Virtua Fighter 5 - nic pro čajíčky

Bojovková série Virtua Fighter je mimo Japonsko až nepochopitelně přehlížena. Možná je to značně hardcore přístupem, možná tím, že zde nejsou medvědi ani klokani a možmá taky něčím úplně jiným.

Virtua Fighter 5

  Když nad tím tak uvažujeme, tak udělat hru jako je Virtrua Fighter 5, je mimo jiné docela dost velká odvaha. Představte si totiž následující situaci: do půlnoci stojíte v zimě a chladu ve frontě, abyste si mohli hned první den prodeje zahrát nějakou tu next-gen petardu, ale když si jednu z nich donesete domů, zjistíte, že se vlastně nedá hrát. Nechceme tím samozřejmě říci, že je Virtua Fighter 5 nehratelný, ale považujeme za správné hned v úvodu upozornit na jeho zrádnost. Ono to totiž na první pohled vypadá vcelku idylicky – máme tady již třetí PlayStation a hned v launchové vlně je i jedna z trojice elitních bojovek, dokonce navíc ta, která odhodlanými bojovkáři považována za tu nejlepší – ale pokud s touto sérií, potažmo bojovkami obecně, nemáte příliš zkušeností, připravte se na to, že budete zejména v úvodu opravdu hodně těžce bojovat. A v úvodu právě spíše se hrou než ve hře.

Hra vychází vstříc uvedením dvou nových postav, které jsou vhodné pro začátečníky.

Když na PS2 vyšel Virtua Fighter 4, bylo to do jisté míry podobné. Proti oblíbenému a všemi milovanému Tekkenovi se postavila hra, která nesázela ani na roztomilé čínské školačky ani na charismatické dědky, kteří vrhají své syny do sopečných jícnů, ale snažila se zabodovat co nejpropracovanějším pojetím boje. To se povedlo, ovšem ve zpětném zrcadle již dnes můžeme vyčíst, že hra svou náročností a strohostí dost hráčů odradila. Ostatně částečně i proto „musela“ po čase vyjít jakési revize s podtitulem Evolution, která tuto hru přiblížila širšímu publiku, ovšem samozřejmě aniž by zklamala své nejvěrnější stoupence. Poněkud rozpačité ovšem je, že až nepříjemně podobně to vidíme i v případě VF5.

Mám-li jednou zase mluvit čistě jen za sebe, musím se přiznat, že mě VF5 zkraje rovněž poněkud zaskočil. Nepatřím mezi hrstku těch odhodlaných, kteří jsou ochotni a schopni trávit u bojovek dlouhé hodiny tréninkem, ale tento žánr patří mezi mé nejoblíbenější, a tak jsem i u obou VF4 nějaký ten čásek strávil. Mou oblíbenou postavou se stala Vanessa, přestože patří mezi ty náročnější na zvládnutí. Má totiž styl a i její bojový projev je mi blízký. Jaké ovšem bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že ve VF5 s ní dokážu hrát pouze s velikými obtížemi. Není ale třeba hned zahazovat kolty do kukuřice, protože pokud se do takovéto situace dostanete i vy, je to s největší pravděpodobností z některého z následujících důvodů: nemáte s bojovkami zatím příliš zkušeností, vybrali jste si hned v úvodu obtížnou postavu a nebo jste se vrhli do režimu Arcade.

Co se týče prvního důvodu, tady je to pohoda, zkrátka budete hrát a zkušenosti postupně sbírat. Druhý důvod taky není žádná věda, protože si zkrátka vyberete postavu jinou, se kterou vám to půjde lépe. Takže poněkud matoucí může být pouze ten třetí do party, jelikož jsme asi jedinou zemí na světě, kde je slovo Arcade chápáno jako opak simulace, zatímco ve skutečnosti to poukazuje na spojitost s coin-op kabinety. A jak známo, tak právě na nich bývají hry obecně poměrně obtížné, jelikož jejich účelem pochopitelně je absorbovat do sebe co nejvíce peněz.

Ať už ale hrajete s kým chcete, dříve nebo později zjistíte, že zde rozhodně není nic zadarmo.

