Mario & Luigi Bowser's Inside Story: cesta do hlubin kruťákovy duše

Italští bráchové jsou zpátky, odhodláni nepřijít ani o fous z pověsti nápaditých chlapíků, co neusínají na vavřínech.

Mario & Luigi: Bowser's Inside Story

Seznam instalatérských her je opravdu dlouhý; o to víc je třeba smeknout před tím, kolik nápaditosti, fantazie a nerutinního přístupu již řada dílů rozvětvené rodiny her předvedla. V tom může být obchodní značka Mario zářným vzorem mnoha konkurentům, kteří z nabyté slávy jen líně těží a pro nové nápady si neobrousí nehet.

Nejnovější přírůstek je určen pro handheld Nintenda a o tom, že tvůrcům nedocházejí síly, nás přesvědčuje od prvních minut. Posuďte sami třeba samotný úvod příběhu. Houbičkové království princezny Peach postihla epidemie, kterou náš vyspělý reálný svět už dávno dobře zná: obyvatelé se mění v obrovské koule. Na pomoc jsou přivoláni experti všeho druhu, lékaři počínaje a našimi slavnými bratry konče, ale nezdá se, že by mělo být národní neštěstí brzy zažehnáno.

Autoři v mnohém navazují na osvědčené postupy, i tak ale zbývá prostor pro inovace.

Dostaví se i Bowser, arciže jako nezvaný host a s úmyslem hlavně sápat se po princezně, pročež je s ním rychle zameteno. Zaslepen touhou po pomstě se následně nechá obalamutit jiným mocichtivým výtečníkem a sní magickou houbu, jež ho nutí nasávat vše v jeho okolí. Takto vybaven se vrátí do zámku princezny a – nasaje všechny přítomné. Brzy však zjistí, že si měl raději nechat zajít chuť, neboť nedobrovolní obyvatelé jeho vnitřností záhy po prvním šoku ožijí a začnou svému „hostiteli“ způsobovat nemálo potíží.

Tím je tedy dán základní rámec hry, jakož i objasněn podtitul „Příběh Bowserova nitra“, byť se příběh odehrává i jinde. Není obtížné si představit, kolik příležitostí k divokému plošinkaření Bowerovy vnitřnosti skýtají. Spoustě jiných tvůrců by to jistě stačilo a zbytek své invence by vynaložili na dostatečnou pestrost hopsacích levelů. Ne tak mariovský tým pod taktovkou samotného Shigeru Miyamota, pro nějž je to pouhým odrazovým můstkem.

Pravdou je, že například pro znalce staršího titulu Mario & Luigi: Partners in Time nebude vše, co ve hře uvidí, vyslovenou novinkou. Autoři v mnohém na osvědčené postupy navazují, i tak ale zbývá prostor pro inovace. Nejprve si však stručně zrekapitulujme základní rysy hratelnosti pro ty, kdo se současně ovládanou dvojicí bratrů dosud neměli tu čest.

Jedná se tedy o RPG, jehož bojová část zajímavě kombinuje tahové a realtime prvky. Soupeře vidíte předem a můžete se jim tudíž vyhnout, máte-li chuť. Tu asi často i mít budete, neboť soupeři nejsou žádná ořezávátka; nakonec se ale stejně zase necháte strhnout k bitce. Jednak proto, že potřebujete hrdiny levelovat, jednak z toho důvodu, že souboje jsou velice zábavné a variabilní, takže nudný stereotyp nehrozí.

Když se protivníkovi nevyhnete, přenesete se na bojovou obrazovku. Na jedné straně je vaše duo, na druhé procesorem ovládaní soupeři. Nad hlavou máte před útokem horizontálně otočné menu, jímž si volíte, jaký postup na nepřítele použijete. Soupeřů je řada druhů a co působí na jednoho, jiného ani neškrábne, takže tu výběr z různých prostředků není na ozdobu.

Boj sestává z útočné a obranné fáze, přičemž u každého z bratrů sami volíte, na kterého rivala půjde. Při vlastním útoku se pak musíte popasovat s již zmíněnými realtime prvky. I těch existuje řada druhů, ale princip je tentýž: ve správnou chvíli dělat ty správné věci.

O nějaké instantní či příležitostné hratelnosti nemůže být řeč.

Některým protivníkům klasicky skáčete na hlavu a tehdy můžete správným načasováním dupnutí namasírovat soupeřovu lebku s větším než jen standardním důrazem. Jiní soupeři ale mají na zádech bodliny a dupnout na ně naopak ubírá zdraví vám. Proto je třeba použít odlišný přístup, v tomto případě ránu kladivem.

Hrdinové se jím rozpřahují a na vás je, aby to nepřehnali a ve správný moment přešli do fáze úderu – jinak hrozí, že jim z kladiva upadne hlava a budou pak do soupeře bušit pouhým topůrkem, což dvakrát efektivní není.

Poté následuje fáze obrany, a to v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok. Čili jde zase o to, provést protiútok ve správný moment, kdy blížící se soupeř není ani ještě příliš daleko, ani už příliš blízko.

