Postavte se čelem ke vchodu do vnitřního kamenného kruhu a stiskněte tři symboly. Nic? Měly by se vám otevřít dveře, tedy pokud se nacházíte ve hře Kult. Vy neznáte Kult? Tak jinak. Přeběhněte rychle doprava směrem k jeskyni a zvedněte nad hlavu obouruční sekeru. Objeví se Smrtka a hlasem nahánějícím hrůzu řekne "insert disc two". Samozřejmě mluvím o hře Conan Barbarian. Tu taky neznáte? Zkusíme to do třetice. Otočte se doleva, vzducholodě na obzoru si vůbec nevšímejte a jděte rychlou chůzí k vyschlému statnému stromu. Vejděte dovnitř, a před vámi se objeví schodiště svázané z bambusových holí. Aha, že nejste ve hře Shadow Of The Beast a ani jí neznáte? Tak to musíme trochu nazpátek, a sice na začátek 90-tých let. Řeč není o ničem jiném, než o nejlepší herní platformě všech dob, počítači Commodore Amiga.
Jistě jste už slyšeli někoho vyprávět o starých dobrých hrách a možná jste si říkali - to jsou takové ty řeči, všechno bylo lepší, sníh bělejší, voda čistější, vrány víc krákaly (promiňte, nechal jsem se unést). V době, kdy kupování her nebyla zdaleka taková samozřejmost jako dnes, se ale jejich tvůrci snažili zaujmout originálním nápadem i neobvyklým zpracováním. A právě Amiga měla díky specializovaným čipům grafické i zvukové možnosti naprosto dostačující na realizaci všech zajímavých nápadů. Byla především důkazem, že v dnešní době tolik zdůrazňovaný výkon počítače nebo herní konzole není to úplně nejdůležitější. Navíc hranice výkonnosti se posouvá rychleji než ve sportu - takový superpočítač Cray 1A, dinosaurus z období studené války v ceně mnoha miliónů dolarů (převážně používaný na simulace nukleárních zbraní) měl výpočetní výkon přibližně srovnatelný s 300 MHz Pentium* PC.
Výše zmíněný Shadow Of The Beast od legendárních Psygnosis se odestával v šestnácti na sobě nezávislých grafických úrovních a nastavil tehdy laťku, jaké se možná dotknou ty nejlepší konzole během příštího roku. Možná. A to zabíral dvě diskety. Takový Quest For The Time Bird zabíral diskety tři, grafika byla ručně kreslená a na počítači jenom trochu vylepšená. Nicméně příběh vás vtáhnul tak, že podrobnější seznámení se všemi členy nesourodé skupiny by zabral samostatný článek. Společně s nimi jste hledali ptáka času, což byla jediná možnost, jak oddálit navracející se hrozbu v podobě nějakého zapomenutého boha z dávnověku. Hostages byli naopak velmi akční – vaším úkolem coby odstřelovače bylo sejmout několik nepohodlných lidí na ambasádě. To celé na jedné disketě, přesto na úrovni, jaká by zaujala i dnes.
Samozřejmě nevznikaly jenom špičkové tituly, ale i takové, pro které by se jenom těžko hledala žánrová nálepka. Weird Dreams dokázaly třeba rozhodit citlivější hráče naprosto bizarním prostředím. Mezi ty nejzajímavější můžeme ale směle počítat třeba Vampire's Empire. Tahle malá hra (měla něco kolem 150 KB) byla tak tajemná, že už to možná překračovalo rámec tajemnosti a stávalo se to záhadou. Po jejím spuštění jste se objevili coby postava stojící na odpočívadle v neuvěřitelně rozsáhlém komplexu podzemních chodeb. Za chvíli se už směrem k vám řítily zlaté koule, jenže ne na zemi, ale těsně pod stropem. Jediné, co jste mohli dělat, bylo rychle natáčet zrcadla umístěná v chodbách tak, aby se koule postupně dostávaly do nižších pater. Celé to bylo značně ztížené vzájemnou podobou některých chodeb i celých pater, takže občas nebylo jasné, jestli jdete od dalšího rozcestí znovu stejným směrem nebo se vám daří jít správnou cestou. Ke všemu zlaté koule vydávaly velmi zvláštní, trochu hypnotizující zvuk, který vás přímo přitahoval to zkusit znovu. Po několika hodinách hraní se ti lepší skutečně dostali hlouběji, kde se daly zahlédnout sochy ze zlata lemující temné chodby, vedoucí dále do hlubin. Pokud vím, tak tohle nikdo nedohrál, přestože u toho trávilo hodně lidí hodně času. Jestli se však někdo z vás - čtenářů - dostal na konec, ozvěte se prosím.
Zkrátka, tolik dobrých her jako na počátku 90-tých let už pohromadě neuvidíme. Tehdejší atmosféra byla prostě výjimečná a ještě dnes se dá na webu najít spousta odkazů na zajímavé Amiga stránky nebo diskusní fóra. Na nich se navzájem utěšují všichni fanoušci, s největší péčí uchovávající svoje stroje pečlivě zabalené a uložené ve skříni (tak trochu podobní majitelům vycpaných koček, kteří se nedokázali nikdy úplně vyrovnat se ztrátou svého miláčka). Společně čekají na zázrak v podobě nového typu Amigy nebo alespoň operačního systému Workbench, spustitelného i na procesorech PC. Zkrátka, časy se mění. Dnes si stěží najdete hru, u které byste strávili více než 14 dní. Nikdo se s jejím programováním moc nepáře, a proč taky, je už potřeba pracovat na druhém dílu. A když jsme se takhle narychlo vrátili do současnosti, nedá mi to, abych vás neseznámil s chlapíkem jménem Ferry Halim. Ferry vystudoval nějakou uměleckou školu a nastoupil do jedné reklamní agentury jako účetní. To byla celkem šťastná volba, protože měl dost času na vymýšlení jednoduchých her, které vzápětí realizoval ve Flashi (dokonce ve starší verzi Flashe - 4.0). Ale jakých her: nádherná pastelová grafika, hudba složená z několika málo not připomíná spíše soundtrack k velkofilmu, a postavičky vypadají jako živé. Není proto divu, že jeho stránky mají denní návštěvnost kolem 30.000 lidí. Zkuste se ostatně přesvědčit sami na tomto místě.
Kam to tedy spěje? Herní průmysl je společně s pornobyznysem jediný, který se ani po listopadových událostech v USA nijak nezbrzdil a naopak stále roste. Teoreticky to znamená, že by se nakonec mohla úroveň her alespoň přiblížit té, jaká byla před deseti lety. Takže se snad máme na co těšit.
* Pentium je ochranná známka společnosti Intel