Takže ve skutečnosti nakonec rozhodně není tak zle, jak by se na první pohled mohlo zdát, což je jistě dobře. Proto tedy neváhejte a vrhněte se do víru hlavního režimu, jenž stojí na stejných základech jako posledně. Vymetáte zdejší virtuální herny, kde svádíte souboje s mnoha různými oponenty. Cílem je samozřejmě porazit je pokud možno všechny, ale zejména zvyšovat si svou bojovou hodnost. Začíná se klasicky na desátém kyu, pokračuje se přes deset danů až k vysokým rankům vyjadřovaným již slovně (Warrior apod.). Výhodou tohoto módu je opět zejména skutečnost, že – jak s oblibou říkáme - hra vás zde sama sebe učí. Na začátku totiž nemusíte umět vůbec nic, ale s podstoupenými souboji se budete samozřejmě zlepšovat a sami budete zjišťovat, co jak funguje, kdy je výhodné použít kterou techniku a nebo třeba číst styly a pohyby jak jednotlivých postav, tak i virtuálních hráčů, kteří je ovládají. Oproti VF4 Evolution ovšem i tak pozorujeme jistý nárůst obtížnosti. Dostat se na první dan je pořád ještě těžká pohodička, ale zatímco u VF4 Evo jsme začínali mít již lehčí problémy se soupeři na pátém, šestém danu, zde nám dokázal vcelku slušně zatopit i protivník na danu třetím. Proto je jedině dobře, že tvůrci do hry neopomněli vměstnat i tréninkový režim, v němž si můžete v praxi vyzkoušet a natrénovat složitější techniky.

Hra ale hráčům vychází na oplátku vstříc premiérovým uvedením dvou nových postav, které jsou pro začátečníky docela dost vhodné. Eileen je typická maličká čínská holčička, jejíž údery jsou poměrně slaboučké, ale zato docela rychloučké. Začátečník tak může vcelku bez obav experimentálně bušit do tlačítek a pozorovat co to udělá, aniž by dostával krutě na budku. Samozřejmě, že tužší oponenti tuto taktiku rozmlátí na prach, takže časem přijde na pořad dne trénink i s Eileen. Podobné je to i s dalším nováčkem. Maskovaný El Blaze bojuje stylem Lucha Libre, o němž jsme slyšeli poprvé v okamžiku, kdy Sega tohoto bijce ohlásila, takže jsme byli zvědaví, co že je to vlastně zač. Lucha Libre nám v podání VF5 připadá zhruba jako kombinace kug-fu a zápasu, zatímco El Blaze nás překvapil svými proporcemi, kdy oproti takovému Jeffrymu nebo Wolfovi je doslova poloviční. Jeho styl je ale kombinací rychlých úderů s technikami průraznějšími a své místo v jeho rejstříku mají i zápasnické (nebo spíše možná wrestlingové) přehozy. Ani vlastně nevíme proč, ale zalíbily se nám i jeho vítězné hlášky, a tak se El Blaze stal rázem miláčkem redakce.

Zklamání ale panuje nad animacemi pohybů postav.

Ať už ale hrajete s kým chcete, dříve nebo později zjistíte, že zde rozhodně není nic zadarmo. Proto je potřeba umět nejen celou řadu technik, ale je zejména nutné je umět používat správně a v neposlední řadě i včas. Když vás totiž v posledním kole režimu Arcade začne drtit symbol série VF Akira Yuki (ne, nebojte, Dural nezmizela, čeká vás po Akirovi v rámci tzv. Bonus Stage), dá se předpokládat, že vám to lehce poleze na nervy. Zatímco vy tam budete trapně poskakovat a zasypávat ho rychlými údery, on je bude vykrývat nebo si vás držet na distanc a najednou vám do toho zničehonic, jakoby mimochodem, vecpe takový granát, že druhý dostanete od okraje ringu a pro zpříjemnění letu vám tam pošle ještě pár lehčích juggle ozobávaček. A ano, tušíte správně, po vás se chce, abyste se něco takového naučili taky.

Opšt dobře funguje i to, co jsme chválili už i ve VF4 Evo. Každá postava se sice vyznačuje specifickým bojovým uměním, ale svůj bojový styl si utváříte až vy sami. Je asi jasné, že to stojí na základech daných bojových umění, takže Jeffryho rychlé sledy úderů a kopů nebo vzdušnou akrobacii prostě nenaučíte, ale i s tímto australským bijcem máte několik možností, jak v zápase postupovat – můžete se například snažit na soupeře tlačit pokud možno kontinuálně nebo spíše jen vykrývat, vyčkávat a sázet spíše na dobře načasovaná smrtící děla. A nebo si můžete vymyslet třeba i něco úplně jiného. Stejně pak platí opačně i možnost spoléhat se s rychlými postavami spíše na jejich tvrdší údery, a tak v prvé řadě nezáleží na tom, který bojovník proti vám stojí, ale na tom kdo jej ovládá, což se samozřejmě projevuje i v hlavním režimu, kde vás časem přestane zajímat, zdali proti vám stoji Lei Gei nebo Jacky Bryant, ale zejména nick hráče.

