Jednadvacet let. Doba delší, než životy mnoha z hráčů, kteří nyní poslední příběh elitního vojáka Solida Snakea v Metal Gear Solidu 4 obdivují.
Právě před 21 lety, 12. července roku 1987 však jeho příběh začal na osmibitovém počítači MSX2. Od té doby je celý videoherní svět unesen příběhy tohoto hrdiny, zasazenými do prostředí supertajné špionáže a vyprávěnými vynikajícími scénáři, které dnes platí za vzory herního vypravěčství.
Hry s tímto hrdinou jsou důkazem, že i v akční hře je hluboký a poutavě vyprávěný příběh ku prospěchu věci. I když, série MG byla vždy tak trochu jiná. Akce nespočívá v hektolitrech prolité krve ani v tisících padlých nepřátel – důraz byl vždy kladen na kradmý a nepozorovaný postup, tiché plížení a nepozorované útoky ze zálohy.
Ačkoliv tvůrci nabízí několik stylů, jak hru projít, neexistuje místo, kde by vás k nějakému přinutili.
Proč je vlastně MGS4 hráči tak obdivovaný? Proč dostává tolik abslutních hodnocení včetně vstupenky do klubu absolutní elity magazínu Famitsu? Nakonec všechny díly přece přinesly něco nového, ten úplně první dokonce zavedl zcela nový žánr, stealth akci. Myslím, že důvod znám.
MGS4 totiž ukazuje cestu k skutečnému next-gen titulu. Ne, nejde o to, jak dokonalá bude grafika, model destrukce, nebo rozloha světa či svoboda rozhodování. MGS4 přináší absolutně dokonalou syntézu scénáře, kamery, propojení střihových scén a hratelnosti a dává jasně najevo, že pokud mají hry být více než hříčky, je nezbytně nutná souhra scénáristů, designérů, skladatelů hudby i tvůrců zvuků, kamery a mluveného slova.
Důvody jsou dva. Jedním je neposlušnost otce celé série Hideo Kojimy a druhým naopak jeho schopnost naslouchat. Mnoho hráčů mu již déle vytýkalo příliš filmových scén a nedostatečné soustředění na samotnou hratelnost. Kojima se však v první části jejich požadavku nenechal zviklat – MGS4 je filmečků plný. Jsou dlouhé, výpravné, ale co je podstatné, nejsou tentokráte nikdy zbytečné. Na rozdíl od některých nadbytečných v MGS2 tentokráte každý má svůj smysl a většinou si přejete, aby byly ještě delší.
Jak si Kojima prosadil svoje v tomto rozhodnutí, bedlivě naslouchal námitkám ohledně hratelnosti. A tak se stává MGS4 její skutečnou esencí. Tentokráte je tu nesčetně možností, jak hru hrát, je konec době, kdy buď pohyb, nebo střelba. O Hideovi je známo, že nemá rád klasické střílečky, ale dobře ví, že množství hráčů ano. Takže jestliže chcete, od prvního okamžiku až do konce hry s několika výjimkami můžete postavu Solida Snakea vidět jen v animacích a ve hře samotné jen 
jeho zbraň z pohledu jeho vlastních očí.
Jelikož je všude neuvěřitelné kvantum detailů, smiřte se s občasnými loadingy.
Co je však fantastické a zaslouží si to uznání, je fakt, že ačkoliv tvůrci nabízí několik stylů, jak hru projít, neexistuje místo, kde by vás k nějakému přinutili. I ty nejběsnější válečné zóny však lze překonat díky speciálnímu kamuflážnímu systému takřka bez výstřelu a naopak jestliže se vám chce, můžete si z MGS4 klidně udělat válečný masakr ve stylu střílečky Call of Duty 4. Je to na vás.
Snad jedinou výtku bych měl. Autoři se nám snažili namluvit, že se můžete připojit k různým stranám, ale na to zapomeňte. Nepřítel je jasný, žoldáci PMC a vy jednoduše rebelům všeho druhu pomáhat budete ať chcete nebo ne. Ne snad že by 
vám arabská či jihoamerická guerilla byla sympatická, ale její vojáci jdou často tím směrem jako vy. Takže jen idiot by si otevřel frontu na obě strany a střílel i ty, kteří když vidí, že jim pomáháte, nechávají vás být a ještě ke všemu odstřelují i vaše nepřátele. Naproti tomu kdybyste pomáhali PMC jakkoliv dobře, stejně vás odstřelí.
