Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Emoce ve hrách. Proč nás přitahují ty negativní?

aktualizováno 
Často slýcháváme, že hraní té a té hry je emocionálním zážitkem. Ať už jde o srdceryvný příběh, napínavý děj nebo dusnou atmosféru, většinou jsou to emoce spojené s dramatickými událostmi nebo nervy drásající hratelností. Proč jsme tak fixovaní na tragické příběhy a opak je pro nás prostě infantilní?

Úspěšné, na děj orientované hry, které často nazýváme emotivními, nebývají posledních pár let většinou příliš veselé. Během truchlivých momentů přicházejí o život buď přátelé hlavního hrdiny, nebo početní, nevinní komparsisté. Filmečkům dominují dramatické výměny názorů, během kterých vám autoři u některých her ještě velkoryse dají na výběr, kterému ze špatných rozhodnutí dáte přednost. Trpět budete tak jako tak, neboť vším prostupující zlo mívá po většinu času stejně navrch.

Ještě aby ne. Ve hrách nezřídka klopýtáte prostředím posetým mrtvolami a zchátralými budovami, tu a tam vás uvítá po lidském mase prahnoucí ptako-ještěrka nebo slintající oživlá mrtvola vašeho pošťáka. Z hrami z post-apokalyptického světa jako by se roztrhl pytel a žánru filmových her beznadějně dominují tituly, kde pochmurný tón a série tragédií stojí na prvním místě.

The Last of Us Remastered
The Last of Us Remastered

The Last of Us Remastered (Photo Mod)

Zatímco akční, až filmově laděné hry se silnou dějovou linkou se většinou uchylují k podobně neveselému tónu, humor, nadsázka a ztřeštěné nápady hrají většinou druhé housle. Hlavní hrdina pokud možno bojuje nejen s nepřáteli ale i s vlastní minulostí nebo vnitřními démony. Vedlejším spřáteleným postavám byste nevěřili ani nos mezi očima. Věrohodnost, chcete-li realismus, ten je naprosto prvořadý a je úplně jedno, jestli se jedná o hru s Batmanem, zombíky nebo plačícím androidem.

Je to špatně? Samozřejmě, že ne, vždyť po náročnějších příbězích, silné atmosféře a zajímavých postavách v recenzích tak často voláme. A musím říct, že sám mám vážné hry hodně rád. Jenže on je tu jeden problém. Pokud hry střídáte a hrajete trochu častěji, nevyhnutelně se začne dostavovat ošklivý cynismus, s jakým na jednotlivé postavy a jejich příběhy nazíráte. Vidíte to kopírování, vykrádání charakterových typů, nebo modelové situace. Hra chce, abyste cítili soucit a smutek, vy se místo toho smějete nebo rozčilujete nad do očí bijící laciností. Příklady z poslední doby?

God of War
God of War
God of War

God of War

Prokletí jménem The Last of Us?

Představení nového God of War na letošní konferenci E3 provázelo takřka univerzální nadšení. Hlavní hrdina Kratos je místo řvoucí hromady svalů konečně více lidský. Aby snad nebylo o této změně kurzu pochyb, vousatý chlapík se má po dobu hry starat o malého chlapce. V předvedené ukázce aby divák litoval dokonce i trola, který nesourodé dvojici zkříží cestu. Než jej hlavní hrdina pošle do věčných lovišť, stačí trolík ještě lidským hlasem naposledy vykřiknout.

Ani mě nepřekvapilo, že sami tvůrci později přiznali inspiraci hrou The Last of Us, kterou proslavil mimo jiné starší hlavní hrdina, který během svého putování post-apokalyptickou Amerikou chránil mladé děvče. Sérii God of War jsem přitom měl rád právě pro její nadsázku a hlavního hrdinu, který byl zosobněná naštvanost. Musí se každá áčková hra brát nyní tak vážně?

Vezměte si třeba také připravovanou novinku Days Gone. Vžijete se v ní do role motorkáře brázdícího silnice post-apokalyptické Ameriky. A co že to zpustošenou Ameriku potkalo tentokrát? Světe div se, jsou to zase věčně hladoví zombíci. Hlavní hrdina se klidně může jmenovat Daryl (oblíbená postava z komiksu a seriálu The Walking Dead), z předvedené ukázky působí totiž jako naprosto totožný typ motorkářského drsňáka s dobrým srdcem a komplikovanou minulostí naznačenou v traileru. O tom, že mi hra kromě The Walking Dead opět evokuje The Last of Us, nejen po stránce tematiky, ale i předvedenu hratelností, se nemá cenu rozepisovat.

