Killzone 2 - přežití znamená další utrpení

Vlídný průvodčí cestujícím fóry vypráví. Jízda nekončí, tenhleten vlak nikde nestaví. A tahle válka nekončí ani náhodou.

Killzone 2

V prvních okamžicích po spuštění hlavní příběhové kampaně Killzone 2 si nelze nevzpomenout na památný díl seriálu South Park, v němž „strejda Jimbo s Nedem vymlátili celej Vietcong a na základně ještě stihli poslední jízdu na lochnesce.“ Jo, ta válka byla fakt peklo. Ovšem těžko pak říci, jak nazvat to, co se rozpoutá hned v první minutě druhé Killzóny.

Všemožných válečných akcí totiž existují značná kvanta, ale těžko bychom hledali titul, který dokázal na obrazovkách rozpoutat válečnou vřavu, respektive přestřelku, která by se intenzitou nějak výrazněji blížila ke kilzoňáckým standardům. Svým způsobem paradoxním je navíc fakt, že se zde nesetkáváme s rozlehlými bojišti ani střety obrovských armád, ale přesto obava o vlastní holý život bleskurychle ze hry přeskakuje přímo do vašeho pokoje.

Zdejší realita je tak drsná, že drsnější může být snad jen další Killzone, šmirgl třicítka nemá nejmenší šanci.

Druhá Killzone navazuje na události prvního dílu, přičemž dějiště se přesouvá přímo do epicentra všeho zlého, na planetu Helghan. Zlo je potřeba vyhubit v samotném zárodku a navíc pochopitelně s takovými narušiteli a vrahy jednáme bez milosti.

Ocitáme se ovšem ve vojenském mundúru zcela nového hrdiny Seva, ale pár tváří známých z minulosti se samozřejmě objeví. Téměř neustále bude někde poblíž rambič Rico a čas od času se setkáme i Templarem, možná nejznámějším hrdinou prvního dílu, respektive PSP „odbočky“ Killzone Liberation. Oč méně se zde ale Templar objevuje, o to významnější roli zde hraje.

Vedle nedostižné atmosféry, o níž ještě bude řeč, zaujme druhý díl i příběhem, který sice není žádnou epickou ságou, ale to by asi u tohoto typu hry čekal jen málokdo. Navíc je docela zrádné, že zpočátku slušné story nic moc nenasvědčuje. Je totiž potřeba se průběžně starat o „jakýsi“ konvoj, což znamená ho tu ochránit, onde mu vyčistit cestu, což působí stylem, jako by se jednalo o klasické úkoly známé z jakékoliv jiné válečné střílečky.

Ve druhé půlce hry se ale začnete blížit k hlavnímu městu Helghanů a zároveň zjišťovat, že se opravdu vyplatí příběh sledovat. Vše je navíc podepřeno skutečností, že v hlavních rolích vystupují opravdu ostří(lení) hoši, což všemu dává punc uvěřitelnosti a autenticity. A to i přesto, že snad až na Rica se rozhodně nejedná o takové hory masa jako v případě partičky z podobně laděných Gears of War 2. Ale zkrátka když někdo z vašich parťáků (mimo Rica budete mít po boku ještě Natka a Garzu) řekne, že tady to je o držku, tak nemáte důvod tomu nevěřit.

Jedinou kaňkou na příběhu je snad jen okamžik zhruba v půlce hry, kdy se do vaší blízkosti dostane jedna strašně chytrá ženská, expertka snad na všechno. Zatímco tedy s vaší partičkou z dálky okukujete něco na způsob vesnice a všeobecně to vcelku peprně komentujete, tak expertka vám do toho značně strojeným a chce se až říci typizovaným „žensko-expertním“ hlasem sděluje cosi o horninovém složení Helghanu nebo kdoví, co to vlastně blekotá. Tedy ne, že by se nejednalo o zajímavé informace, ale v tomto místě hry se budete spíš připravovat na další vlnu vojáků Helghastu, kteří se mohou objevit každou chvíli, a nějaké okolní šutry vám budou srdečně jedno.

Recenze prvního dílu

Jedná se o velmi jakostní střílečku, která se skvěle hraje, velmi slušně vypadá i zní a na poměry PS2 ovladače má i hodně dobře odladěné ovládání. Můžeme ji tedy s klidným vědomím všem, kdo mají chuť na opravdu solidní doomovku, kterou lze neméně klidně označit jako momentálně to nejlepší z žánru, co si na PS2 můžete zahrát.

