Těžko říct, proč recenze tohohle Mahjonggu připadla právě mně. Všichni v redakci totiž dobře vědí, že logické hry mám ráda asi tak jako americké komedie… tedy vůbec. Přistání CDčka s Mahjonggem právě na mém stole jsem si po krátkém přemýšlení (jiné bych ani nezvládla) tedy vysvětlila tím, že je potřeba učinit přítrž řečem o tom, že naše redakce (a vůbec všichni, kdo na BonusWeb píší) s oblibou nadhodnocuje hry - pak se zdá být naprosto logickým krokem to, že je recenze na logickou hru svěřena někomu, kdo má k tomuto žánru živelný odpor. Tentokrát se ale kolegové přepočítali, protože stejně jako existují výjimky z pravidla "Každá americká komedie je hrůza a děs", najde se jich pár i v případě pravidla "Logické hry stojí za starou Mondyho bačkoru". Právě Mahjongg je totiž jednou z oněch mála výjimek, které tvoří malou skupinku oněch logických her, jež mají šanci vydržet na mém harddisku déle než tři vteřiny, takže jsem po Mahjongg Empire sáhla docela s chutí.
Abychom učinili zadost všem pravidlům o právu na informace a tak dál, musíme začít povídáním o tom, co to ten Mahjongg vlastně je. Ti bystřejší už určitě pochopili, že to není ani druh instantních nudlí, ani název japonského fotbalového klubu, ale jedná se o čínskou
logickou hru. V původní podobě pochopitelně nebyla počítačová, ale stolní, a její počátky se dají vystopovat až zhruba do roku 800 našeho letopočtu. Do zbytku světa se Mahjongg rozplevelil až na přelomu devatenáctého a dvacátého století, což jak vidíte, je relativně nedávno, takže příliš času na zdomácnění neměl. Přesto si evidentně stihl získat početné stádečko příznivců, o čemž svědčí i popularita dvou freewarových Mahjonggů uveřejněných na Plných hrách - MarbleJongg a MindJongg (oba tituly si stáhlo přes osm tisíc hráčů). Klasický Mahjongg tedy vypadá tak, že na podkladové desce je narovnáno několik desítek destiček, které vždy vytvářejí nějaký pěkně symetrický tvar - například pyramidu či cokoliv jiného, při čem je vrstva spodních destiček překryta několika vrstvami dalších destiček. Vtip spočívá v tom, že musíte jednotlivé destičky postupně odshora likvidovat tak, aby na podložce nezbyla ani jedna. Bylo by poněkud samoúčelné, kdyby se destičky daly likvidovat jen tak libovolně, a proto jsou jednak pomalovány symboly a jednak pro jejich odstraňování byla ustanovena jasná pravidla. Ta říkají například to, že odebírat lze pouze "volné" destičky, přičemž slovo volné znamená to, že z pravé či levé strany nebude mít destička souseda. Dále je třeba sledovat, jestli se snažíte odebrat destičky se stejným znakem a jestli náhodou není jedna z nich částečně překryta. Pouze za těchto podmínek se vám podaří vybranou dvojici z hromádky odstranit.
Jak se tak koukám na rozvleklý úvod, řekla bych, že už bylo dost teoretizování a že se můžeme pustit do samotné hry. Nejdřív ze všeho se musíte vzpamatovat z šoku, který ve vás může vyvolat ten prostý fakt, že Mahjongg Empire má příběh. U některých typů her jsme si zvykli považovat příběh za zbytečnou rozmařilost, která jen zdržuje od co nejrychlejšího dohrání titulu a logické hry jen málokdy nějaký příběh potřebují. Autoři ME se však rozhodli motivovat nás k dohrání všech partií, které do hry implementovali, a tak svou hru omotali příběhovou nitkou, jež vám sugeruje, že jste se zapojili do prestižního klání o post nejvyšší, kterého je hoden jen ten, kdo dokáže nejlépe likvidovat mahjongové destičky. Nemůžu říct, že by mě to nějak chytlo a po prvních několika desítkách přečtených řádek jsem už další střípky příběhu nebyla ani schopna vstřebávat. Většinou šlo stejně jen o líčení toho, jak je příští soupeř lepší než ten minulý, což mi přijde logické a zákonité.
Módy, z nichž si můžete vybrat, jsou ve hře tři - Solitaire, Versus a Victory. První nabízí tradiční hru pro jednoho hráče, kde si můžete vybrat z několika desítek partií libovolnou z nich a hrajete tak dlouho, dokud vás to baví. Druhá je uzpůsobena pro hru dvou hráčů, kdy můžete na souboj vyzvat třeba kolegy z práce (což se zrovna mně osvědčilo jako
velmi výhodný způsob, jak přijít k večeři zdarma :-)). V tomto módu se pak po stranách hrací plochy objeví dvě stupnice, na kterých poznáte momentální pozici obou zúčastněných hráčů, protože podle toho, jaké destičky se vám daří likvidovat, stoupá či klesá barevný pruh na stupnici. Jednotlivé destičky totiž mají odlišné bodové ohodnocení a čím vyšší se vám podaří odebrat, tím hlouběji klesne pruh na soupeřově stupnici. Nemusím snad dodávat, že komu klesne k nulové hodnotě dřív, ten se sice zúčastnil, ale nevyhrál. Třetí mód je asi nejzajímavější a nabízí souboj s deseti oponenty, kdy postupujete od nejslabšího po nejsilnějšího. Když se vám je podaří všechny porazit (což vám nedá žádnou zvláštní práci), zjistíte, že pro finální vítězství to celé musíte absolvovat ještě jednou, pouze s tím rozdílem, že tentokrát se nebude jednat o soupeře na úrovni Apprentice, nýbrž Master. Ani to však nebude žádný nerozšlápnutelný oříšek, protože obtížnost se mi až do konce zdála být maximálně mírně nadprůměrná, ale ani o kousek větší (často spíš o velký kus menší).
Kromě velmi slabé obtížnosti, která mi dovolila vyšplhat se k titulu absolutního kinga jen s jedinou prohrou na dvacet vítězství, mi na Empire Mahjonggu asi nejvíc vadil způsob, kterým se autoři rozhodli destičky zobrazit. Nejenže znaky na nich jsou občas dost prapodivné a ze začátku máte potíže se v nich orientovat, ale navíc je celá skládačka tak
nešikovně nakloněna, že na zadní dolní destičky nemůžete dohlédnout, ani kdybyste si oči o monitor ošoupali. Existuje sice jednoduchá finta - zapnout si v Options tu možnost, že se vám po najetí kurzorem na destičku objeví v levém dolní rohu zvětšenina vybrané destičky, ale ta zas obvykle překáží ve výhledu, takže většina soudných lidí se asi radši obejde bez ní. Když k tomu ještě připočtu tu otravnou záležitost, která zapříčiňuje to, že občas se snažíte označit nějakou destičku zcela bezúspěšně a přejíždíte přes ni v bláhové naději tam a zpátky půl minuty, než se vám podaří ji zaměřit a následně vybrat, tak celkový dojem z téhle hry nemůže být nijak zvlášť pozitivní. Ve srovnání s některými freewarovými tituly je tady sice víc herních módů, na druhou stranu ale úplně chybí výběr typu destiček či podkladu, a navíc ta mizerná obtížnost… to takové Mahjonggy pana Moraffa jsou na tom o dost lépe. Nechtějte po mně proto větší hodnocení než to, které vidíte dole v tabulce.
| Mahjongg Empire | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
