Manhunt 2

Manhunt 2

Manhunt 2 – rovně za nosem pěkným humusem

  • 17
Chtěli jsme dokázat, že na naše Wii smějí i hry pro dospělejší hráče a vy zase kritizujete? A komu tím prospějete, co?
60

Manhunt 2

Platforma: Wii
Výrobce: Rockstar

  • Slušně vyprávěný příběh
  • Boj „vlastníma rukama“ je fajn
  • Strašlivá grafika
  • Kromě ní máloco děsivého
  • Cenzurované násilí
  • Linearita

Ne, opravdu nejde o uspěchaný launchový titul pro PS2, bohužel. Kdo není zarytým fanouškem Rockstaru, nechť se hře spíše vyhne kradmým obloukem.

Herní karta

Manhunt 2Duševně nemocní obvykle nemívají bouřky příliš v lásce. Přinejmenším je z nich bolí hlava. V horším případě se mohou ocitnout v podobné situaci jako Danny Lamb, který najednou zjišťuje, že mu z žíly trčí stříkačka a u nohou se mu válí tuhnoucí ošetřovatelka, jež ho neprozřetelně přiběhla zklidňovat. Což ale může mít i své kladné stránky. Od Přeletu nad kukaččím hnízdem víme, že psychiatrická zařízení jsou stejně pod kontrolou zlotřilců, kteří chtějí pacientům jen škodit. Takže spěte sladce, sestři, my se teď vydáme na výlet za svou ztracenou pamětí.

Nejsme na to sami. Elektrický zkrat způsobil samovolné otevření mnohých cel ústavu a spolu s pacienty, s nimiž rozhodně nechceme rozvíjet družbu, se dostal na provizorní svobodu i náš kolega Leo Kasper. Ten nás bude navádět a zásobovat radami ve stylu Vševidoucího Vševěda, přičemž jeho mysteriózní pomoc ještě doplní krátké videosekvence, abychom byli dokonale v obraze.

Pohybové senzory fungují perfektně.

Manhunt 2Základní ovládání improvizovaného arzenálu jsme si vyzkoušeli již v tutoriálu, takže víme, že lze wiimotem a nunchukem máchat všemi směry a obvykle to na obrazovce někoho bolí, takže pohoda. U složitějších akcí se objeví textová nápověda, žel, jen na velmi krátkou dobu, takže nastupuje pokus-omyl: ano, metnout byť malým předmětem vyžaduje obě ruce.

Zatím ovšem ničím nemetáme, toliko se plížíme podél zamčených cel. Proč se plížíme podél ZAMČENÝCH cel? Inu, protože Leo chce, abychom se pocvičili v kradmém postupu. V levém dolním rohu je k dispozici radar, na němž vidíme, kde se nachází nepřítel a kam se dívá, tož s důvěrou do stokrát omletých schémat. Doporučuji v první chodbě Leovy rady zcela ignorovat – v opačném případě se totiž ochudíte o unikátní předváděčku tělesných tekutin, jimiž vás pacienti častují. Udělají to ovšem pouze jednou a pak už jen donekonečna opakují zcela neškodnou a vizuálně ubohou animaci.

Manhunt 2Přitom si jen potvrzujeme dojem, který jsme získali už v intru: grafika je jedním slovem strašná. Bídnější stravu pro své oko byste letos jen stěží hledali a že je na Wii v tomto směru nějaká konkurence. Syrovost samozřejmě k Manhuntu patří a není vůbec na škodu, ale zde jde o takový grafický humus, že už to jednoduše ruší.

Svět, jímž procházíme, nevtahuje patřičně do svého temného mikrokosmu, protože neustále užasle zíráme na ty polygonové úspory, což autoři ještě dorážejí umělými kazy obrazu á la stará „véháeska“. Ano, je to lepší než PSone blahé paměti, ale opravdu ne o moc – jakási PS1,5.

