Capcom jede a jede. Sice bychom mu mohli vytknout, že se rád sveze na vlně populárních sérií (RE, DMC, Onimusha atd.) ale nemůžeme mu upřít snahu experimentovat. Jedním z nejpozoruhodnějších experimentů poslední doby je jednoznačně titul s bizarním názvem Killer 7. Zažil jsem spoustu šílených her, které byly ve své podstatě geniální, a tak už nemůžu říkat, že mě Killer 7 dostal na kolena. Ten, kdo hrál Commander Blood od mistrů neskutečna sdružených v Cryo, ten už je provždy připraven na cokoliv. Nechtějte na mě Commandera Blooda nejak přiblížit, na to opravdu slova nestačí. Killer 7 se jinak v šílenosti snaží, seč může. Do světa vyrazil v cel-shaded grafice, kterou fajnšmekři ocenili zvláště u PSOne hry Fear Effect, jejíž začátek, dívka nechávající si podříznout krk, aby poznala extázi utrpení, dával také právem tušit, že tato hra nepatří zrovna mezi mainstreamové tituly. Aby se ovšem hra ďábelsky pochechtávala při pokusu o spuštění, aby save point byl v grafice osmbitu, aby mě doprovázel zavražděný červený klaun a radil, co mám dělat, no přiznám se, že jsem byl mile překvapen, že Capcom splnil sliby a hra je skutečně čímsi, co jsme na trhu dlouho neviděli. Abyste neměli obavy, že blázniviny se odehrávají pouze ve vizuální oblasti, uklidním vás, nejšílenější je příběh.
Prostě předdefinované trasy, kde nemáte šanci nikam uhnout, o skocích či kotrmelcích ani nemluvě.
Dobrá, ocitáte se tedy v grafice, která skutečně vypadá jako mistrem kreslený komiks a svého hrdinu vidíte z pohledu třetí osoby. Jelikož před začátkem hry zazáří logo „Renderware“, zajásáte nad možnostmi, které hra patrně nabídne. A bác. Ten protivný klaun (celkem chápu, že byl zavražděn) vám vysvětlí, že jediné, co potřebujete pro pohyb, jsou křížek a trojúhelník, potažmo místo toho na šipkách šipka nahoru a dolů. Tou uvádíte svého Smitha, vlastně své Smithy (psychiatr by měl radost), do pohybu vpřed, potažmo k otočce. Zapomeňte na analogové páčky, zapomeňte na vše, co jste dosud ve hrách znali. Killer 7 boří naprosto všechno. Tedy stisknete a maník vyzbrojený excelentní bouchačkou se rozeběhne. Jelikož jste obvykle v domech, sbíráte po zemi čelist jakmile doběhnete k rohu. On si totiž s klidem i zahne! Ano, nechce se tomu věřit, ale hra je řešena podobně jako kdysi puzzle horor Jedenáctá hodina nebo kterákoliv z adventur dob, kdy digitalizované postavy okupovaly předrenderovaná
prostředí. Prostě předdefinované trasy, kde nemáte šanci nikam uhnout, o skocích, kotrmelcích, zkrátka všem, nač jsme zvyklí ze
sérií Metal Gear Solid či Splinter Cell, ani nemluvě.
Takhle to možná působí jako nuda, ale jak říkám, ta hra mísí šílenství a genialitu. Kamera se díky tomuto způsobu pohybu totiž nemusí fixovat nudně na postavu, ale nabízí různé pohledy, které leckdy působí nesmírně atraktivně a vybičovávají napětí. Když se hra rozhodne, že by vám měla nabídnout volbu konání, obrazovka se rozštěpí na několik sektorů a vy si vyberete ten, jehož název vám věští něco dobrého. To je sice jen klamná iluze, ale vybírejte. Mapu prostředí máte naštěstí k dispozici, takže orientace tu je, mno, docela dobrá.
|
Pozor na chvíle, kdy zaslechnete chechtot známý všem, kteří bydlí v blízkosti psychiatrické léčebny v Bohnicích. Stisknete R1 a okamžitě máte pohled vlastníma očima á la Solid Snake. Hnout se nemůžete, ovšem namířit zbraně, které jsou v případě některých Smithů opravdu bizarní, dopředu na chechtající se cíl můžete. Problém je, že žádný nevidíte. „Nebeský
úsměv“, původce tohoto imbecilního pochechtávání si musíte vyscannovat. A tady se těšte. Kreatury, které nerealistická
cel shaded grafika dokáže, stojí za to. Jdou pomalu k vám, běží k vám, letí na vás na fialových křídlech, ta touha dostat se k vašemu Smítíkovi působí jako setkání milenců po dvaceti letech nuceného rozdělení, kdy oba byli v tvrdém celibátu. Pokud ovšem potvoru necháte vyjádřit lásku dotykem, máte takřka fatální smůlu. Ozve se výbuch, atraktivně znázorněný na obrazovce a
sbohem půlko života.
Upíři by ve hře měli evidentně ráj na zemi, zombíci jsou z krve.
Pokud ovšem promptně mrchu rozstřílíte (zásah do žlutého bodu je pro vás zisk, nechte se překvapit), rozstříkne se na krev. Upíři
by ve hře měli evidentně ráj na zemi, zombíci jsou z krve. Smithové takovými upíry jsou, hodí se jim krev, vlastně krve, nakonec jsou Smithem a Smithy zároveň, tak proč krev, když je možné chtít krve. Bláznivé. Jo, jako celá hra, nechte se překvapit, je fakt čím. Jdu si tak chodbou jako Dan Smith, když co čert nechtěl, umřu. Tedy chudák Dan. A jsem tam, kde jsem začal, v pokojíku
s krváckou televizí, rudým klaunem, a save babou, která také není to, čím se zdá. Nakonec, co vlastně v téhle hře je? Šéf
„usměvavců“ bojujících proti vládě (hehe) Kun Lan? Esence Smithů Harman Smith? Kdepak, tady není normální nikdo, potažmo po pár hodinách hraní ani vy před monitorem.
Ale zpět k mému skonu a vzkříšení. Kdepak Dan, z pokoje jsem vyšel jako Garcian Smith, došel jsem na místo bídného skonu Dana a našel na zemi sáček. Celkem bych se u této hry nedivil, kdyby to byl chectavý pytlík. Byl mluvící. A byl to Dan Smith v sáčkovém vydání a že prý chce oživit. No, řekněte, můžete se v této hře ještě něčemu divit?
|
Netradiční námět
Nevhodné pro labilnější náturyP.S. Zapomněl jsem na puzzle. Vynikající lahůdky. Šílené? No jasně. S chutí do nich, představte si, že jíte mozek kanibala Čikatila.
| Killer 7 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
