Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme se přeci jen dočkali. Nemáme teď na mysli dlouhé čekání na Mercenaries, tento název je v podstatě dodnes ještě prakticky neznámým pojmem, jelikož není pokračováním žádné z prestižních sérií, a jeho vývoj neměla na starosti žádná z veličin videoherního průmyslu honosící se zvučným jménem. Ne, jejich výrobu má na svědomí „jen“ již celkem známá partička Pandemic, o které se obecně ví, že umí dělat „docela fajn hry“. Tak tohle na mysli prostě nemáme. Máme tam to, že Mercenaries jsou bez debat prvním titulem, kterému se velmi slušně podařilo napodobit a zpracovat koncept průkopnického Grand Theft Auta.
Na první pohled ovšem nemají Mercenaries s městskou akcí zhola nic společného. Neodehrávají se totiž ve městě, ale na rozlehlém bojišti na Korejském poloostrově. Tam zuří fiktivní válečný konflikt (vzhledem ke zbraňovým možnostem ve hře se dá dokonce i říci, že jaderný), kde mezi sebou ale nebojují jen dvě části Korey, jak by se dalo čekat, ale soupeří tu mezi sebou čtyři frakce včetně Číňanů a ruské mafie. Do toho se tam snaží vnést trochu pořádku mezinárodní mírové síly, čehož výsledkem je ovšem nakonec takový chaos, jaký dosud nemá v žádném válečném konfliktu. Zkrátka všichni proti všem.
Co byste ale nechtěli? Jste přece žoldák a ten musí za ty prachy něco vydržet.
Proti všem jste zároveň i vy coby člen skupiny elitních žoldáků bojující víceméně na vlastní pěst, přičemž vaší hlavní motivací je v prvé řadě odměna, kterou za danou „zakázku“ získáte. Na druhou stranu se ale nemůžete spolehnout na nikoho jiného než pouze na sebe samotné a sílu vašich tvrdě vydřených peněz. Hned v úvodu máte na výběr ze tří hratelných postav, které sice disponují jistými odlišnostmi (myšleno ve smyslu bojových schopností, ne pouze jiného vzhledu), nicméně nakonec stejně zjistíte, že je vlastně jedno, kterou si vyberete. Rozhodně to ovšem tentokrát nemíníme jako zápor této hry. V tomto případě je zde totiž nutná v prvé řadě adaptace, která probíhá u všech postav podobně, a hned v řadě následující je potřeba, abyste zapojili svůj mozek a s jeho bolestivou pomocí dokázali co nejlépe využít velmi variabilních možností jak dané postavy, tak celé hry.Používání mozku v ryze akční hře by mohlo leckoho zaskočit, ale žádný strach, Mercenaries zůstávají i nadále především prvotřídní akční zábavou, jak jsme ji popsali již v našich prvních dojmech, a která se důsledně drží cimrmanovsky koncipovaného hesla „Pokud jde něco rozstřílet, proč to nerozstřílet?“ Pokud jste již z věčného hraní her tumpachoví alespoň zčásti tak jako my, nebude vám nic bránit v tom, jít na věc pouze hrubou silou a všechno vystřílet ručně. Pokud vám ale pod čepicí alespoň něco zbylo, půjdete na daný problém s využitím širokých možností, které vám tato hra poskytuje. V prvé řadě asi nebude úplně ideální chodit po velkém herním prostoru stále jen po svých. Proto není nic jednoduššího než nastoupit do prakticky kteréhokoliv dopravního prostředku nacházejícího se poblíž a s jeho dopomocí se pak přemisťovat podstatně rychleji, což se bude bude hodit prakticky neustále. Dopravní prostředky ovšem neslouží pouze jako modifikované MHD, ale mnoho z nich je navíc vybaveno nějakou tou slušnou zbraní, která je většinou dosti znatelně průraznější nežli to, co běžně taháte v ruce či na zádech. Zejména se ale ale hodí pro maskování. V celé hře nenajdete ani jedno neutrální vozítko, kterým si vyjela rodinka na sobotní piknik. Každé vozidlo je tak označeno barvami své „mateřské“ frakce, což vám dává velkou výhodu zejména v okamžiku, kdy máte na území této frakce provést nějaký diverzní úkol. Pokud tedy jedete kupříkladu vyhodit do vzduchu půlku ruské základny, je nanejvýš vhodné obstarat si někde ruský džíp, v němž vás ruské hlídky budou považovat za spojence a nebudou po vás pálit, čímž pádem se na místo určení dostanete velmi pohodlně. Pokud tedy nemáte zrovna cestu přes území Číňanů, kteří jsou zrovna v tu chvíli s rusy na kordy, respektive na raketomety.