Manhunt 2Naneštěstí je beznadějně zastaralá grafika jen jedním z nemilých překvapení, jež si pro nás věhlasný Rockstar nachystal. Když se ocitneme za zády nic netušící oběti, je optimálním řešením stisknout největší kulaté tlačítko na wiimotu. Tím se v závislosti na délce držení tlačítka a druhu zbraně, který momentálně třímáme v ruce, aktivuje možnost specifického druhu zákeřné vraždy – spolu s názornou obrazovou nápovědou, co přesně dělat s ovladači. Tedy to uděláme a – no, co má zase znamenat TOHLE? Nevidíme totiž prakticky NIC! Obraz zrudne a rozostří se, něco se tam mele jako kočka v pračce, ale hráč z toho má starou belu. To už by postavy mohly rovnou zmizet ze záběru po vzoru amerického filmového sexu.

Schovávačky ve „stínech“ připomínají spíše deskovou hru.

Jinými slovy: za mnohdy namáhavé úsilí dostat se protivníkovi za krk není hráč odměněn víceméně ničím. Hra má rating 18+, ale zatímco fanoušek stealth sérií pro Manhunt 2mladší hráče bere animaci zabití jako samozřejmost a už takové historické Tenchu na PSone bylo v tomto směru vrcholně uspokojivé, ve druhém Manhuntu na to rovnou zapomeňte. A každá další „úspěšná“ akce pocit neskutečné trapnosti jen přiživí.

Přitom rozhodně nelze říci, že by hra byla málo krvavá. Životadárné tekutiny, jež opustila svůj přirozený oběh, je místy tolik, že je to až k smíchu – zvlášť pohled na našeho Dannyho, zmatlaného po „akci“ od hlavy až k patě zářivou červenou, je nezapomenutelný. Hrůza? To jistě, ale rozhodně ne toho druhu, který měli autoři v úmyslu vyvolat.

Pozitivem je, že i při hře na nižší ze dvou obtížností, Sane neboli Rozumnou, jsou protivníci brzy dost tuzí a četní na to, abyste se nezkoušeli provalit levelem jako Hulk. Jak je u Rockstaru zvykem, schovávačky ve „stínech“ připomínají spíše deskovou hru: tmavší pole rovná se bezpečí. Nepřítel může stát těsně vedle vás, ale Manhunt 2pokud se nepohnete, nevidí vás.

Výhodou Wii je, že nehýbání se získalo nový, realističtější rozměr tím, že opravdu nesmíte pohnout žádným ovladačem. Tradičně též můžete lákat svou oběť klepáním do zdi nebo házením předmětů, načež se tato poslušně oddělí od svých kolegů a nechá se podříznout za tmavým rohem. Level design je většinou krutě lineární, ale na to jsme v rámci žánru celkem zvyklí.

„Díky“ ne zrovna přesnému ovládání pohybu postavy jedinou analogovou páčkou na nunchuku se často nezadaří a jste objeveni, leč můžete se ještě spasit férovým bojem. Zde záleží především na tom, kolik se na vás seběhlo soupeřů a zda máte nebo nemáte krytá záda.

Za příhodné konstelace hvězd můžete přechodně proměnit stealth akci v prostou rubačku a Wii ukazuje svou přívětivější tvář: ubít protivníka „vlastníma rukama“ je Manhunt 2rozhodně působivější zážitek než mačkáním jakéhokoli tlačítka či klávesy – PC fanatici se svým kolovrátkem „nejlepší na všechny myslitelné činnosti na světě je klávesnice a myš“ prominou.

Kvalitně intuitivní rubání má spolu se svéráznými pravidly ale tu nevýhodu, že lze při troše taktického myšlení obcházet tvůrci zamýšlený kradmý postup. V bitce jeden na jednoho míváte totiž jasně navrch a lokace navíc zpravidla obsahují hranice, za něž už vás nikdo nepronásleduje. Záhy se tak naučíte ubít osamělého protivníka a zdrhnout dřív, než nešťastníkovi dorazí posily. Ve srovnání s atmosférickým, leč čas značně konzumujícím plíživým stylem je to neporovnatelně rychlejší metoda.