Aby to bylo ještě složitější, útočníci nedávají hned najevo, na koho konkrétně mají spadeno, a o finální změně směru vypovídají náznaky, jež se soupeř od soupeře liší. Naučit se tedy, že zvedání pravé nohy věští útok na Maria a zvedání té levé na Luigiho, neznamená, že jste rázem se vším hotovi, zvlášť když ne každý nepřítel disponuje končetinami.

To vše tedy s sebou přináší nutnost pozorně zkoumat a učit se nové a nové věci, což je zajisté tou nejlepší metodou, jak ničit pocit stereotypu už v zárodku. A to je jen začátek. Aby upoutali i ty, co již výše popsané viděli, zaměstnali tentokrát autoři i druhý displej, kam umístili Bowsera coby hratelnou postavu.

Ne, nebojte, nejde o další The World Ends with You, tentokrát je vše o něco jednodušší tím, že mezi bojovými displeji přepínáte a neválčíte tak současně na obou. Občas sice k rozšíření jedné scény na oba displeje dojde a při Bowserových soubojích s bossy handheld dokonce držíte na výšku jako knížku, nejedná se však o současné zdvojení akce.

Do trueticue vsueho dobrueho

Hra vyšla v Japonsku jako "Mario ando Ruiji Arupiji Suri", což je další roztomilou ukázkou japonské posedlosti fonetickými převody angličtiny. Kdo by nemohl hlavolam rozluštit, prozradíme mu, že se za tím neskrývá nic jiného než: Mario & Luigi RPG 3. To, že hra nakonec pro západní svět získala název úplně jiný, méně technický, bizarnost japonské názvoslovné politiky jen podtrhuje. Každopádně číslice tři má vyjádřit, že jde o třetí díl sub-série Mario & Luigi. Připomínáme, že předchozími díly byly Mario & Luigi: Superstar Saga (2003) a Mario & Luigi: Partners in Time (2005). A že i tyto dva starší kousky zabodovaly nekompromisní kvalitou.

Přesto naučit se vše potřebné není žádná hračka, a malé děti tak bohužel nemají příliš šanci. Už proto, že proniknout do všech tajů hry znamená prokousat se vskutku značným množstvím textů a názorných tutoriálů. V praxi je to nakonec jednodušší, než se zprvu zdá, ale přesto o nějaké instantní či příležitostné hratelnosti nemůže být řeči, zvlášť pokud jste nehráli předchozí díl.

Aby se vám prsty a hlava úplně nezamotaly, je vhodné po očku mrkat na nápovědy: jedna vám decentním zářením volby v menu naznačuje, jaký postup v dané situaci použít, jiná v rohu obrazovky připomíná, jakou akci máte zrovna kterému tlačítku přiřazenu. Když tedy hrdina z ničeho nic odmítá skákat, není to chyba programu, ale nejspíš jste skákacímu tlačítku zrovna přiřadili nějakou úplně jinou funkci.

Spolupráce Bowsera s „těmi hodnými“ se v praxi ukazuje jako naprosto skvělý nápad. Ne že by nucená koalice nesmiřitelných protivníků byla ve hrách nějakou novinkou, ale úplná tuctovka to také není. Především však má zdejší nesourodá aliance hned několik svébytných kladů: jednak je Bowser vyslovený sympaťák, tvořící švitořivým Italům ideální protipól, jednak nás autoři koupou v gejzíru technických nápadů. Že musí Bowser pít, aby se v jeho břiše dalo plavat, či že mu naopak jeho hosté musí dráždit svalová vlákna, aby utáhl těžké břemeno, je pouhá ochutnávka zdarma. Vždy znova vás něco překvapí.

S korupcí nejdál dojdeš

Možná se někomu hodí malý a vlastně ani ne moc podlý trik. Může se stát, že vyčerpáte všechna osvěžovadla, podle mapy už je k cíli jen krůček a silný protivník stojí v cestě tak nešťastně, že se nelze prosmýknout okolo. Nezoufejte, lze postupovat i s minimální hodnotou zdraví. Stačí vstoupit do souboje a ihned se dát na útěk. Hrdinové sice na úprku, při němž musíte co nejrychleji mačkat tlačítko, vytrousí z kapes nějakou tu kačku, ale v okamžiku, kdy už stojí opět mimo bojovou obrazovku, protivník bliká a je po několik vteřin neškodný – aby se zamezilo nekonečnému zacyklení. I hle: cesta přes bdělého hlídače je volná.

Jinak zde nechybí žádná správná ingredience pořádného RPG, od hojného počtení, přes hrátky s oblečením a užitečným inventářem až ke množení speciálních útoků a vylepšování množství statistik. Dokonce máte při každém zvednutí levelu možnost zúčastnit se loterie o další, bonusové posílení volitelné vlastnosti, což je docela zdařilou nápodobou kdysi tak oblíbené ruční dělby rozvojových bodů.

Naučit se kritické fáze útoku všech protivníků i naopak jejich slabá místa zabere hodně času a to je přitom jen polovina práce. Vaším dalším soupeřem jsou samy levely, jež vás určitě i přes přehlednou mapku a všechny nápovědy občas slušně zbrzdí v rozletu. Kdo by to do Bowsera řekl, že má tak složité nitro. Investice do nové „marioviny“ se tudíž rozhodně vyplatí.