I když byly klasické střílečky v osmdesátých letech nejrozšířenější a nejoblíbenější hry, v dnešní době se objevují na trhu pouze zřídka a upozorňují tak pouze na dobu své dávno zašlé slávy. Největší problém dnešních stříleček tkví v neoriginálním pojetí, nepovedeném navazování či předělávání dřívějších hitů a až příliš dětinské hratelnosti. Ale i v dlouhé řadě špatných či alespoň průměrných titulů se objevilo několik opravdových skvostů, které si zasluhují naši pozornost.
X2
Pro hráče, kteří měli v oblibě hry od Team 17 byl jistě pádný důvod k zakoupení konzole PSX. Když tato firma oznámila pokračování své veleúspěšné střílečky Project X, všem bylo jasné, že to bude opět pěkný nářez. Je opravdu těžké nezmínit fakt, že hry od této firmy byly sice dohratelné, ale také neskutečně obtížné. To byl povětšinou nejčastější bod kritiky. A nejinak tomu bylo při uvedení titulu X2.
Hra se bohužel nestala žádným kasovním trhákem, přičemž na vině byly právě rozporuplné recenze. Jenže jak bývá u takovýchto her pravidlem, pokud se nedá sehnat v obchodech a nestane se z toho tuctový ležák za nízké peníze, hráči se postupem času o každý podobný počin začnou o to více zajímat. A právě v tu chvíli se z titulu stává kultovní záležitost pro určitý okruh hráčské veřejnosti. A vězte, že X2 si to po právu zaslouží.
Hra se vyznačovala hned několika přednostmi. Již přítomnost vynikajícího intra vás nenechala na pochybách, škoda jen, že chybí i závěrečné outro. Největší pozitivum spočívalo v geniálním grafickém zpracování, které vyždímalo z PSX absolutní maximum. Jistě, zní to jako paradox - u nefalšované 2D střílečky. Jenomže v tom je ukryta její krása, která nezestárla ani pro dnešní dobu, což se o spoustě jiných her říci nedá. Nádherné paralaxní roviny, které se překreslovaly, tuny výbuchů a nepřátel na jedné obrazovce a neuvěřitelné světelné efekty a to bez jediného zpomalení - tak to byl X2. A dále, pokud si vzpomínáte, první Project X měl pouze střídavou dvouhru, jež měla za cíl toliko dosažení vyššího skóre. Zde je již dvouhra kooperativní, což dává této modle zcela nové rozměry. Jistě, dříve to nebylo nic neobvyklého, ale pokud se podíváte a spočítáte si, kolik her vlastně tuto vymoženost využívá, zjistíte, že jich je čím dál tím méně. A to je asi největší chyba současné produkce; ale což, pojďme dále.
Pravá střílečka stojí a padá na zbraňových systémech a zde oproti předchůdci nastala změna. Již si neškudlíte nasbírané body a podle příležitosti volíte tu či jinou zbraň nebo rychlost. Nyní - po vzoru nejstarších her tohoto žánru (Swiv, Bunshee) - do ikon střílíte a podle toho vybíráte konkrétní zbraň. Jestliže hrajete ve dvou je dobré se domluvit, kdo kterou zbraň bude rozšiřovat, aby nenastal boj i mezi hráči samotnými, což tyto hry jinak dokázaly dokonale.
Vedle bossů na konci každého levelu se tu vyskytuje i několik subbossů, kteří vám dají zabrat i ve třetinách dané úrovně. Určitým nezvykem je ovšem struktura daných lokací. Nejenom, že jsou tady porušena veškerá pravidla žánru (pokud tedy nějaká existují ), ale nacházejí se zde i
úrovně pouze tzv. vyhýbací, kdy prolétáváte rojem meteorů anebo klesáte atmosférou k zemskému povrchu. Tyto pasáže dokonale prověří váš um a dovednost. Úrovně nejsou klasicky přímočaré, ale v určitých momentech se vaše loď stočí, abyste měnili dráhu letu a tím pro vás nastává nutnost pozměnit herní strategii. Pokud jste tuhle hru úspěšně dotáhli až do konce, dočkali jste se velice tuhé královny, na níž si vylámal zuby nejeden pařan. A souboj s ní by se dal odhadnout i na několik desítek minut. Nicméně dá se porazit, ale opravdu to vyžaduje vaše největší soustředění a dokonalé sžití s ovladačem.
Raystorm
Další na řadě je titul, který mě osobně nedal spát už po přečtení jediného prewiev, co u nás vyšlo, přičemž toto ještě ke všemu bylo napsáno z japonského kódu. Několik měsíců jsem marně čekal na zprávy, jestli se hra objeví i u nás. A dočkal jsem se a se mnou i desítky dalších hráčů. Jestliže u X2 byla kritizována obtížnost a dvojrozměrný vzhled celé hry, zde se již projevil celkový nezájem o tento žánr.