BDSM = Bídný Design Sado Maso
Podle hesla „vypadá to špatně, přidejme kontroverzi, ať to prodá aspoň ta“, vidíme ve hře kromě cenzurovaného násilí i různá „skandální“ prostředí, například klub úchylů. Vnikneme tam po rozbití záchodového okna, přičemž seskočíme přímo mezi pisoáry. Zajímavé je, že abychom se dále dostali na chodbu, musíme projít přes prostor s mísou, do níž zrovna vestoje močí – úchyl. Bráno opačně: návštěvník klubu, který se potřebuje vymočit, musí nejprve projít otevřený prostor s mísou: jen tak se dostane k pisoárům. Není pak divu, že naše oběť nepohodlně močí do mísy místo do pohodlného pisoáru o tři kroky dál – přesvědčivý důkaz úchyla.

Jen jestli to ale nebylo tak, že autoři nejdřív vyrobili záchody a pak si teprve vymysleli, že na nich někoho odkráglujeme. Aby ale tento nešťastník mohl vejít a nevšiml si nás, museli dále stvořit oddělený prostor hned za dveřmi z chodby. A aby tu oddělenost nějak technicky zdůvodnili, dali tam mísu. To opravdu není sadomaso, to je jen ukázka naprosté tvůrčí lhostejnosti, k níž se v Manhuntu 2 dopracoval Rockstar, jenž kdysi založil svou slávu na promyšleném detailu.

Manhunt 2Pohybové senzory fungují perfektně a ve zmíněné přímé bitce lze vskutku dosáhnout trochu toho uspokojení, které nám tvůrci při kradmém stylu, na němž je přitom hra založena (!), odepřeli. K dispozici je poměrně široká škála improvizovaných i regulérních zbraní, z nichž některé se po pár úderech rozpadnou, jiné jsou trvanlivější. Párkrát si i vystřelíte.

Bohužel je pravidlem, že na konci jednoho levelu nastoupíte do auta s prima kovářským kladivem, ale na začátku další lokace vylézáte z téhož vozidla s holýma rukama. Adieu, nesnadno nasbíraný arzenále.

Občas je třeba vymyslet další postup, což obvykle souvisí s nutností něco konkrétního najít či jinak získat. Nejen v tom má pomáhat možnost přepnout se do pohledu z vlastních očí – výměnou za znemožnění chůze, což příliš praktická vychytávka není. To, co můžete sebrat, naprosto směšně poskakuje v prostoru, aby snad někdo neměl problém s rozpoznáváním užitečných předmětů. Třepající se Manhunt 2piksly jsou painkillery, suplující lékárničky.

Blbovzdornost hry jde tak daleko, že třeba v řadě černých plechových skříní je jedna bílá – a tu jde otevřít! Analogicky v řadě oken, chráněných drátěným pletivem, je jedno bez ochrany – a to jde rozbít! Naopak funkční destrukce žárovek potěší, což dokládá nevyrovnanost titulu.

Snaha přijít na Wii s něčím dospělejším je rozhodně chvályhodná. Žel, Manhunt 2 tento úkol neplní, jak bychom si přáli, a to zdaleka nejen co se grafiky týče. Ústupky Nintendu a jeho snaze spářit chutě herních vlků s pověstí kozy Wii coby rodinného mazlíčka přivedly na svět postižené dítě.

Na druhou stranu, svou atmosféru titul má a úplně marný není – Rockstar přece jen své věrné umí zabavit. Kdo však jeho po skandálech lačnící styl vysloveně nemiluje, nemá tentokrát k investici žádný zvláštní důvod.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.


Hodnocení hry

Redakce

60 %

Čtenáři

57 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 159 čtenářů

Témata: bitka, Radar