Poslat na frontovou linii dvounohého robota, jehož velikost v závislosti na typu osciluje mezi menším rodinným domkem a patrovou vilou prvorepublikového továrníka, je do očí bijící nesmysl. I kdyby soudobá technologie umožnila vyvinout robota, který by na dvou hydraulických nohou byl schopen virtuózně tančit valčík, aniž by pošlapal partnerce nožky, a i kdyby byl tento robot ověšen těmi nejničivějšími konvenčními zbraněmi, jeho použitelnost na bojišti by byla drasticky omezena jednak obrovskou náročností údržby, jednak faktem, že dosáhnout taktického překvapení při útoku stotunovým monstrem je těžko možné. Stručně řečeno, takový stroj pravděpodobně navždy zůstane ve sféře úvah spisovatelů vědeckofantastické (či spíše pouze fantastické) literatury a tvůrců počítačových her, jako je třeba Mechwarrior 4.
Série Mechwarrior je ve světě počítačových her, kde se to druhými a třetími díly jen hemží, bezesporu jednou z nejrenomovanějších. Zápolení gigantických bitevních robotů, takzvaných mechů, ovládaných lidskými piloty řečenými mechwarriory, si získalo velkou obec fanoušků. Mechwarrior 4 touhy skalních příznivců série plně uspokojuje – přibylo několik nových mechů, hra byla obohacena o dramatický příběh a grafický engine je naprosto excelentní. Cílem tvůrců hry však bylo přitáhnout k Mechwarrioru i nováčky. Ti se můžou do hry vrhnout, aniž by přečetli z manuálu byť jen jediné písmenko, a to díky výbornému tutorialu a zjednodušenému ovládání. Stejně jako předchozí hry série, i Mechwarrior 4 se jednoznačně zaměřuje na tvrdé zápolení dvounohých mechů v otevřené krajině. Hráč se ujme jednoho z gigantických robotů, jehož pohyb na bojišti může kontrolovat jak prostřednictvím výhledu z kokpitu, tak prostřednictvím vnější kamery. Důraz je kladen na to, aby byl oponent co nejefektivněji rozstřílen, roztrhán na kusy či rozšlapán.
Mechwarrior však není čistokrevná střílečka, jak by se snad mohlo na první pohled zdát, nýbrž nese významné prvky simulátoru. Pozoruhodné je samotné ovládání – mechovým tělem je totiž možno otáčet do stran nezávisle na tom, kterým směrem se hydraulické nohy ubírají. Z toho vyplývá základní bojová taktika – obíhat protivníka kolem dokola, aby se mu ztížilo míření, a častovat ho palbou z mechova těla natočeného k němu. O rysech simulátoru svědčí i multifunkční displej s údaji o rychlosti, směru a technickém stavu pilotovaného stroje, nechybí ani radar s pasivním i aktivním režimem vyhledávání. Jedním z nejdůležitějších přístrojů, které jsou k dispozici, je paradoxně obyčejný teploměr. Provozní teplota bojového robota totiž stoupá v závislosti na rychlosti pohybu a frekvenci palby z některých zbraní. Když se mech přehřeje, na několik kritických vteřin přestane fungovat, což může být v lítém boji osudné. Není však nic jednoduššího, než vlézt do nejbližšího jezírka, které se stane jakýmsi externím chladičem, a pálit laserovými kanóny do aleluja.
Dalším prvkem obvyklým v simulátorech je týmová spolupráce. V Mechwarrioru 4 si hráč vybírá, koho vezme s sebou do akce, zda specialistu pro boj „na tělo“, či mechwarriora preferujícího taktiku ostřelovače. S jednotlivými piloty se hráč seznámí v animovaných scénách a určitě mu po pár misích přirostou k srdci. Během mise jim pak z textového menu vydává obvyklé příkazy typu „Zaútoč na můj cíl!“ nebo „Následuj mě!“.
Boj mezi mechy má i další specifika. Bojoví roboti jsou sice extrémně odolní a vydrží doslova uragán palby, zkušený hráč se však při souboji zaměří na slabší místa – těmi je jednak obtížně zasáhnutelný pilotův průzor, jednak hydraulické nohy. Nepřátelský mech může být též „uzemněn“ palbou na nosiče zbraní, kterou se dá rychle vyřadit z provozu velká část jeho výzbroje. Ti, kteří rádi bojují „na férovku“, se můžou rozhodnout pro brutální taran – prostě se rozeběhnou a plnou vahou do druhého mechu vrazí, čímž ho s trochou štěstí mohou poškodit. A konečně pro skutečné mistry je tu raketový motor, s jehož pomocí mohou nadskočit a dopadnout na nešťastného protivníka seshora. Takový útok bývá obvykle fatální.