- číst celou recenzi

Jedná se ale o zanedbatelnou mušku, která je navíc jistě značně subjektivní. A zapomenete na ni v nejbližší přestřelce, která vás velmi rychle vrátí do drsné „reality“. Do reality tak drsné, že drsnější může být snad jen další Killzone, šmirgl třicítka nemá nejmenší šanci. A že další díl bude, o tom není nejmenších pochyb – nejen proto, že o tom rozhodnou mocní pánové v kravatách, ale jednoduše proto, že samotný závěr hry zcela jasně naznačuje, že tahle válka jen tak neskončí.

Nehledě na to, že po dohrání budete chtít další díl ideálně teď hned. A to jednak proto, že Killzone 2 je zkrátka vynikající jízda pro tvrdé chlapy a jednak proto, že příběhová linie vyústí do tak „pitomého“ konce, že budte nějakou dobu sedět a zírat stejně bezradně jako hlavní hrdina. Záhy po relativním happyendu totiž přichází něco, co se nedá nazvat jinak než kocovinou. Pravda, nejedná se o žádný složitý trik, přesto ale za něj patří scénáristům dík a zároveň i hrozba pěstí – pokud ještě nemáte napsáno pokračování, tak nám to ani neříkejte.

Tím nejhlavnějším, co dělá Klillzónu Killzónou je vedle neopakovatelné atmosféry pochopitelně i hratelnost. O tu jsme při některých již starších setkáních se hrou měli jisté obavy, ale v tuto chvíli, lze zcela zodpovědně říci, že byly zbytečné. A ačkoliv vás hra okamžitě po spuštění seznámí s tím, jak to tu chodí – tedy vás vrhne do poměrně drsné přestřelky – je adaptace na zdejší poměry otázkou v podstatě pouze úvodní kapitoly. Ve druhé se již budete cítit jako zkušení mariňáci.

Potěší skutečnost, že ovládání není defaultně tak citlivé, jak bylo ještě někdy před půlrokem v demu na PlayStation Day v Londýně. Vzhledem k primárnímu hraní na gamepadu potěší i jistá (značně decentní) tolerance při zaměřování a lehce dopilován byl od prvního dílu i systém zaměřovače rozšiřujícího se při delší palbě, respektive třesoucí se zbraně při přesnější palbě „přes mířidla“. Víceméně nenásilně vás to tak nutí i v tom největším ohni pálit s rozmyslem v kratších dávkách, čehož vedlejším pozitivním efektem je i úspora střeliva.

Hra je v podstatě zcela lineární, ale nedá se označit ani jako standardní „tunel“.

V tomto kontextu potěší i rozdíly mezi různými zbraněmi, kdy u některých těžších kalibrů se zaměřovací kříž rozšiřuje podstatně rychleji než u těch lehčích, což v podstatě elegantně bez nutnosti jakýchkoliv statistik dává údaj o přesnosti toho kterého modelu. A hrubým odhadem je vyladění poměrů přesnosti i odpovídající – je vcelku logické, že těžký mašinkvér vás roztřese podstatně více než nějaký lehčí, a to během několika prvních výstřelů.

Za odměnu si pak čas od času budete moci zastřílet i z nějakého ještě o poznání výkonnějšího stacionárního kulometu. Za odměnu proto, že tento okamžik často přichází v situacích, jejichž jediným logickým vyústěním zdá se být smrt. Pokud se ale při střetu se značnou přesilou dostanete k nějakému kulometnému hnízdečku, hned vám stoupne radost ze života.

V tu ránu to začnete kropit takovou intenzitou, že by vám to Rambo mohl závidět, a pokud se u toho přistihnete s nepříčetným rykem na rtech, tak buďte v klidu, při těch masakrech, které tady probíhají je to nejen pochopitelné, ale vlastně dokonce i úplně normální. Bacha ale na to, že stacionární kulomet se opravdu nerovná nesmrtelnosti, takže i zde je potřeba sledovat stav aktuálního zdraví (zobrazuje se prostřednictvím zakrvavenosti a zatemněnosti obrazovky) a občas se za pancíře kulometu i skrýt.

