Příběh této hry se točí okolo jednoho sympatického teenagera a jeho psa jménem Whiskey, kterého za podivných okolností uchvátí stíny do jiné dimenze. Náš klučičí hrdina to však takhle rozhodně nenechá, takže jej čeká strastiplná cesta nejenom za záchranou nejlepšího přítele člověka, ale také za poražením Temného pána, jenž má v tomto únosu své převelice dlouhé černé prsty.
Heart of Darkness (dále jen HD) je klasická 2D plošinovka. Jako hlavní postava Andy zvládáte celou řadu potřebných pohybových činností, poplatných tomuto žánru. Patří sem chůze a běh, skákání hned na několik způsobů a hlavně vzdáleností, šplhání po skalních římsách, plazení se, plavání a v neposlední řadě rychlý atak, jenž přijde velmi vhod. Nepřátel jsou zde totiž skutečně kvanta a kupodivu nijak neotálejí s uvedením vaší postavy k poznání, že vaše návštěva jejich světa byla historicky vzato největší chybou hnedle po osudném Montezumově prohlášení směrem ke španělskému konkistadorovi Cortésovi – „Á propos Hérnando, už jsem ti řekl, že tady v Mexiku máme spoustu zlata?“.
S vaším hrdinou se pohybujete po kvalitativně dobře vizuálně prokreslených a přitom dostatečně variabilních obrazových scenériích, kterým nechybí různé oživovací pokusy, jakými je kupř. v pozadí se točící mlýnské kolo apod. Grafická skladba je přitom zajímavým mixem předrenderovaného a animovaného zpracování a neztrácí ani s postupujícím příběhem nic ze svého kouzla a chytlavé atmosféry, k čemuž přispívá do jisté míry i zvuková kulisa.
Třebaže se postava Andyho zejména při přeskakování nevyznačuje zrovna jasně čitelným pohybem (a těžko snese srovnání s v tomto ohledu báječně zpracovaným Flashbackem), na jeho specifický styl a hlavně na odhad místa doskoku si časem uvyknete. Ke zdolávání platforem a velkých mezer v půdní základně či v prostoru vám pomáhají příležitostné provazce zavěšené odkudsi shůry, popínavé rostliny, typické houbovité výrůstky či skalní výstupky na kolmých zdech (mezi nimiž můžete přeskakovat jako nějaký horolezec amatér) nebo vaši noví okřídlení kamarádi, s nimiž máte společného nepřítele. Nepřátel je zde mnoho rozličných druhů, každý s vlastním specifikem dostupných aktivit, ale nejpočetnější
zastoupení mají temné stíny, žravé a neodbytné kreatury, pohybující se ve velkých skupinách a v některých případech navíc obdařeni nechutnou dovedností létání a sesílání fireballů. Důležitým momentem častých střetů s nohsledy Temného pána (a samozřejmě nejenom s nimi) je správné načasování vašeho ataku, ale protože se leckdy dostanete do obklíčení a protože přitom musíte ještě stíhat dovedně uhýbat občasným dalekonosným výpadům soupeře, může z tohoto akčního maratónu zůstat v ústech podivná pachuť jednotvárnosti s návdavkem hektičnosti. Možnosti vašeho ataku jsou determinovány dočasným vlastnictvím jinak sympatické plasmové pušky (na níž ještě dojde řada později) a pro zbytek herního času musíte vzít zavděk sesíláním jakýchsi energetických výbojů z vašich rukou, jenž je možno metat ve všech osmi směrech (!). Tyto výboje lze rozdělit na dva základní typy; první je rychle vyvolatelný, ten druhý zase více destruktivní, přičemž někteří odolnější soupeři jdou zpacifikovat jenom tímto útokem, a to ještě jenom na krátký časový úsek.
Tvůrci si tady patrně chtěli vyhodit z kopýtka a v rozpočtu jednotlivých lokací najdeme téměř nekonečné zástupy nepřátelských elementů, a to včetně následné a po pravdě řečeno časté
doprovodné animace vašeho pádu do područí smrti. A třebaže se hra ukládá vždy po několika úsecích, čeká vás tu řada donekonečna se opakujících obrazů, kde se budete také hodně hloupým systémem pokus-omyl prokousávat jen velmi zvolna kupředu. Ke konci hry se z toho začíná stávat opravdu už dosti šílená střelnice a jelikož zde nemáte žádnou stupnici života, což by se hodně šiklo, stačí jediná chybička, jeden rychlejší atak soupeře a je po vás okamžitě veta. Místy opravdu úmorné. Nějak v tomto ohledu nechápu tvůrce, asi se někde za pochodu vypařilo povědomí, z čeho je odvozeno slovo hra (že by od slova hráti?). Díky výše uvedenému mechanismu se délka dokončení značně natahuje, ale stále tu s ohledem na dvě CD nečekejte nějak mimořádně životaschopnou herní produkci. Své místo tu totiž zaberou příležitostné FMV sekvence (sic béčkové kvality, ale mající stále správný spád a příběhově dokreslující momentální běh událostí), které jsou samozřejmě pěkným oživením, leč k zachránění titulu to rozhodně nestačí. Určitým vylepšením budiž také občasná a zajímavá puzzle, vybízející pokaždé k netradičnímu řešení problému. Ale i zde nalezneme poněkud nevyvážené nápady, které vás brzdí mimo jiné vzhledem ke špatnému odhadnutí interakce
prostředí.
Abych to tedy zhodnotil. Heart of Darkness je průměrným počinem, který dává přes některé prima nápady a zajímavé zpracování zapomenout na minulé úspěchy této firmy. Pokud tento titul srovnám s tolikrát citovaným a omílaným Flashbackem, je skutečně s podivem, jak velký je kvalitativní rozdíl mezi těmito hrami. Nota bene přitom Flashback datujeme ke skromným začátkům 16-ti bitové éry a HD přichází v době již technologicky pokročilé 32-bitové společnosti. Inu, jenom se potvrzuje, že některé tituly jsou skutečně nadčasové. Jestliže tady nechcete zbytečné kompromisy, a to nejenom v podobě 2D světa, mohu vám závěrem tohoto smutného resumé doporučit nejnovější 3D plošinovkovitou adventuru pro N64 s názvem Banjo Tooie. Konzoli dnes seženete bratru za dva tisíce z druhé ruky, a pakliže máte rádi uvedený žánr, nemůžete šlápnout vedle. Což by se vám v případě HD mohlo naopak lehce stát.
| Heart of Darkness | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
