Tento článek se bude zabývat fenoménem videoher v Jižní Koreji.
Tato, ještě nedávno okrajová zábava, která je v Evropě a USA stále poněkud upozaďována za filmovým průmyslem a řadou politiků či psychologů vnímána jako negativní element působící na lidskou společnost, se v jižní části korejského poloostrova stala jedním z nejdiskutovanějších témat.
Místní obyvatelé berou hry jako naprosto běžnou součást svého života a naráží na ně doslova na každém kroku.
Země hrám zaslíbená
V otázce přijímání her do vlastní kultury se Korejci liší od jakéhokoliv jiného národa. Hry se zde vypracovaly na roveň klasickým sportům, jako je fotbal či hokej. Velké korporace typu Samsung či Fila neváhají platit desetitisíce dolarů, aby mohly umístit své logo na oblečení hráčů. Ti jsou v Koreji vnímáni jako celebrity. Vystupují ve společenských pořadech, lidé je poznávají na ulicích a žádají po nich autogramy.
V tomto ohledu nepřekvapí, že oficiálně nejlepší hráč strategické hry Starcraft, Lee Yunyeol, si v roce 2006 vydělal 200.000 dolarů, v což nebyly započteny sponzorské smlouvy dosahující výše dalších desítek tisíc dolarů. Odměny hráčů od té doby navíc strmě narostly. Tento úspěch, který má v Koreji ještě několik dalších hráčů, je ale vykoupen každodenním tréninkem taktik.
Aby se hráči udrželi na špičce, trénují až osm hodin denně, před důležitými turnaji dokonce ještě více. Zápasy v počítačových hrách budí velký zájem veřejnosti, která je může sledovat na některé z pěti stanic, na nichž celý den neběží nic jiného než záznamy i živě přenášená klání.
Pozadí herní obliby
Hraní se těší velké oblibě na celém asijském kontinentu, ovšem zatímco Číňané a především Japonci dávají přednost herním konzolím a preferují typicky asijské (příběhové) tituly, blíží se Korejci mnohem více západnímu pojetí hráče, vybaveného multifunkčním počítačem a dávajícího přednost soutěživým typům her, ve kterých se lze stále zlepšovat.
Jižní Korea má tak sice nejhravější společnost, ta se však vymyká asijským standardům. Důvodů přispívajících k tomuto stavu je několik. Prvním jsou finance. Přestože je Jižní Korea jednou z vyspělejších světových ekonomik, příjmy tu nejsou tak vysoké jako v USA či v západní Evropě.
Aby Korejci mohli uspokojovat svou herní vášeň ve velkém, sahají po ilegálních prostředcích shánění her. A tyto způsoby je výrazně jednodušší provádět na PC, kde fungují rozsáhlé výměnné sítě na internetu a libovolná hra se dá stáhnout během desítek minut. Pokud Korejci nechtějí stahovat, mohou se vypravit na nákupy do jednoho z mnoha tržišť, kde se pirátské kopie prodávají za pakatel.
Druhým důvodem je zažitá, historií motivovaná nenávist Korejců vůči Japoncům, kteří jsou výhradními producenty herních konzolí a příslušných titulů. Dlouhou dobu mezi oběma zeměmi panovala vyostřená celní politika a japonské výrobky tak pro Korejce byly finančně hůře dostupné, nehledě na psychologickou rovinu soupeření. Proto místní raději sahají po mezinárodní platformě, jíž je právě PC.
Perzistentní světy
Třetím a možná nejvýznamnějším důvodem je korejská vášeň v podobě masivních perzistentních světů, které fungují nepřetržitě a mohou se v nich potkávat tisíce lidí. Jejich výskyt je přitom výrazně častější na počítačích než na konzolích.
Náměty těchto virtuálních světů jsou různé, ale ty nejúspěšnější fungují podle osvědčeného vzorce: na počátku je stylizace virtuální postavy, s níž se potom hráč vypraví do rozlehlého prostředí, kde jsou mu předkládány různé úkoly ke splnění. Některé zvládne sám, na jiné je třeba spolčit se s dalšími hráči. Motivací k dalšímu hraní bývá neustálé vylepšování charakteristik postavy a získávání nových, hodnotnějších předmětů.
Podle statistik je míra obliby těchto titulů v Koreji obrovská. Věnuje se jim každý dvacátý Korejec (zatímco jen každý sedmdesátý Brit), v absolutních číslech lze pravidelné hráče vyčíslit na 2,5 milionu lidí. Právě v této oblasti cirkulují největší peněžní částky. Za perzistentní hry je totiž třeba nejen jednorázově zaplatit, ale navíc ještě odvádět měsíční poplatky. Tím se zároveň zamezuje pirátství, protože hrát lze jen na serverech poskytovaných výrobcem.
V Koreji se rozmohl ještě druhý, specifický způsob placení. Hry samotné je možné si legálně stáhnout zdarma a dokonce je i hrát bez měsíčních poplatků. V samotném virtuálním světě je ale téměř vše zpeněženo – od koupě určitých předmětů až po výstavbu domu. Výrobci takových titulů spoléhají na touhu lidí oddělit svou virtuální postavu od ostatních. Právě v Koreji se tento trend rozvíjí nejvíce, což dokládá, že zdejší lidé berou hru opravdu vážně a osud digitální postavy jim leží na srdci.
