdálenosti se spíše jedná o chaotické otáčení všemi směry a střílení všude okolo sebe. Což je ovšem dílo úžasného ovládání :o). Ve třech-čtyřech lidech dostává tento režim docela slušný ráz a hra začíná být nakonec poměrně zábavná. Nejlepší mi přišla varianta Top Agent, kde je vždy jeden agent bíle označený a zbyvší jej musí ulovit. Vznikají pak krásné situace, kdy se jednomu ze spolupracujících agentů podaří Top Agenta zlikvidovat a rázem se tak stává z lovce novou kořistí. Obvykle se rychle ocitne na zemi a proto tento mód volá po strategickém rozhodování a různých naschválech.
Grafické zpracování je na poměrně slušné úrovni. Nemohl jsem si stěžovat jak na geometrii objektů, tak na rozlišení textur. Architektonicky jsou určité lokace velice hezky řešeny a na televizi vypadají opravdu podařeně. Modely postav jsou též dobré a pohybují se celkem přirozeně. Celá hra pak běhá na krásných 60-ti framech za sekundu, což je vzhledem k úrovni grafického zpracování poměrně osvěžující podívaná.
Zvuky jsou kvalitní a nic bych jim nechtěl vytknout. Střelba zbraní zní velice věrohodně. Snad jen hudba není tak podařená, jak to u bondovek obvykle bývá.
Co říci na závěr? Pro skalní fanoušky Jamese Bonda docela průměrná agentská zkušenost. A pro obyčejné hráče, kteří si brousí zuby na jakoukoliv střílečku, to bude spíše nudná podívaná, jíž v obou případech z tuctovosti vytahuje toliko vděčný multiplayer!
| Agent Under Fire | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