Raystorm ovšem nabídl skutečnou revoluci v pohledu na celkové dění. Pořád to byla pouhá 2D hra, ale pokud si vzpomínáte na Pandemonium!, je vám zajisté vše jasné. Pořád jste letěli zezdola nahoru, ale šlo o ten pocit 3D prostoru, který vyvolávaly objekty vymodelované z 3D polygonů. Skvělá kamera navíc z této hry udělala nebývalou podívanou. Byla s vámi
takříkajíc všude a ani na chviličku nezaváhala, aby vám tak poskytla prostor pro vaše neustálé střílení. Neskutečné efekty pak ze zdejší akce dělaly pravé, nefalšované hvězdné války a poslední mise ve vesmíru to celé ještě umocňují. Nejdříve jste započali na zemi, kde prolétáváte nad vodopádem, abyste vzápětí letěli střemhlav dolů zároveň s padající vodní tříští. Scenérie byly naprosto úžasné a pokud jste se dostali až do vesmíru, žádné oko skutečného fandy sci-fi nezůstalo suché. Roje meteoritů, jimiž jste museli prolétávat a přitom se bránit náletům nepřátelských letek byly skutečnou pastvou pro oči. Obrovské flotily vesmírných plavidel, mezi kterými jste kličkovali - a díky kameře to působilo, že jste skutečně součástí nějaké obrovské vesmírné bitvy. Lasery na vás mířily ze všech stran a malé průzkumné letky se vás neustále snažily dostat do hledáčku. Vaše zbraně se přitom dělily na primární a sekundární a každou jste mohli sebráním příslušných ikon vylepšovat. Bossové se pak skládali z obrovských robotů nebo plavidel, u obou alternativ bylo potřeba postupně zničit všechny zbraňové systémy. Díky kooperativnímu režimu to získávalo další grády navíc a jediný opravdu smutný okamžik nastal až po dohrání celé hry. I když byla obtížnost volitelná, při dobrém tréninku jste hru zvládli za jeden slabý víkend, což při porovnání s pekelně těžkým X2 je opravdu málo, ale audiovizuální zážitek to plně vynahrazoval.
R-types (Delta)
Posledním zde představeným počinem je střílečka vyhlášeného jméno a to již od nostalgických osmibitů. R-type se objevil poprvé v hernách a ve své době způsobil neskutečnou mánii v této oblasti. Fantastická scrolující střílečka s originálním pojetím v oblasti koncepce zbraňového systému. Ten spočíval v základní jednotce, kterou jste museli sebrat a postupně vylepšovat. Tato jednotka se dala volně poslat do prostoru, kde sama ničila nepřátele a vy jste ji mohli kdykoli přivolat zpátky a připevnit si ji buď na příď anebo na záď. Pokud jste ovšem ztratili jeden z životů, přišli jste o celou jednotku a tím pádem jste mohli začít hrát pěkně od znovu, protože nemělo valnou cenu pokračovat. Dále jste mohli používat rychlopalbu a jestliže jste ji podrželi déle, přetransformovala se do sekundární střely. Díky tomuto modelu byla do akce vložena určitá strategie, díky níž jste se museli hru naučit zpaměti.
Znát každý detail mělo skutečně smysl, protože ke konci hry jste měli nejsilnější loď v galaxii a nikdo vás při správném používání zbraně nemohl překvapit. Celá hra a tady je jedno o jaký díl série se jedná, se skutečně dala dohrát bez ztráty jediného života. Záleželo ovšem na tom, jestli jste ji byli ochotni věnovat měsíce učení.
R-type nebyl ovšem jen o zbraních, nabízel také jedny z nejlepších bossů. A to nejenom na konci daného levelu. To byla určitá zvláštnost, ostatně typická pro tuto řadu. Bossové zaplňovali i celý jeden level a většinou se jednalo o obrovské plavidlo, kde jste pak po vzoru
klasických her museli likvidovat všechny jeho zbraně a pak jeho nejcitlivější místo. Tyto úrovně kladly největší důraz na používání shora uvedené přídavné jednotky, bez níž byste neměli šanci. Je skutečně málo, co se dá této hře vytknout, ale na rozdíl od výše zmiňovaných příkladů postrádá důležitý prvek v podobě kooperativního módu - na druhou stranu disponuje nejlepším zbraňovým systémem ve svém žánru.
Na PSX vyšla nostalgická R-types, která obsahovala původní dva díly této legendy a navíc nějaké filmečky. Tato reinkarnace měla upozornit na vydání speciálně připravovaného dílu pro tuto platformu. Jeho základ byl stejný a jediný rozdíl spočíval v grafickém zpracování, které tentokráte bylo plně polygonové. R-type Delta nepřinesl nic závratně nového, ale ani nijak nepoškodil kredit úspěšné série.
Budoucnost těchto her je vážně ohrožena. Ano, sem tam se objeví nějaký titul, který chytne pár vyvolených, ale rozhodně se nejedná o projekty, co zaujmou hráčskou veřejnost natolik, aby se z nich staly megahity. Je to možná určitou leností se stále zdokonalovat a nemožností si ukládat rozehranou partii. A tak je vytvářejí lidé, kteří si chtějí připomenout tu nezkaženou herní dobu, kdy se do vývoje nevrážely miliony a kdy se spíše jednalo o jakési fandovství. Na druhou stranu, pokud by tomu tak bylo, tak by jistě jejich cena nebyla srovnatelná s cenami jiných her. No, takže jsme opět na nic nepřišli a tak nám nezbývá, než se podívat na nejbližší budoucnost. A ta je opravdu ve hvězdách. Protože zatím jediný pokračovatel žánru pro PS2 je z řady R-type…
