Již dopředu musím hlasitě avizovat, že Medal of Honor Frontline (dále jen MoHF) pokračuje v dobře vyšlapaných šlépějích svých předchůdců. Snad jen ještě tolik, že ty šlépěje vypadají na výkonnějším hardwaru setsakra dobře, ale na druhou stranu vedou pořád jenom jedním směrem; nerozumíte? Tak dobře, vezmu to od píky samotného poručíka Pattersona, se kterým se tady po prvním díle znovu ocitáme na postu hlavního hrdiny.
Druhá světová válka na konzolích snad nikdy nevypadala tak autenticky, jako v MoHF. Svůj podíl na tom mají dva faktory, přičemž tím prvním je ozvučení. Je znovu bombastické a opětovně tak dotváří místy naprosto neuvěřitelnou atmosféru, k níž vrchovatou měrou přispívá stylová hudební kompozice na pozadí. Spousta bojových akcí má do slova a do písmene punc skutečné války, k čemuž do značné míry dopomáhají i kreace všech zúčastněných komparsistů. Vojáci totiž mají hnedle několik módů střelby a překvapivě rozličné pohybové aktivity (na rozdíl od vás, kdy sice můžete např. přidřepnout, ale nevadil by takový leh a plazení se), což dodává hře šťávu a vítanou komplexnost.
Když vstoupíte do jedné z připravených misí a hned zkraje jste svědky ataku amerického jeepu a jeho následné destrukce (upadnuvší kolo se dokonce odkutálí vaším směrem) a o chvíli později se na náměstíčku před
vámi strhne lokální střet malé spojenecké jednotky s německými vojáky, máte z tohoto přestavení vpravdě výtečný pocit a to se to ještě pořádně nerozeběhlo. Ve vašich rukou sice může být klasická flinta, armádní kolt nebo v pozdějším čase další uživatelsky příjemný zbrojní potenciál, jenomže z oči v očí německým střelcům momentálně upřednostníte otočný kulomet na zádi již nepojízdného jeepu, jehož smutný osud jsme nastínili o pár řádků výše, a rychlou salvou dáte všem skopčákům na scéně poznat, kdo bude v téhle hře numero uno. Několik zářezů na pažbě si pochopitelně připíšou i vaši spolubojovníci v akci, jež však – navzdory mým prvním informacím – není možné jakkoliv koordinovat a řídit, což je dle mého obrovská škoda, protože nějaká – byť jen malá – forma cílené spolupráce by hře dodala nesporně zajímavý taktický náboj. A když už jsme u toho, munici opět sbíráte po padlých a nebo nacházíte rafinovaně schovanou na rozličných místech v temných zákoutích daného levelu. Nyní mohu bez obalu předeslat, že MoHF si stále zachovává své typicky silné arkádové rysy a pokud někdo s ohledem na tři stupně obtížnosti čeká nějaké dramatické vylepšení pravidel, musím mu sdělit, že na nějakou realitu se zde ani potom nehraje - vaše postava totiž leccos vydrží a pokud rozchodíte i blízký výbuch po střele z tanku, asi je vám jasné, která právě bije.
Nicméně první bojovou lokaci máme úspěšně za sebou a můžeme se rozhlédnout vůkol. Grafický engine je jedním slovem nádherný a nádherně stylový, pokud to tak mohu říci, a je to ten druhý faktor, který valnou měrou
přispívá k autentickému prožitku herní války. Chátrající, zdevastované a napůl zborcené budovy, trosky a sutiny, ohořelé vraky aut či čoudící tanky, holá okna vyhlížející jako umrlčí lebka s nevidoucími oky, ze kterých navíc může přijít smrt od skrytého nepřítele, tohle si zkrátka zaslouží velikánskou pochvalu. Rozpaky však zůstávají nad skutečností, že do většiny domů se nelze dostat a váš prostup vpřed je hloupě determinován šířkou ulice, po níž tak postupujete směrem k další popravě fašistických pohůnků a kde se nicméně čas od času můžete krýt alespoň za “terénními“ překážkami, příležitostnými barikádami, zdmi nebo výklenky. Teď nastal ten pravý čas, abych ocenil dvě opravdu báječné feature. Jednak si můžete i s obyčejnou puškou lehce přiblížit potencionální terč, což přidává bodíky na stupnici dobré hratelnosti, alébrž střílení na dálku pak není lovem divokým včel, a hlavně, při příležitosti zoomu funguje naprosto skvělý systém vykukování zpoza rohu. Pravda, tento byl již tvůrci nabídnut v předchozích kapitolách, ale ruku na srdce. Tam se jednalo jen o hodně nesmělé načrtnutí takovéto dispozice hlavního hrdiny a v praxi to až tak příliš akceptovatelné a výhodné nebylo.
