"Boom, it has never been funniest war, boom, it has never…". Tak takhle nějak (pokud mě paměť neklame) vám začala takřka už před deseti lety ve stylovém intru překvapivě zpívat Amiga, pokud jste ji naládovali dlouho očekávaným "střelivem" od Sensible Softu a zapnutím trafa zapálili doutnák. Skutečně velmi stylové, originální a odvázané intro pak bystřejším jasně naznačilo, že výsledkem hořícího doutnáku a chřoustající disketovky bude možná konečně zase jednou skutečně pořádné, nefalšované booom, které dokáže nastupujícímu frontálnímu útoku PC vedeného Doomem, že Amiga stále ještě umí střílet zatraceně úderné projektily. Booom, které se zapíše do dějin, stmelí nadějí ty na bránící se straně barikády a oslabí útočící. Takové booom, na které se i za deset let bude vzpomínat:). A nutno dodat, že všechno, s výjimkou oslabení nástupu doomu (smysl přítomnosti malého "d" vám dojde, až si vzpomenete na význam onoho slova v českém jazyce), se Cannon Fodderu skutečně podařilo. Booom. Dnes už rezavé střepiny mých vzpomínek budiž vám malým důkazem, jak moc velké booom to bylo.
"...it has never been funniest war...". Funny rovná se legrační. Cannon Fodder rovná se legrační, nebo přinejmenším alespoň úsměvný. Co intro naznačilo, dotáhlo úspěšně do konce odlehčené audiovizuální pojetí hry, ostře kontrastující s relativně brutální náplní, dělajíc tak pro ni stejnou službu, jako stylová grafika u současného GTAčka. Poskytujíc jí tolik potřebné
odlehčení, dokazující, že tohle nemůže být bráno vážně a svým způsobem tak možná švejkovsky ukazující na směšnost války samotné. Možná. Každopádně hratelnosti samotné to dalo velmi neopakovatelnou chuť a při tom kropení do legračně poletujících a vřískajících tělíček vašich nepřátel nešlo tu a tam zabránit proběhnutí cynického úšklebku po vaší tváři; o občasném zásahu bazukou černého humoru nemluvě. Cannon Fodder jednoduše byl legrační... tedy do té doby, než na vás hra vyrukovala s poměrně nechutnou obtížnosti, kdy lítala vzduchem pravidelně jen tělíčka vašich vojáků. V ten moment nahradil úšklebek na vaší tváři kamenný výraz a zvuky uchechtnutí vystřídaly nárazy myši (nejen jí) o zeď (nejen o ni :)). Ale stejně jako prst nedá naloupnutému stroupku pokoj, nešlo nezvednout se, nezprovoznit opětovně myš a zkusit to "teda ještě jednou, ale fakt už naposledy". Legrace sice potichu zmizela, ale pořád zůstala vyzývavě rozvalená slečna Zábava. Čistá, návyková zábava.
"... it has never been funniest war…". Funny rovná se zábavný. Klíčů k tomu je hnedle celá řada a jednoduchost je jedním z nejosvědčenějších. V jednoduchosti vždycky byla síla a kdo by to měl vědět lépe, než autoři legendárního Sensible Socceru (kde s jednotlačítkovým ovládáním dokázali věci), kteří se ani s Cannon Fodderem nehodlali pustit na tenký led komplikovanosti. A vyplatilo se. Základní náplň hry byla v podstatě banálně jednoduchá;
dostali jste menší skupinku mladých rekrutů vybavených prostředky i povolením k zabíjení a k tomu prostinký cíl - zabít všechny enemáky v okolí (případně navrch k tomu ještě něco zničit). Éra 3D grafiky byla ještě v plenkách, takže všechno jste viděli hezky v krásném, jednoduchém 2D pohledu seshora a k ruce jste měli ovládání plně odpovídající možnostem a omezením 2D grafiky. Kurzor, myš, jedno tlačítko pro pohyb a zároveň pro střelbu, druhé pro házení granátů. Tím vaše schopnosti sloužící k likvidaci mnohanásobné přesily hasly. Tady jste byli vy, tam oni; jednoduché jako facka. Jednoduché a návykově zábavné. Jednak proto, že nikdo předtím s podobně jednoduchým nápadem nepřišel a když už, tak nikdo nedovedl z jednoduchosti vytěžit maximum tak, jako Cannon Fodder. Celou skupinu vašich vojáků jste jednoduše mohli rozdělit na několik menších, schopných bránit samy sebe. K tomu si přidejte interaktivní prostředí, nepřátele, kteří po vás většinou nešli, dokud vás neviděli či neslyšeli (na svou dobu nevídaná věc), lehčí RPG prvky (za každou absolvovanou misi byli vaši rekruti povýšeni, díky čemuž zvládali lépe střílet) a několik ovladatelných dopravních prostředků (jeep, helikoptéra...). Detaily, dávající na povrch jednoduché hře bez příběhu hloubku a variabilitu, díky nimž byla motivací ke hraní obsahově identických misí jen a pouze zábava z hraní samotného. Krystalicky čistá a ničím nekažená zábava ve hře, jaká tu před tím v takovéto podobě ještě nebyla.
"...boom, do not you wanna…". Ano Cannon Fodder byl jednou z nejlepších her poslední dekády zlatého věku Amigy, dokázal, v čem je její největší síla, ukázal špici jejích technických možností (mluvím teď o Amize 500 samozřejmě) a dočkal se zasloužených ovací. A dočkal se i toho, co se dělá všem úspěšným hrám - přímého pokračování i řady nepřímo nepřímých "následovníků". Cannon Fodder 2 žel přišel se špatnými nápady ve špatnou dobu a tak raději nekazme památku původního přílišným rozebíráním nepříliš povedeného bratříčka. Nepřímo nepřímí "následovníci" byli podstatně kvalitnější i úspěšnější; z těch nejslavnějších jmenujme především sérii Comand and Conquer (ty akční mise s Tanjou či obyčejnými komandy přítomné v každém díle jsou obšlehnutým Cannon Fodderem... Cannon Fodderem bez nadhledu) a částečně i Diablo se svými nohsledy. Žádný z nich se samozřejmě nehraje tak jako Cannon Fodder a následovník bez uvozovek tak prakticky neexistuje, přesto tu je s námi v dnes už samostatně neživota schopných částech Cannon Fodder dodnes. Takové booom to tenkrát bylo.
Slovní hodnocení na závěr: Cannon Fodder (datum vydání 1993) je jedno z posledních velkých booom ze strany staré Amigy a jeden z jejích nejlepších titulů. Jasné a jednoduché jako hra samotná.
