Na rozdíl od tentokráte nebudu poukazovat na neodvratné, zkraje se spíše pokusím vysvětlit některé obecně oblíbené omyly.
Začněme neoddiskutovatelnou výhodou všech konzolí, jejichž výčet pro účely tohoto článku shrneme na ty současné next-gen platformy, kam patří trio PlayStation 2, GameCube a Xbox. Tou je především snadná obsluha. O nic se moc nestaráte, rovnou hrajete. Odpadají obvyklé PC problémy s instalací, se sháněním aktuálních ovladačů pro hardware (které navíc problémy ani nemusí vyřešit) a v neposlední řadě s pravidelně nutným upgradem stroje, aby se to hýbalo aspoň trochu plynule. Hry na konzolích jsou zkrátka šité na míru; mluví se sice na fórech o tom, kterak díky uvedenému musí být ti konzolisté vlastně hloupí, protože na PC se o rozumný běh hry musíte pořádně „postarat“, ale to je trochu zvláštní argument, neboť spousta křiklounů z PC tábora nedokáže standardní TV ani naladit, natož k ní takovou konzoli připojit, takže uštěpačný smích může naplno znít z obou naprosto zbytečně znesvářených stran. Ne, nechci tady rozhodně nikoho urážet, jde mi spíše o to, že inteligence hráče se určitě nepozná podle výše zmíněného parametru (a mimochodem, konzole v žádném případě nejsou synonymem hraní pro děti). Cílem všech hráčských skupin je přeci si dobře zahrát a jakékoliv potíže předcházející samotnému aktu hraní zbytečně oddalují očekávaný kvalitní prožitek. Jakási unifikace PC hardwaru, jak se o to snaží
Klíčem k srdcím hráčů opět bez rozdílu platforem jsou kvalitní hry, kterých je na všech systémech dostatečné množství, i když si troufám zcela objektivně tvrdit, že na „konzolích“ nejvíce. Tohle počítání je přitom velice jednoduché, protože v případě slova konzole využíváme množné číslo zohledňující tak všechny současné next-gen systémy a pokud z tohoto mimořádně bohatého pramene vytáhnu áčkové tituly, těžko s tímhle výčtem může soupeřit jeden jediný formát, v tomto případě tedy PC, mající stejně jako výše uvedené konzole téměř nulovou zpětnou kompatibilitu, ježto tak neguje největší výhodu spočívající v přebohaté herní knihovně. PC navrch nedokáže konkurovat ani žánrově! Nenechte se vysmát, na konzolích jsou zastoupeny úplně všechny žánry (a s ohledem na poněkud „ujetý“ japonský trh i takové, o kterých se vám nikdy nesnilo ani v těch nejdivočejších snech). I když je nutno připustit, že konzolové strategie, simulace či RPG mají často velmi odlišnou koncepci. Někomu tedy vyhovuje styl, jakými jsou třebas strategické tituly prezentované na PC, což plně respektuji a tolerance je klíčový aspekt i v přístupu ke konzolové koncepci. Je přeci dobré, že máme možnost výběru. A bylo by dobré, kdyby si neinformovaní hráči uvědomili, že např. takové strategie na konzolích vždy byly, jsou a budou, stejně jako simulátory či adventury, byť třebas ne v takovém množství a s ideálně navrženým interfacem.
Nepříjemnou pravdou ohledně konzolového hraní je nepříliš dlouhá délka her. Uvedený trend přitom začíná pomalu, ale jistě prostupovat i PC sférou. Herní průmysl se totiž stává další berličkou při fungování konzumní společnosti, v níž není na nic moc čas a všechno musí být rychle hotové. Tradiční hráči - se skutečným významem tohoto slova - jsou zašlapáni do prachu pod nohama divoce proudící masy, která hraje trochu komplikovanější hry zásadně podle návodu - a jelikož tahle členská základna dnes tvoří hlavní kupní sílu (a to jak na konzolích, tak na PC), tvůrci her se jim rádi přizpůsobují. Všechno je tudíž krátké a jednoduché, nejlépe zcela lineární. Během své nedlouhé životní existence, v níž došlo i na prodávání softwaru v herním obchůdku, jsem byl dnes a denně konfrontován s „hráči“, kterým bych hraní prostě zakázal. Mainstreamový proud je však neuvěřitelně silný a hlavně hlučný, takže případné výkřiky hardcore pařanů nikdo neslyší. V téhle bouři se však přeci jenom blýská na lepší časy. I konzumní hráči totiž začínají být znuděni stále stejnými herními kusy, i když samozřejmě v tom hrají roli taktéž peníze, kterých není nikdy nazbyt. Vývojáři se tedy musí začít snažit, aby přesycený trh zaujali konečně něčím novým a jak Miyamoto (Nintendo) či v těchto dnech Rubin (Naughty Dog) vcelku svorně předpovídají, že konečně přichází zlom - grafické pozlátko bude muset nahradit zajímavá nosná myšlenka a hratelnost. Přestaňme tedy horovat za skvělou grafiku, obdivovat framerate, počet polygonů a vysoké rozlišení. To přeci není podstatné. Nejdůležitější esencí je hratelnost a originalita. Vizuální prvek je jenom přidaná hodnota, která sice může celkový dojem dále umocnit, ale enginová kouzla jsou příliš často samoúčelná.
Co si od her budoucnosti slibujete? Osobně bych se přimlouval za nelineárnost, komplexnost, svobodnou volbu při rozhodování u nějakého problému, ale přitom bych chtěl mít vstřícné ovládání, interface. Konečně by to chtělo vyladit AI eventuálních nepřátel, která pochopitelně nikdy nebude optimální, ale za tu 3D dobu už někdo mohl vymyslet nějaký akceptovatelný model. Hry jsou čím dál tím náročnější na finance, ale namísto honby za grafikou bych se více soustředil na hudební položku, ostatně poslední dobou to tu máme samý filharmonický orchestr, který v případě např. atmosférického Primala dělá opravdu medvědí službu. Také bych vřele uvítal, kdyby se namísto jedné tuny herního odpadu raději do oběhu dostalo méně titulů, ale o to kvalitnějších. Jak se konečně s oblibou říká, méně je někdy více :o)
Chcete nějaké resumé? Přestaňte se nesmyslně hádat, který herní systém je nejlepší. Pokud to budu brát optikou komerčních výdělků, dominuje PS2. Pokud zde budu zohledňovat ocenění nejrůznějších „odborníků“ za inovaci v herní branži, vyhrávají znovu konzole. Což ale pro mne přeci není důvod k tomu, abych zatracoval PC! Každá platforma má něco do sebe a každý má možnost vlastního výběru, aby se ve finále rozhodl, co jemu nejlépe vyhovuje. A stejně jako není důvod házet špínu na PC, v obráceném gardu to platí zrovna tak. Blahořečen ten, kdož se dokáže povznést nad malicherné půtky táborů konzolistů a Pcčkářů. Přitom všem jde o jedno a to samé. Aby si mohli zahrát kvalitní hry. A těch je, když to tak už musím v závěru říci, stále méně. Ale jak bylo v článku řečeno myslím, že bude lépe. A to na všech herních frontách, na kterých se tentokráte bojuje novými nápady o přízeň veřejnosti, což je asi ta nejpříjemnější válka, jakou lidé mohli vůbec kdy hrát.
