Co se týče série Soul Calibur, cítí se majitelé platforem od Sony, a vcelku oprávněně, lehce ukřivděni. Titul Soul Blade, resp. Soul Edge, patří sice zcela nepochybně do zlatého fondu her pro PSX, ale tato platforma z čistě technických důvodů prostě nemohla poskytnout tak skvělý zážitek, kterýžto nabídl Soul Calibur vlastníkům nedoceněného Dreamcastu (dejž mu kdo chceš věčnou slávu). Za pár měsíců se ale již dočkají i oni. Třikrát hurá.
Podle prvních doteků Soul Caliburu II se totiž zdá, že Namco víceméně splnilo očekávání do jejich nové bojovky vkládaná a na pulty nám předhodí opravdu vynikající hru, která ovšem možná neosloví tolik hráčů, jak by se slušelo. A hned se dozvíte proč.
Paleta herních mechanismů je totiž jakýmsi mixem několika dobře známých bojových her. Myslím si ovšem, že od podezření, že by Namco od někoho programově opisovalo, můžeme v klidu ustoupit, a to i přesto, že jsme v případě Tekkena 4 jisté náznaky těchto aktivit pozorovali.
1. Tekken 4
Nebyla by to snad ani bojovka od Namca, kdyby nebyla lehce šmrncnutá vlivem momentálně asi nejúspěšnější série. Nemyslím teď samozřejmě přítomnost tekkeňáckých Heihachiho (doufám, že nezapomenu se k němu ještě vrátit) a Yoshimitsua. Jde o celkový systém boje,
kde hrají nepostradatelnou roli (přirozeně při vyšších obtížnostech či ve dvou proti sobě) kryty, úkroky a dobře načasované útoky a komba. Částečně zde vidíme i několik málo fantaskních úderů a chvatů, na nichž je Tekken v podstatě postaven. Zde se ale podle prvních poznatků dá dobře hrát i s údery „základními“, tedy těmi, které vypadají vcelku uvěřitelně, pokud si ovšem odmyslíme parádní vizuální efekty, jež vaše počínání v aréně doprovázejí.
2. Virtua Fighter 4
Této hře je podobný systém ovládání, který je ovšem věrný zvyklostem série, takže tuto položku uvádím jen jako dokreslující příklad. K dispozici máte dvě tlačítka pro útok zbraní (zbraněmi), jedno tlačítko pro útok nohou a samozřejmě nesmí chybět kryt. Kombinace těchto je možno nastavit si na tlačítka postranní. Další podobností jsou neohraničené arény, takže zde existuje možnost vítězství ring-outem. Tato alternativa je v SCII možná ještě lépe využitelná než v jeho „vzoru“, protože sice není zase až tak jednoduché soupeře ven jednoduše vyboxovat či vykopat (chce to trochu tvrdší a složitější údery, běžné útoky soupeř většinou ustojí i na okraji propasti), o to jednodušeji se ale soupeř z ringu vyprovodí sám. Stačí uhnout některému z jeho mega útoků s rozběhem a pak již zbývá jen čas na to, udělat dětem pá pá. V jistém aspektu je realistickému Virtua Fighterovi podobný i bojový systém. Mám na mysli skutečnost, že vyrobit dlouhá komba o více než pěti úderech je vcelku makačka. Na druhou stranu se ale zatím zdá, že jejich využití bude vcelku diskutabilní, podobně jako v Tekkenovi. Zcela jistě bude dobrá machrovina se je naučit, ale zdali budou mít nějakého významu při hře proti zkušenému živému oponentovi, toť otázka. Uvidíme.
3. Mortal Kombat: Deadly Alliance
S touto hrou má SCII podobný nejen boj se zbraněmi. Docela zajímavá je skutečnost, že souboje jsou tady hodně rychlé a dalo by se místy říci, že i hektické. Mluvím teď zase jen o singleplayeru. Hru ve dvou jsme totiž neměli možnost adekvátně vyzkoušet, takže je klidně možné, že dva rovnocenní hráči se budou takticky obcházet, vykrývat si útoky a všemožně taktizovat a při delším časovém limitu dojde i na time out. Další podobností je i jakýsi... hmm, jak to nazvat? No, asi takhle. V MKDA existuje mód Konquest, kde se podle instrukcí učíte nové pohyby a získáváte za to cenné mince. V SCII je něco podobného s názvem Weapon Master. Jedná se o jakýsi sled úkolových misí, za jejichž úspěšné splnění získáváte pro danou postavu nové zbraně. Velmi razantně to tak zvyšuje životnost SCII pro jediného hráče.
4. Dead Or Alive 2
A aby to nebylo lidem z Tecma líto, vyštrachal jsem i jednu podobnost s jejich bojovkami. V DOA2 jste se ve Story módu nakonec utkali s jakýmsi démonem, vládcem kdoví dnes už čeho, abyste získali ultimátní vítězství. V SCII se nakonec utkáte s běsem Infernem v boji o získání ultimátní zbraně.
Tolik tedy stručný nástin snad nejočekávanější bojovky s názvem Soul Calibur II. Je toho zde samozřejmě mnohem více, od odemykatelných postav, přes zbraně až po skryté herní režimy. Jejich popisu vás ale protentokrát ušetřím, zejména proto, aby bylo o čem psát v recenzi :-). A taky proto, abych přiživil vaše případné napětí, třeba tvrzením, že opravdu je o co stát.
A abych nezapomněl, Heihachi. Je opravdu hodně věrný své tekkenovské předloze, přičemž ovládán je samozřejmě podle konvencí SCII. Když jsem jej ale viděl poprvé v akci, vyřvával jsem jak „malej Jarda“ hesla typu: „Jéé, to znám, to je jako v Tekkenovi“ nebo „No nekecej, tohle mě v Tekkenovi strašně se … irituje, protože to nikdy neubráním.“ Co se týče mých neoblíbených kategorií grafiky a zvuku, nebudu je zde moc rozebírat. Detailní prostředí snad vidíte z okolních obrázků a plynulý pohyb postav mi snad uvěříte. No, když jsem to už nakousl: jednoznačně nejlépe zpracovanou postavou je v tomto ohledu Ivy, která se hýbe naprosto plynule kompletně. Děvčata z DOA můžou závidět :-).
Takže jak to celé dopadlo? Soul Calibur II zatím jednoznačně vypadá jako syntéza toho nejlepšího ze zavedených bojovkových sérií. Zdali to bude stačit na titul „Nejlepší bojovka pro PS2“ si budeme muset počkat do konečného verdiktu v recenzi. Jistá je ale jedna věc: SCII se v pomyslném žebříčku tohoto žánru zařadí hodně vysoko.