Pojďme dále. Postupujeme úrovní vpřed - zpátky ni krok - a spojenečtí vojáci pohříchu zůstávají daleko za našimi zády, když se náhle před očima zničehožnic vyloupne německá hlídka, která zůstala stoická
vůči předcházející zuřivé přestřelce. Než tito zahájí palbu schováte se v jedné proluce a jen slyšíte přelet letadla a následnou explozi bomby, která udělá s nepřátelským ansámblem své. Mrtvoly po chvíli mizí a na jejich místě můžete nalézt také nezbytné jednorázové uzdravovačky. Ulice však končí a tak využíváte díry ve zdi, abyste se v podřepu proplížili do další lokace, v níž právě probíhá nerovný souboj o malý můstek přes řeku, jenž hájí také německý tank. Pár dobře cílených hodů granátem, které jste před chvílí našli, však vyřadí tento stroj definitivně z provozu a o německé vojáky se postará zdejší spojenecká četa. Přecházíte tedy most a na druhé straně se dostáváte do rozbořeného kostela, kde posléze z horního patra shlížíte na vaše předchozí místo boje, jež se však zničehožnic začíná plnit německými posilami. Jelikož jedním z vašich úkolů této mise je podpořit spojenecké svazky a protože tu čirou náhodou leží opuštěný lehký kulomet, můžete z Němčourů – za přispění amerických vojáků – nadělat sekanou. Vše by však fungovalo mnohem lépe a rychleji, kdyby i u kulometu nechyběl standardní zaměřovací kříž. A tak nějak bych i snáze strávil, kdyby si tvůrci alespoň dali tu práci a veškeré vojáky na scénu dopravili nějakým trochu logickým způsobem - příliš často se totiž stává, že se tito objevují doslova odnikud a každá oblast, v níž probíhá válečný střet, je tak de facto takovým světem sám pro sebe, což je trochu zvláštní schéma. Stejně jako
obvyklá skutečnost, že prkny zarámovaný vchod nelze prorazit a musíte si hledat cestu jinde. A pakliže po pár metrech nevíte kudy kam a náhodu rozstřelíte skupinku osamocených výbušných sudů, tyto vám udělají ve zdi za sebou nečekaně nový prostor pro možné pokračování vašeho příběhu, který je pro danou misi nabitý ještě kupou nesplněných úkolů a dalšími protivníky.
Ale abych to tady už nějak uzavřel. Pokud bych MoHF měl zhodnotit stručně a krátce, tak asi takhle. Představte si PSX verzi Medal of Honor v opravdu výtečné grafické podobě. Tedy zůstala zachována báječná atmosféra, arkádové pojetí a možnosti, kde však najdeme i pár nepěkných rysů, a tím je silná linearita s malou možností interakce s objekty (přitom si živě dovedu představit misi, v níž se skrze budovy a jejich patra pomalu prokousáváte úrovní vpřed a likvidujete ostrůvky odporu a případné odstřelovače) a doslova nulová interakce se spojeneckými vojáky. Ne, opravdu nechci, aby závěr vyzněl nějak zvlášť skepticky, protože navzdory uvedenému se to stále dobře hraje. Leč připadá mi, že se z tohoto titulu stal jen další PS2 projekt v řadě, který pohříchu zdaleka nevyužívá možností next-generation hardwaru – zde hlavně v případné herní variabilitě a flexibilitě. Na druhou stranu, jestliže vám to takhle stačí, MoHF vás může plně uspokojit…