A nesmrtelnost vám nedá ani tank, do něhož se dostanete hned v první kapitole, a dokonce ani obrněný dvounohý mech, do jehož kabiny zasednete naopak již ke konci hry. Pravdou ale je, že zejména úvod v tanku není nijak obtížný a museli byste asi totálně ignorovat dění v dané lokaci, abyste skončili v plamenech. Naopak s robotem už bude obezřetnost rozhodně na místě. V prvé řadě se ale v obou případech jedná o vítaná zpestření celé hry.

Dalším takovým je pak pasáž v domovské lodi, kdy usednete za „protiletadlový“ kanón a budete odrážet nálety vzdušných plavidel Helghastu, což je zároveň snad jediné místo, kde nemusíte mít strach ze smrti. I když, nechat se tam rozstřílet jsme samozřejmě nezkoušeli, takže pokud se to někomu povede, ten nechť si udělí průzkumnickou medaili nejvyššího řádu za sebeobětování. Své s tím možná něco udělají i nejvyšší obtížnosti, ale účelem je zkrátka říci, že se jedná o jednu z mála pasáží v celé hře, které by se daly označit jako relativní pohodička.

Těžká váha

Ve hře narazíte na několik druhů nepřátel, mezi nimiž hraje prim Heavy (pochopitelně vedle Radeca). Jedná se o obrovského hromotluka obaleného neprůstřelným brněním a vyzbrojeného opravdu těžkým kvérem. Jediná cesta, jak ho zabít, je rozstřílet nádrž na jeho zádech. To je v okamžicích, kdy je na scéně více vašich parťáků, docela jednoduché, protože Heavy to kropí kolem dokola hlava nehlava, a tak se k vám dříve nebo později zády otočí, ale pokud se s ním ocitnete o samotě, pak jde do tuhého. Jednoduchým řešením ale je hodit mu pod nohy granát, jehož výbuch ho na chvíli ochromí a vy mezitím můžete do jeho zad vyprázdnit zásobník.

Jinak se totiž celá hra nese v duchu skutečně ukrutné akce, kdy se chvíle oddychu omezují pouze na momenty kdy po vystřílení jedné lokace přecházíte o kus dál, kde na vás čeká další pravidelná dávka olova. To vám bude mnohdy svištět kolem hlavy tak těsně, že vám bude opravdu srdečně jedno, jestli zachraňujete svět, lidstvo nebo vesmír a vůbec, protože v prvé řadě budete chtít zachránit sebe. Zejména v prvních fázích hry, než přivyknete na to, že žádný střet s nepřítelem není čajem o páté, tak budete často sedět skrčeni za kusem zdi a přemýšlet, jestli by se to nedalo někudy obejít.

Věřte ale, že většinou nedalo. Hra je totiž ve své podstatě zcela lineární a neobjevuje se zde nic, co by připomínalo volný pohyb po rozlehlé ploše. Na druhou stranu by ale hra určitě značně ztrácela na intenzitě, kdybyste si mohli kdykoliv odskočit někam úplně do pryč třeba pro nějaký ultimátní raketomet. Nehledě na to, že různých zbraní je někde poblíž většinou dostatek.

Na druhou stranu se ale hra nedá označit ani jako standardní „tunel“, protože mnohdy je v dané lokaci dostatek různých objektů, za které se dá krýt, a tak je možné nejen s ohledem na možnosti krytí zvolit výhodnější trasu postupu. Zjednodušeně řečeno tak budete volit sice víceméně pouze to, jestli blízký šutr obejdete zprava nebo zleva, přičemž tyto dvě cesty většinou nebývají zcela rovnocenné. A i když se to zdá jako banalita, tak uprostřed kulometného pekla vám to nejednou připadne jako otázka života a smrti. Ve výsledku je tak linearita vcelku umně zamaskována.

Stejně jako skripty, které jsou v drtivé většině prakticky neviditelné, ale o to více zamrzí, že je zde pár míst, kde třísknou do očí silou helghanského raketometu. Nejvíce je to patrné asi při dobývání mostu, kde vás nepřítel kropí značně zodpovědně, a tak člověka tak nějak přirozeně napadne se schovat a likvidovat protivníky s oranžově žhnoucíma očima pěkně z dálky. Tímto postupem byste tam ale mohli strávit kdoví jak dlouho, protože „děj“ se posune dál až v okamžiku, kdy se na mostě dostanete do určitého místa.