Nechci být nefér, hry zatím nejsou venku a jistě budou mít i čím zaujmout. Navíc vpravdě úchvatná Uncharted 4 se mi díky vážnějšímu tónu moc líbila, byť již tam jsem zaregistroval hlasy jiných hráčů, kteří protestovali proti odklonu od lehkosti původní trilogie. Nicméně mám obavy, že úspěch The Last of Us nadcházející exkluzivity Sony svým způsobem proklel.

Není ovšem řeč pouze o exkluzivitách Sony. I takový Tomb Raider se zdánlivě křehkou, lidskou Larou, usiluje o realismus, city a emoce, byť jde v zásadě o pohádkový příběh plný nesmyslů o boji dobra se zlem.

LittleBigPlanet

LittleBigPlanet

Tearaway: Unfolded (PS4)

Tearaway: Unfolded (PS4)

Rayman Origins

Rayman Origins

Nejen pro děti! No a i kdyby...

Přesycenost podobnými hrami mě nakonec vedla k tomu, že jsem se letos poměrně často uchyloval k hrám přesně opačného typu, na které se často díváme (mě do nedávné doby nevyjímaje) s jistým povýšením, odstupem nebo přímo despektem. Mluvím o hrách jako Rayman, Littlebigplanet, Tearaway, Shovel Knight, Zelda, nebo třeba Mario. A při psaní letos vydaného článku o zvířecích hlavních hrdinech jsem litoval, že nemám víc času, abych si všechny ty Conkery, Jackrabitty nebo Earthworm Jimy znovu zahrál.

Jde o tituly, které se vyznačují barevností, hravostí, ujetými postavami, bláznivými nápady, veselou hudbou a především humorem. Je zvláštní, jak člověku po všech těch dramatech a akcích přijde podivné, že se pro změnu při hraní od srdce zasměje.

Že jsou takové hry pro děti? Možná, ale ohromná spousta dospělých (nešťastné olympioniky nevyjímaje) zrovna chytá jako o život do mobilu Pokémony, takže tady moc bariéru nevidím. Že nepředstavují dostatečnou výzvu? Ano, nádherně hravé a kreativní Littlebigplanet nebo Tearaway se hrají skoro samy a představují perfektní prostředek pro relaxaci. Na druhou stranu takový Rayman Origins, Shovel Knight nebo poslední Super Mario Bros. rozhodně nejsou jednoduché hry. Jen je porovnejte s „dětsky“ snadným Grand Theft Autem 5 nebo zmíněným restartem Tomb Raidera.

LittleBigPlanet Karting

LittleBigPlanet Karting

New Super Mario Bros. U

New Super Mario Bros. U

Conker

Conker

Zdroje inspirace nechybí

Souvisí tohle se skutečností, že již odedávna cokoliv veselého vnímáme automaticky jako něco méně významného a nehodného našeho zájmu? Platí to totiž i jinde. Například za hlavní filmové trháky platí dramata s občas neskutečně stupidní, nepravděpodobnou zápletkou a rádoby napínavým dějem. I ty nejpovedenější komedie proti nim prostě nemají šanci.

Bohužel, jen málokterá „veselohra“ se může pochlubit zajímavým příběhem, čímž se dostávám k tomu, co mi u přední herní produkce trochu chybí. Autoři mainstreamových her s důležitou příběhovou linkou by neměli rezignovat na věci, jakými jsou hravost, humor, nadsázka nebo prostě a jednoduše zábava. South Park, Portal, Ghost Trick: Phantom Detective nebo letošní Ratchet & Clank představují příklady hodné následování. Přitom jsou od sebe navzájem diametrálně odlišné.

Pokud máte podobný problém a pociťujete jistou únavu nad těmi dramaty a hroutícími se světy, do kterých vás mají současné hry tak skvělou schopnost vtáhnout, radím vám hodit všechny předsudky a dospěláckou hrdost za hlavu a nebát se pro změnu sáhnout po něčem, co na krabici nemá nálepku 18+. Realistického hlavního hrdiny, hromady mrtvol nebo bortících se civilizací se u těchto her sice nedočkáte, zábavy si ale užijete požehnaně.








God of War 3God of War 3

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.