Všichni ti, kdož dosud Nintendu zazlívali neustálou recyklaci starých nápadů, dostali na přelomu roku poměrně slušnou odpověď, i když si přiznejme, že se za takovou odpověď by se nemusela stydět ani Chytrá Horákyně. Nintendo se totiž v zásadě nepustilo do něčeho extra nového, předělávat sporty do prostředí nintenďáckého vesmíru umí již pěknou řádku let, ovšem tentokráte došlo premiérově i na nová sportovní odvětví. A nutno uznat, že minimálně v jednom případě se mu to povedlo naprosto perfektně. Mario Smash Football je jasná návykovka prvotřídní kvality. A o tom, jak se povedlo zpracování baseballu, si něco povíme právě teď.
V prvé řadě je potřeba ovšem uznat, že tato hra v našich končinách trpí jedním značným handicem ještě dříve, než ji vůbec rozbalíte. Ano, baseball je u nás populární ještě méně než rychlostní kanoistika nebo americký fotbal. A přiznejme si, že ani základní pravidla tohoto sportu nejsou vyloženě jednoduchá, natož aby si člověk zažil alespoň pár základních automatizovaných návyků, jak v které situaci hrát. To by se v případě Mario Superstar Baseballu mohlo zpočátku zdát jako ne zcela zásadní problém,
jelikož hra disponuje vcelku rozsáhlým tréninkovým režimem, kde jsou vám všechny náležitosti hry vysvětleny, ovšem jedná se
bohužel o náležitosti hry MSB a nikoliv baseballu jako takového. Pokud tedy neznáte alespoň skutečně to nejzákladnější, tedy co je vlastně cílem baseballu a jak se toho zhruba dá dosáhnout, nebude to nic pro vás.
Zdejší sestava čítá snad úplně všechny postavičky, které se ve hrách Nintenda kdy objevily.
Vy, kteří se alespoň částečně orientujete, tedy zhruba tušíte, proč se v baseballu máchá tím kulatým klackem po tvrdém míčku, co je to strike, kdy končí směna nebo kdy mančaft získává bod, můžete očekávat klasický nintenďácký přístup k dané sportovní tematice. Tedy jistá zjednodušení, ale zároveň dostatečně potřebnou hloubku plynoucí z podstaty samotného sportu. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy jde o baseball. Zatímco ve fotbale jde víceméně pouze o vsítění gólu, a tudíž mohou být pravidla videohry ořezána až na samotnou dřeň, baseball je sám o sobě natolik složitý, že ústupky v takové míře jako u fotbalu
zde nejsou možné, a tudíž se hra netváří tak akčně jako třeba právě Mario Smash Football. Jediné zjednodušení, kterého si tak okamžitě všimnete, je skutečnost, že strike zóna je vymezena víceméně pouze v horizontálním směru. Je to pochopitelné, jelikož
v opačném případě by takový Baby Mario, jenž má od kolen po ramena zhruba 12,5 centimetrů (a mimochodem, při nástupu na pálku sotva stojí na nohou a z jeho zívání se vám taky začně chtít spát), by měl pokaždé první metu zdarma, zatímco Donkey
Kongovi byste to tam mohli šlehat pod tlakem a „bez míření“.
Když už jsme u těch postaviček, pak vězte, že zdejší sestava čítá snad úplně všechny postavičky, které se ve hrách Nintenda kdy objevily, a tak se vám kupříkladu Birdo či Koopa budou ještě zdát jako staří známí. Vrcholem je pak jakýsi zpruzený bobr, na jehož jehož výskyt v žádné jiné hře si skutečně nevzpomínám, takže pokud někdo z vás ano, budu rád, když mi rozšíříte obzor v diskusi. Všechny tyto postavy jsou samozřejmě hratelné, ovšem zpočátku je potřeba si je odemknout, což se děje prostřednictvím vítězných zápasů a plnění různých úkolů v nich. Funguje to zhruba tak, že hrajete zápas a najednou se spustí
animace, která vám oznamuje, že nastal čas pro splnění úkolů reprezentovaných vlaječkami. Typicky je potřeba zahrát na pálce třeba hit, stáhnout někoho na domácí metu nebo při hře v poli třeba vyoutovat aktuálního pálkaře jakkoli, strike-outem, pustit na
pálku pouze tři hráče soupeře a podobně. Abyste ale novou postavičku do svého týmu získali, musíte navíc zápas, v němž jste úkoly splnili, i vyhrát. Zní to možná poněkud komplikovaně, ale ve skutečnosti je to velmi průhledné a jasné.