Pokud se ale budete nekompromisně tlačit dopředu, tak si toho nevšimnete ani zde, ale vzhledem k výše napsanému je člověk často rád, že je stále naživu a na nějaké hrdinské náběhy nemá ani pomyšlení. Podobné je to i v jedné ze závěrečných přestřelek, kde se to ale dá alespoň částečně vyřešit průchodem jakýmsi podchodem/tunelem. Svým způsobem to má i svou logiku, protože, když proniknete více dopředu, tak se nepřítel stáhne, ale faktem zkrátka zůstává, že to na druhou stranu působí dost kostrbatě, když dokážete protivníka v přesile zatlačit osamoceným, tudíž jakoby sebevražedným výběhem kupředu.

Trocha rozptýlení

Vedle neustálého kosení nepřátel se najde i pár vedlejších zábav. Jednou z nich je například dnes již vcelku standardní hledání skrytých balíčků, které jsou zde reprezentovány kufříky s důležitými daty. Druhou kratochvílí je pak opět hledání, ale tentokrát speciálních znaků Helghastu, které musíte rozstřelit. V každé úrovni se nachází většinou několik kousků obou těchto komodit.

Třetím zajímavým zpestřením pak je využití pohybových senzorů v ovladači. To se využívá jednak při otáčení ventily, kdy musíte otáčením a tisknutím postranních tlačítek napodobovat skutečné uchopení a přehmátnutí, a jednak u aktivace náloží, kdy je ale o poznání větším potěšením jejich následné odpálení.

Pochvalu téměř bez výhrad si ovšem zaslouží technické zpracování. Grafika se drží stylu předchozího dílu, ale díky novějšímu hardwaru přidává značnou míru detailu jak ve hře, tak ve vložených animacích, které ještě umocňují neutěšenou atmosféru válečného konfliktu. Prakticky všechna prostředí vykazují značnou míru devastace a na první pohled je jasné, že se tady rozhodně bojuje déle než týden. Škoda jen, že se autorům nepodařilo beze zbytku odladit sice hrubě občasné, ale přesto místy přítomné prolínání polygonů (osobně jsem zaznamenal asi třikrát za celou hru).

Jedinou výjimkou je paluba domovské lodi, která naznačuje naopak pokročilou civilizační vyspělost, ovšem po nájezdu Helghastu dostane velmi kvalitně zabrat i ona. Vojáci Helghastu pak svou přízračností dokazují, že ačkoliv jsou to ti zlí, jsou poznávacím znakem Killzone zcela po právu. Navíc jsou vybaveni vcelku slušnou umělou inteligencí a jejich vrchní velitel, generál Radec, je vskutku dobře napsanou i ztvárněnou postavou – člověk k němu nemůže necítit jisté sympatie, přestože se jedná vlastně o úhlavního padoucha.

Povedený je i dabing, přestože tedy již dříve zmínění Gears of War 2 jsou v tomto ohledu přece jen o kousek lepší. Podobně jako v GoW2, je i zde nejlépe nadabován černoch jako hora, tedy Rico, ale ostatní chlapi z party nezůstávají o moc pozadu. Naproti tomu ona otravná expertka je nadabována dost amatérsky a afektovaně, ale tak už to u expertek většinou bývá.

Hlavní kampaň není nijak ostudně krátká, ale jelikož vás hra dokáže opravdu maximálně vtáhnout, tak bychom přeci jen ocenili tak jednu, dvě kapitoly navíc nad rámec stávajících deseti. Životnost ale jistě značně prodlouží multipalyer až pro 32 online hráčů. Škoda jen, že jsme nikde v menu neobjevili online kooperaci.

Závěrečný verdikt tak je v případě Killzone 2 zcela jednoznačný. Stejně jako v případě prvního dílu by se hře dalo teoreticky vytknout leccos, ale jedná se většinou o dost bezvýznamné záležitosti, nehledě na to, že atmosférou a intenzitou akce s novou Killzónou může soupeřit jen máloco. A to ještě neúspěšně. Killzóna je zkrátka jen jedna a kdoví, jestli se její výraz vůbec kdy někomu podaří napodobit. Tahle válka je zkrátka fakt peklo.