Trochu mi zpočátku vadila osoba obchodníka se zbraněmi Drebina. Připoměla mi svou (ne)logičností prodejce zbraní v hororu Resident Evil 4, ale přiznávám, že jsem se mýlil. Jak sami poznáte, vedle faktu, že si můžete vždy koupit potřebnou zbraň, její mnohá vylepšení a munici, Drebin má svoji nezastupitelnou roli a hlavně charisma. Udělat z de facto automatu na náboje jednu z velmi zajímavých postav celého MGS4, to zkrátka dokáže jen Kojima.
|
Mimochodem, když jsem u těch zbraní, tentokráte nestačí zmáčknout tlačítko R2 na ovladači a vybrat z nesčetného množství, musíte si nadefinovat jen několik, ostatní nesete v inventáři. Což samozřejmě neznamená, že uprostřed bitvy si nezastavíte čas, zbraně si neprohodíte dle momentální situace a opět jste vynikajícím způsobem připraveni na další střet.
Svoji roli tu má i automatické zaměřování. Jistě, opravdu vše se dá projít na jakýkoliv způsob, ale mnohdy se ukáže jako sympatická výpomoc ve specifických situacích. Mylně byste si ale představovali, že za vás vyřeší všechny situace.
|
Nečekal jsem v MGS4 veliké prostory a proto jsem byl skutečně příjemně překvapen, jaké tu nalezneme. Ať už jde o ulice a domy Blízkého Východu, džungli Jižní Ameriky nebo pražské uličky. Jelikož je všude neuvěřitelné kvantum detailů, smiřte se s občasnými loadingy, ale dost často jsou spojené s dějovou animací, takže to nijak nevadí.
Co je ještě příjemnější, je přístup k linearitě. Samozřejmě MGS4 je výpravná hra, takže jdete k cíli, který je pevně daný, ovšem nikdo vás nenutí, abyste vybírali nejkratší cestu. Ačkoliv okolo zuří boj, máte svobodu rozhodování, možnost hledání různých cest, objevíte i spoustu fíglů, které vám zjednoduší postup celou hrou.
Pokud se naopak poženete za dějovou linií, je vám to umožněno. Podle mého názoru MGS4 tak naplňuje onen ideál svobody, přičemž vás nenutí se placatit v prostorách, kde panuje nuda. O tu tady nezakopnete – okolo dopadají granáty, roztřesená kamera se stará o to, abyste neustále trpěli fóbií, že další zasáhne přímo vás a až 
sestřelíte svůj první vrtulník, který do té doby vymetá cestu raketami a kulkami, budete se cítit božsky. Mimochodem, už jste někdy někoho ve hře stopovali?
Ač nerad, dostávám se ke vzhledu hry. Nebudu používat slovo grafika. Můj osobní názor je ten, že v současné době není krásnější hra, než právě MGS4. Nejde o typ mappingu, počet polygonů ani o efekty. Jde o celkový dojem a tam Kojimově majstrštyku nesahají dosud vydané hry ani po kotníky. Až uvidíte obličej Naomi, Raidena, čtyři krásky z Beast and Beauty nebo malou Sunny, pochopíte, o čem mluvím.
|
Nádherná je také bojová technika, zvláště pak dvounozí roboti Gekkos, nebo bojová brnění Liquidových válečnic. Zde je přesně znát japonský styl, který je výrazně odvážnější, než hry z Evropy a USA, Kojima ostatně už mnohokrát dokázal, že ačkoliv se pohybuje v blízké budoucnosti, nezná v designu hranice. Právě tím dokázal svoji sérii tolik odlišit od jiných her. To, co si odvážil zasadit do budoucnosti pár let vzdálené, si jiní neodváží ani ve světě mezihvězdných letů.
Příběh si prožijte sami, je však vynikající a hlavně se v něm opět objevují postavy s charaktery. Hideo Kojima napravuje to, co zanedbal v předchozím MGS3, kde všechny ostatní postavy - s výjimkou Boss - byli jen statisté a až na Sorrowa v podstatě bez osobnosti i minulosti. Tentokráte jsou postavy, lépe řečeno jejich pozadí, doslova napumpovány emocemi a až uslyšíte příběhy jednotlivých protagonistek z čtveřice Beasts and Beauty, počítejte s mrazením v zádech. Zvláště pokud je pravda, že jde o příběhy skutečných osob, čemuž bych při stupiditě a bestialitě válek byl nakloněn věřit.
Fantastická je také Naomi, Otacon a samozřejmě Liquid Ocelot. Jelikož další buď neznáte, nebo netušíte, že se s nimi ve hře potkáte, nebudu prozrazovat. Snad jen se připravte na překvapení. Mimochodem, Raiden má u mě propustku do herního ráje, jeho role je úchvatná.
Čeká nás tedy závěr. Kdybych mohl, této hře dám klidně 120 procent a nemrknu okem. Jistě, je tu několik mě nesympatických momentů, zvláště v absolutním závěru, ale tady beru vinu na sebe. Moje představa o absolutním finále série byla přece jen trochu odlišná, nicméně moje pocity patří jen mě a nemají v tomto případě právo jakkoliv ušpinit čistý štít Metal Gear Solid 4.