Na druhou stranu se ale odlehčené pojetí baseballu na hře projevilo i negativně.
Každá ze zdejších postaviček má samozřejmě i vlastní statistiky, které se sice omezují na kvalitu pálení, hodu, hry v poli či rychlost běhu, ale pro vystihnutí hlavní myšlenky a otevření poměrně širokého pole pro taktiku to bohatě stačí. Tím se opět dostáváme k základním zákonitostem baseballu, kdy je za účelem slušných výsledků potřeba i něco více než jen vší silou mlátit pálkou do míčku. Kupříkladu je vhodné sestavit pořadí pálkařů tak, aby před nějakým pořádným rambouskem šli třeba dva rychlí běžci, kteří se na mety nějak dostanou a následně je onen drtič stáhne dobrým odpalem na domácí metu a podobně. Vyplatí se
přemýšlet i při hře v poli, zejména při nadhozu. Pokud na pálce stojí silný pálkař a máte strach z homerunu, házíte mu nízké míče, aby pálil po zemi, pokud se naopak potřebujete zbavit rychlého běžce, házíte mu nahoru, aby pálil do vzduchu, abyste ho pak pohodlně vyoutovali chycením míče přímo z luftu. Všechny tyto základní principy baseballu tu prostě fungují i přesto, že je hra na
pohled klasicky nintendovsky rozesmátá, a příliš důvěry by tak vzbuzovat nemusela. Jde ale o poměrně sofistikovanou zálažitost, které nejlépe svědčí přirovnání k Mario Golfu - pohodová arkádička, ale bez rozmyslu daleko nedojdete.
Na druhou stranu se ale odlehčené pojetí baseballu na hře projevilo i negativně. Najdou se samozřejmě i konkrétní případy, ale spíše jde o to, že občas máte obecně pocit, že to, co se aktuálně děje na obrazovce, by se mělo dít jinak. Hra balancuje skutečně na hraně, a občas tak nevíte, zdali jí některé situace máte vyčítat nebo zda je to tak v tomto případě vlastně v pořádku. Konkrétně nejvíce mi osobně vadily podivné reakce počítačem řízených postaviček, pokud jsem jako nadhoz zvolil
change-up nebo přihrávání na mety, které počítač řeší čas od času jakoby až moc na jistotu. Pokud kupříkladu chytá letící míč ze vzduchu a váš běžec se tím pádem musí vracet kupříkladu na první metu, počítač často přihraje na druhou, což vám samozřejmě zabrání v postupu, ale to by vám zabránil, i kdyby přihrál na metu první, přičemž by se alespoň pokusil vás tam vyoutovat.
Drobnější výtku je potřeba vyslat i na adresu ovládání, které je sice jednoduché, jak to jen šlo, ale paradoxně tak lehce ztrácí na intuitivnosti. Jednotlivým metám jsou totiž pevně přiřazeny směry analogové páčky, a tak když chcete kupříkladu hodit míček ze středního zadního pole na druhou metu, musíte vychýlit páčku nahoru, tedy přesně opačným směrem než za okamžik poletí míček. Zcela ideálně není dořešeno ani komandování vašich běžců mezi metami, a tak to celkově zkrátka chce trochu cviku.
|
|
Opět kvalitní celkové pojetí
Nutnost znalosti základních pravidel baseballu| Mario Superstar Baseball | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
