Max Payne byl předlouho očekávaný titul, který se po dlouhých odkladech před několika roky konečně objevil na PC trhu, aby sklidil - zejména díky bezprecedentně ztvárněnému režimu bullet-time - mezi příznivci akčních her velký úspěch. Takže bylo logické, že s pokračováním tvůrci příliš dlouho neotáleli. Vedle PC platformy se příhody neprůstřelného newyorkského policisty objevily i na konzolích, kde se však Maxovi kvůli mizerné konverzi nepodařilo sklidit žádaný aplaus, pročež se svou reputaci rozhodl zachránit vstupem na kapesní GBA, kde začal úplně od začátku, tedy prvním dílem. A nutno připustit, že v některých ohledech příjemně překvapil.
Tím prvním pozitivem je grafické zpracování. Izometrický náhled na dění je dostatečně přehledný, pokud hlavního hrdinu zakryje například stěna, vidíte aspoň siluetu, takže povětšinou máte dobrý přehled o vašem postavení. Kupodivu tvůrci neodflákli ani interakci prostředí, takže vedle klasických beden na rozstřelení máte možnost prohledávat skříně a skříňky a občas aktivovat
nějaký ten spínač nebo si přečíst/ poslechnout nějaké zajímavé info. Stejně jako v PC verzi budete mít brzy v inventáři kupu drsných přesvědčovacích prostředků, počítaje v to brokovnici, Uzi či Molotovův koktejl, jejichž množství cíleně doplňujete po padlých či skrzevá interaktivní objekty.
Brzy budete mít v inventáři kupu drsných přesvědčovacích prostředků včetně brokovnice, Uzi či Molotovova koktejlu.
Pro lepší šance na přežití nechybí tradiční uzdravovačky, navrch má hra pro každou kapitolu připraveny čtyři možnosti pokračování v případě smrti, s nimiž by se většina kritických úseků měla dát zvládnout.
Na pozadí pak hraje příjemná a dobře známá hudební znělka, jež se z nějakého důvodu neoposlouchá, korunu zvukové kulise pak nasazují kvalitní příběhové vstupy, které jsou po vzoru originálu koncipované jako
statické kreslené obrazy s namluveným (!!) textem. Jinak pokud se něco děje ve hře, je to řešeno stylovými komiksovými bublinami - prostě paráda.
Tvůrci se snaží skutečně věrně kopírovat PC předlohu a to včetně příjemné featurky nabízející zhlédnutí všech již viděných příběhových vstupů!
S přibývajícím časem se dostavuje nuda a jisté rozčarování z neuvěřitelné repetetivnosti, jíž nepomohou ani obměňující se kulisy a nutnost jistého taktického uvažování.
Bohužel všechno dobré, co bylo dosud řečeno, se rázem hroutí jako hromádka z karet pod nepříliš variabilní herní koncepcí. Stejně jako na PC zde hlavní roli hraje bullet-time, neboli režim zpomaleného času, v němž hlavní hrdina likviduje jako na běžícím pásu zástupy nepřátel. Vedle běhu a skákání však Max nic jiného neumí, takže při konfrontaci se stále početnějším zástupem protivníků musí spoléhat toliko na štěstí a bullet-time. Jistě, jedná se o nosný prvek, ale upřímně, přese všechno vyřčené vás dokáže
přenést pouze přes pět kapitol tvořících první part (party jsou zde celkem tři) a pak tohle schéma začne docela nudit. Ono díky izometrickému náhledu máte totiž občas problém s identifikací terče, není tu tak průkazný auto-lock co v případě GBA verze Tomb
Raidera, a inteligence protivníků je taková standardní - vědí o vás a vidí vás zpravidla dříve, než vy je.
Jak jsem naznačil, s přibývajícím časem se dostavuje nuda a jisté rozčarování z neuvěřitelné repetetivnosti, jíž nepomohou ani obměňující se kulisy a nutnost jisté taktiky (zejména volba správné zbraně) při častých střetech. Třebaže osobně takový Medal of Honor: Infiltrator nezařazuji výrazně výše, než zde recenzovaného Maxe Payna, a to díky frustrující obtížnosti spojené s nefér mechanismy (nebo spíše špatně ošetřenými herními mechanismy), rozhodně bych mu dal před Maxem přednost pro zajímavější, resp. nápaditější hratelnost.
|
| Max Payne | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