Vedle propracovaných bojových možností zde na nás čeká již tradičně zajímavý a bohatý edoitor postav, kdy je možné nejrůznějšími úpravami kostýmů a doplňků změnit svého bojovníka téměř k nepoznání – Pai Chan v decentních brýlích je doslova k nakousnutí, zatímco již zmíněný Lei Fei v čínském lidově demokratickém pracovním mundúru vypadá na první pohled jako nějaká bizarní bonusová postava. Nové kostýmy a předměty se pak získávají naprosto klasicky – vítězstvími, postupným odemykáním či nakupováním. Čas od času po vyhraném souboji ale získáte zajímavý drahokam, který se zasadí do vašeho speciálního disku o sedmi slotech. Pakliže jich těmito drahokamy zaplníte všech sedm, získáte speciální předmět.

Jisté zděšení, které jsme naznačili v úvodu článku, se týká i grafické stránky hry, ovšem zde zatím zase až tak zcela neopadlo. Co se týče prvního vizuálního dojmu, nemáme žádných výraznějších výtek. Snad jen vlasy či nejrůznější stužky, pásy a další volné součásti oděvů by se mohly pohybovat lépe, ale stále je na tom VF5 i v tomto ohledu lépe než třeba DOA4. Navíc mnohé arény i jejich okolí vypadají velmi hezky, detailně a tvoří zdejším rubačkám skutečně líbivé kulisy. Pozadu nezůstávají ani detailně vyvedené postavy, u nichž navíc potěší i skutečnost, že při pronášení nejrůznějších hlášek se jim ve většině případů pohybují ústa skutečně podle toho, co říkají. Detail, ale potěší a navíc je jeho efekt značně pozitivní.

Drogy jsou špatné

Vzhledem k tomu, že jsme plnoletosti dosáhli již před nějakým tím rokem, tak si ratingů na obalech her prakticky vůbec nevšímáme. Tentokrát naši pozornost ovšem jedna z ikonek přitáhla. Nebylo to však ani věkové doporučení 16+ ani zaťatá pěst varující před přítomností videoherního násilí. Zaujala nás injekční stříkačka, která naznačuje, že se ve hře setkáme i s drogami. Jistě, alkohol je taky droga a Shun Di je starý násoska, ale je skutečně nutné dávat na hru varovné logo i za takovouto prkotinu? Podle takovýchto kritérií by toto logo mělo být správně třeba i na obalu Final Fantasy VII, protože pokud se nepleteme, tak Cid žmoulal v koutku úst žváro v jednom kuse.

Zklamání ale panuje nad animacemi pohybů postav. Na nováčcích Eileen a El Blazovi se evidentně zapracovalo, a tak jejich pohyby působí poměrně slušně, ale nejeden starý harcovník to odskákal. Jeet Kune Do Jackyho Bryanta má k „původní předloze“ Bruce Lee poměrně dost daleko a některé jeho pohyby jsou tak podivně trhané a prudké, až si člověk říká, jestli se mu nepřehřívá PS3. A třeba taková Vanessa je tentokrát už docela slušná fešanda, takže už nevypadá jako podivně zmutovaný chlap, ale animace jejích pohybů byla revidována jen velmi zlehka, takže pokud bychom se na její pohybový projev dívali z nějaké větší dálky, možná bychom letmým pohledem ani nezaznamenali, že jde o novou hru. Náš oblíbený El Blaze se ale hýbe v rámci zdejších možností a zvyklostí opravdu hezky, takže kupříkladu protočené kopy nebo údery paží, které vyvolají i pohyb ramen, vypadají líbivě. Což o to, podobné věci uměla Vanessa již ve VF4, ovšem v případě VF5 je problém ten, že to bohužel vypadá právě pořád jako ve VF4.

Jestliže jste se tedy nenechali odradit úvodem této recenze, máme pro vás následující shrnutí. Z jistého úhlu pohledu by se samozřejmě mohlo zdát, že je Virtua Fighter 5 v podstatě předchozím dílem, pouze ve vyšším rozlišní. Z úhlu jiného se ale jedná opět o vynikající bojovku, kterou ale ocení zejména již staří VF harcovníci. Pro nováčky bude úvod možná o něco obtížnější, ale ani ti nemusejí mít strach, že by se ve zdejších vodách utopili. Hlavní režim Qest vás totiž v úvodu podrží a časem sami zjistíte, že stojí za to si něco natrénovat v Dojo. Mít takovouto bojovku hned při launchi je vždycky skvělá věc, i když je možná trochu škoda, že VF5 vychází právě hned s novou konzolí. Pozdější termín by jistě umožnil vychytat některé mušky, které jsou sice pouze kosmetického charakteru, ale na základě minulých let je docela pravděpodobné, že nový díl by na PS3 již vyjít nemusel, a tak bychom se mohli dočkat zase pouze jen vylepšených „datadisků“. Ale možná že Sega překvapí a regulérního šestého dílu se dočkáme dříve.