Dalším důvodem, proč se hraní v Koreji rozmohlo v takové míře, je politika nových demokratických vlád. Ty se ze země rozhodly udělat technologického tygra, který bude ve vývoji udávat směr. Již koncem devadesátých let byla vytvořena internetová infrastruktura umožňující připojit k vysokorychlostní síti každou domácnost.
Dnes je k internetu v Koreji připojen skutečně téměř každý a přístup k webu je dostupný i na veřejných místech, jako jsou autobusy či restaurace.
Internetové a herní kavárny
Podpora malopodnikatelů se projevila mimo jiné i v hojném zakládání internetových kaváren, které do velké míry slouží i hráčům. Přestože má doma internet téměř každý a o hráčích to platí stoprocentně, poptávka po místech, kde by se mladí (ale dnes už i starší) mohli setkávat u své oblíbené zábavy, stále roste. Výsledkem je okolo 28.000 na hry zaměřených kaváren zvaných "PC Bang".
Na zdejších počítačích jsou nainstalovány nejoblíbenější tituly, za něž už navíc není třeba jednorázově platit. Ale lidé sem nechodí jen hrát, nýbrž i sdílet herní zážitky. Jsou zde k vidění i mladé páry, které společně hrají hru, namísto aby šly například do kina či do divadla.
Hry pomáhají budování vztahů i jiným způsobem. Právě v Jižní Koreji byly novináři zaznamenány desítky případů, kdy se dva lidé potkali ve virtuálním světě, na základě oboustranných sympatií se sešli a začali spolu žít i reálně. Nezaznamenaných případů bude pravděpodobně ještě více.
Zatímco v Evropě a USA zůstávají počítačové hry velkou částí společnosti přinejmenším nepochopeny a stále musí čelit negativním konotacím, v Koreji znamenají prostředek ke snadnější socializaci. Stále přibývá komunit, v nichž jsou hry naprosto běžným a častým tématem k hovoru. Mezi mladými, kteří sledují příslušné televizní kanály, chodí na turnaje, do kaváren a obdivují své herní idoly v profilech na stránkách novin, bez patřičných znalostí herního prostředí takřka nelze obstát.
Právě proto je důležitý požadavek na online status počítačových her. Jihokorejci nechtějí hrát sami, naopak – jejich záliba spočívá v připojení se k síti, ke komunitě virtuálních i reálných přátel (oba světy v této poloze splývají) a sdílení emotivních zážitků, které jim hry nabízejí. Na rozdíl od západních virtuálních světů, kde padají vulgarismy, hráči se vyjadřují v primitivních zkratkách, je v korejských odnožích vidět o poznání větší kultura. Korejci si tohoto prostředí cení a neváhají ho zušlechťovat.
Podpora vzdělání
Paradoxně jedním z největších, byť nepřímých důvodů, proč se počítačové hry rozšířily tak masově právě v Koreji a proč to jsou právě hry počítačové a ne konzolové, je obrovský důraz Korejců na vzdělání.
Rodiče svým dětem kupují počítače již v útlém věku, jelikož v nich vidí investici do budoucna nutnou pro efektivní studium, zatímco herní konzoli považují jen za hračku.
Na mladé Korejce jsou ve škole kladeny značné požadavky a není výjimkou, že studiem tráví deset až čtrnáct hodin denně. Pokud své povinnosti zodpovědně plní, nevidí rodiče většinou důvod zabraňovat jim v hraní her. To je velký rozdíl oproti západní kultuře, kde se matky a otcové své ratolesti od her snaží držet dále, nebo je k tomu aspoň popouzí veřejné mínění.
U starších Korejců jsou ale názory na hry o poznání osvícenější než u jejich vrstevníků v Evropě či USA. Uznávají relaxační a v některých aspektech i edukativní rozměr her a svým dětem hry dokonce často doporučují, jelikož jsou toho názoru, že jim dokáží rozšířit obzory, zlepšit lingvistické schopnosti nebo podněcovat myšlení.
Závěr
Závěrem tohoto článku bych chtěl zdůraznit, že Jižní Korea je jednou z mála zemí, kde jsou počítačové hry považovány za seriózní a téměř nikým zpochybňovanou součást národní kultury, podobně jako například filmy, hudba, knihy či sporty.
Země je také pořadatelem mezinárodního turnaje World Cyber Games, který má být svého druhu virtuální obdobou olympijských her.
Dá se říci, že Korejci se v tomto světle ukázali jako velice moderní lidé, kteří přes svou všeobecně vžitou pokoru a věrnost tradicím dokáží absorbovat aktuální trendy a dokonale je začlenit do kultury. V takové míře se to v případě počítačových her žádné jiné společnosti dosud nepodařilo.
Zdroje: GamaSutra, Blog Jima Rossignola, The New York Times, GameIndus