Není zde sice tolik možností jako předloze od Rockstaru, ale rozhodně je zde minimálně srovnatelná míra volnosti.
V předchozím odstavci byla nakousnuta dvě důležitá témata: obstarávání věcí a jistá forma diplomacie. Nejprve tedy k tomu druhému. V Mercenaries se autoři snažili vytvořit životný válečný konflikt, kdy každý hledí v prvé řadě sám na sebe a výjimkou byste tak neměli být ani vy. Vaším zájmem jsou prachy a není tedy čas na nějaké bratříčkování s některou ze stran. Ochotně tak přijímejte lukrativní zakázky od každého, kdo má zájem, ale musíte zároveň počítat s tím, že pokud někomu vylidníte půlku armády nebo mu vyhodíte do vzduchu pár budov, půjde po vás následně doslova jako po uzeném. Nezřídka se tak stane, že po vás půjdou skoro úplně všichni a vy nebudete vědět, kam dřív skočit a před kým se dřív schovat. Co byste ale nechtěli? Jste přece žoldák a ten musí za ty prachy něco vydržet. Tím se dostáváme k tématu obstarávání si různých věcí užitečných pro boj a plnění zadaných úkolů, s čímž souvisí právě i vydělaná hotovost. A to tak, že pokud máte dost peněz můžete si za ně koupit prakticky cokoliv. Ne, jahodou zmrzlinu se nám tu sehnat nepodařilo, ale co se týče bojové techniky, můžete si koupit skutečně, co chcete, čehož vrcholem je již mnohokrát avizovaná možnost nákupu nejrůznějších druhů letecké podpory nebo třeba odpálení rakety s plochou dráhou letu na cíl, jehož se potřebujete zbavit. Pakliže je zrovna prominent, kterého máte zlikvidovat („karetní hra“, pamatujete?) schovaný v ostře sledovaném baráku, není nic jednoduššího než si objednat kobercový nálet, který budovu nejenže dokonale vybílí, ale pro jistotu i rovnou srovná se zemí. Není to sice zadarmo, ale co jiného si chcete v Koreji koupit, když tam nemají ani tu vodku jako v Rusku?V úvodu jsme Mercenaries velkoryse přirovnávali ke GTA, což si tato hra rozhodně zaslouží. Není zde sice tolik možností jako předloze od Rockstaru, ale rozhodně je zde minimálně srovnatelná míra volnosti. To, že si můžete chodit, téměř kudy se vám zachce je jistě fajn, ale mnohem lepší je to, že každý z úkolů můžete plnit několika možnými způsoby. Můžete na místo určení vlítnout s raketometem a všechno tam postřílet, můžete tam vjet tankem a všechno to zajezdit do země, můžete se schovat opodál na kopci a všechno to tam sniperkou odstřílet, můžete si objednat leteckou pomoc a v klidu se opalovat na paloučku a nebo si můžete vymyslet nějaký úplně jiný způsob. Navíc vaše konání není až tak deterministické jako kupříkladu v Deus Ex (což je ale samozřejmě dáno samotnou povahou obou těchto her), takže se můžete chovat tak, jak máte zrovna náladu a nemusíte se za každou cenu držet podobného stylu hraní, respektive „toho, co umíte“, čímž se hra stává neuvěřitelně pestrou.
|
Vzhledem k celkové skvělé atmosféře a náboji hry a velmi slušně zvládnuté hratelnosti se ale jedná pouze o víceméně kosmetické vady. V kombinaci s tím, jak hra vypadá, vám to zcela jistě nijak zvlášť nebude. Grafika je totiž další z velmi povedených součástí hry, přičemž její obecnou kvalitu navíc podtrhují skvěle vypadající výbuchy a další efekty. Grafika dokáže opravdu skvěle vytvořit pochmurnou iluzi neutěšeného korejského bojiště a pro hru tohoto typu je její stylové řešení vpravdě ideální. No a když si přimyslíme, že si v této hře můžeme opět po dlouhé době zahrát jako bonus i za Indyho Jonese a dokonce i za Hana Sola, docházíme celkově k velmi dobré a trvanlivé zábavě. Až by jednoho napadlo, že člověk ještě ani pořádně nevstřebal předvánoční nášup hitovek, a už se začínají rojit další. Mercenaries mají nepochybně svoje chybky, ale ruku na srdce, která hra je nemá? Má je dokonce i poslední inkarnace GTA a přesto se jedná o skvělou hru. A podobné je to i s Mercenaries. Tato hra sice vzhledem k jejímu námětu zdaleka neskýtá tolik možností jako život ve státě San Andreas, ale i tak ji nelze upřít to, že se jedná o první hru, jež v první řadě chtěla být „něco jako GTA“ a jako první se jí to skutečně povedlo.
Mercenaries | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|