Narozdíl od předcházejících dílů Mechwarriora ve čtyřce sekundují bojovým robotům i tanky, raketomety či obrněné jeepy. Jejich úloha je však druhořadá, o čemž svědčí i fakt, že mech je může prostě rozšlapat. Kolorit bojiště však dotvářejí dokonale.
Předchozí díl si vysloužil jednoznačné odsouzení herních recenzentů za přílišnou krátkost singleplayerové kampaně, která čítala pouhých dvacet krátkých misí. Kampaň ve čtvrtém dílu je rozšířena na plných třicet misí, které dají nováčkovi místy tvrdě zabrat. Kampaň je navíc obohacena o příběh, který probíhá ve formě drobných filmečků mezi misemi. Ty jsou zpracovány podobným způsobem a se stejnou profesionalitou jako v Red Alert 2. Co se týče obsahu příběhu, hráč se stává posledním žijícím členem šlechtického rodu Dresariů, který musí pomstít podlé vyvraždění svých příbuzných při zákeřném útoku na rodinné državy. Originalita zápletky tedy nic moc, ale pro účely počítačové hry je zcela dostačující.
Zatímco pro nováčka je zvolená úroveň obtížnosti ideální, veteránovi může singleplayer připadat příliš snadný. Ale skuteční fanatici stotunových monster už beztak na hru jednoho hráče kašlou a své schopnosti pilují v multiplayeru. Prostřednictvím internetu lze uspořádat bitvy čítající až 16 mechů. Multiplayer nabízí několik módů, z nichž v tom základním proti sobě bojují dva týmy o to, kdo způsobí druhému větší škody během určité doby.
Výrazné změny oproti předchozím dílům se odehrály v techlabu, univerzálním servisním hangáru, ve kterém se těžkotonážní mechy připravují na akci. Hráč má k dispozici pouze materiál, který se mu podaří ukořistit v boji, a to platí i pro mechy. Kampaň je koncipována tak, že se postupuje od nejlehčích mechů k těm nejtěžším. Není tedy možné, aby hráč hned na začátku nasedl do toho nejsilnějšího stroje. Kromě nabízených typů je i možnost vyprojektovat si mechy vlastní. Je jen na hráči, zda ji využije. Hlavní inovací je však to, že je diferencována výzbroj pro jednotlivé mechy. Každý mech má určitou nosnost výzbroje, která je třeba padesát tun. Kromě toho však existují zbraně, které se na lehké mechy nedají montovat vůbec. A i ty, které se montovat dají, se mohou přidělat pouze na určité místo. Kupodivu je obhospodařování výzbroje snadné díky tomu, že jednotlivé kategorie zbraní mají svou barvu, které zase odpovídá barva konkrétního „slotu“ na těle bitevního robota. Arzenál se mění prostým přetahováním myší.
Co ocení všichni hráči bez rozdílu své zkušenosti s předchozími díly, je fantastická grafika. Instalační program si sám otestuje, jaké rozlišení a úroveň detailů je pro daný systém přijatelná. Na své konfiguraci Pentium III, 600 MHz se 128 MB RAM a Rivou TNT 2 jsem si mohl užívat i rozlišení 1024x768. Vzhledem k povaze hry se použitý engine zaměřuje na efektní zobrazení terénu. Ten je porostlý stromy (které mech při pohybu kácí jak sirky), posetý budovami a zvrásněný kaňony a údolími. Animace detailně vykreslených mechů je naprosto bravurní a dunivé exploze jsou už jen třešničkou na dortu.
S Mechwarriorem 4 učinila velkolepá sága o válkách obrovských robotů smělý krok do dalšího tisíciletí. Na to, aby si hráč mohl poslední díl slavné série skutečně maximálně vychutnat, je však třeba, aby smělý krok do třetího milénia učinila i jeho sestava, a to cestou pořádného upgradu.
Mechwarrior 4: Vengeance | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|