První Metroid Prime byl jedním slovem bomba. Dvěma slovy pak nečekaná bomba. Třemi … ech, víte jak to myslím. Od her, které mají vzkřísit zašlou slávu starých klasik, se většinou tak nějak očekává propad. Když se takového úkolu zhostí nově zformovaná skupina lidí, kteří k vývoji starších dílů nikdy ani nepřičichli, sklopí zraky i nejskalnější fandové a s útrpnou grimasou očekávají potupnou srágoru. Převod starých dvojrozměrných Metroidů do 3D navíc prostě NEMOHL nijak myslitelně zafungovat, a přesto se to těm neznámým patlalům podařilo způsobem, který zapříčinil doslova senzaci napříč herním světem, přestože Metroid Prime byl a je k dostání pouze pro minoritní platformu GameCube. Jak by tedy mohl právě recenzovaný následovník neuspět, ptáte se? Odpověď je snadná – snadno. Ale nepředbíhejme.
Chvílemi je skutečně fascinující sledovat, jak fikaně tvůrci zařídili, aby měl hráč dojem naprosté volnosti a přitom byl nenápadně tažen za ručičku tím správným směrem.
Úplně na začátku jsou úvodní titulky. No, tak ty jsem tedy předběhnout klidně mohl, že ano. Ale jsou pěkné. Po zvolení Single Player si ti, co hráli jedničku, všimnou, že je to všecko nějaké stejné. Na ovládání se pranic nezměnilo, grafika je jiná, ale prostředí prostě „vypadá podobně“ (včetně toho, že na každém kroku potkáte armádu zbytečných, atmosféru budujících detailů), někteří nepřátelé se chovají dost povědomě nebo jsou dokonce nepokrytě zkopírováni. Příběh se odvíjí na planetě zvané
Aether a je to příběh pro tuto sérii nezvykle komplikovaný. Naše milá hrdinka Samus Aran zachytí výzvu k pomoci skupině vojáků vesmírné federace, kteří na této planetě ztroskotali. Nalezne je ale všecky pobité a z nalezených záznamů je zřejmé, že ať už potkali cokoli, neměli proti tomu prakticky žádnou šanci. Vzápětí se na scéně objeví staří známí Vesmírní Piráti (hned vás napadne - co tu sakra hledají?) a nejen oni. Za vynikající nápad považuji překopání Scan Visoru, což je takový ten zkoumací pohled. Zmizely všechny značkovací čtverečky z předmětů a zvířat, tentokrát prostě hned vidíte každou zkoumatelnou věc komplet v červené či modré barvě, což velice usnadňuje orientaci v již oscanovaných objektech, které se zbarví pro změnu do uklidňující zelené.
Většina změn je skutečně pouze kosmetického rázu, ale za výraznější zásah do designu už můžeme považovat rozdělení světa na dvě dimenze. Kdysi dávno dopadl totiž na planetu obrovský meteor, který ji ale oproti očekávání nezničil, nýbrž jen rozdělil její energii na dvě části (neptejte se mě jak). Teď existují dvě vzájemně velmi podobné, a přece tolik odlišné kopie Aetheru. V jedné z nich žijí přivandrovalci zvaní Ing, kteří se svezli vesmírem na onom meteoru a jsou prezentovaní jako rasa nenávistných parazitů, násilím si podmaňující vše živé, čeho se mohou na mentální úrovni zmocnit a učinit z toho své otroky. Tyto nestvůry obývají takzvanou „temnou“ část planety Aether. Ve „světlé“ dimenzi žijí zdejší původní obyvatelé, rasa
Luminoth, která s Ingy bojuje o rozdělenou energii, akumulovanou v chrámech. Popravdě řečeno, v době Samusina příchodu mají tito vznešení vědátoři už pořádně na kahánku. Prakticky už přežívají pouze v jakýchsi uzavřených hibernačních schránkách, umístěných v poslední netknuté části svého světa. Poslední bdělý příslušník jejich populace, kterého na tomto místě potkáte, se pod dojmem z vašich střeleckých cvičení rozhodne překecat vás k přidání se na jejich stranu. Jelikož vás neopomene uplatit částí dat potřebných k překladu kódů na bariérách, přes které se jinak nedostanete, rozhodnete se výzvu přijmout. Upřímně řečeno, ono vám ani nic jiného nezbývá. Lineární příběh, pamatujete? Chvílemi je přesto skutečně fascinující sledovat, jak fikaně tvůrci zařídili, aby měl hráč dojem naprosté volnosti a přitom byl nenápadně tažen za ručičku tím správným směrem. Pokud byste se opravdu ztratili, a při rozsáhlosti hry by nebylo divu, můžete si jako obvykle nechat zapnuté nápovědy, které vám po nějakém čase bezcílného bloudění oznámí, kam byste se měli vypravit dál, až vás to poflakování přestane bavit.
|
Existence dvou paralelních dimenzí slouží nejenom k odhalování rozdílů a jejich využívání k vlastním účelům, nýbrž taky k pořádnému zamotání hlavy, pokud jste stejně jako já příliš blbí na to, abyste rovnou od boku odhalili, že jestliže se například ve světlém Aetheru nedá některými dveřmi projít (nemáte ještě potřebný upgrade), zatímco v temném ano, a ke všemu je za nimi
dimenzionální portál, bude asi nejjednodušší vlézt si někde do temnoty, projít těmi zatracenými dveřmi a na druhé straně zase vylézt. Na tomhle principu se dá vystavět leccos a skutečně to pomáhá hru ozvláštnit. Další větší změna tkví v systému zbraní. Opustilo nás milované kombo ledu, ohně a elektřiny a místo nich je tu vedle základního Power Beamu arzenál založený na principu světla a tmy, tedy přesněji světlé a temné energie. Podle očekávání někteří nepřátelé svou podstatou náleží k některé z obou forem, a je tedy účinnější použít na ně zbraň opačné polarity, ale není to tak jednoduché. Někteří parchanti disponují oběma vlivy, jiní můžou dle vlastního uvážení polarizovat své štíty jednou nebo druhou energií a tak dále. Už jsme si zvykli, že použití zbraní se neomezuje na pouhou likvidaci oponentů. Otevírají se jimi dveře a portály, aktivují všemožná zařízení, a ovšemže je třeba nezapomenout na tradiční „status efekty“, kteréžto slovní spojení nikde necitujte, to já jenom tak nějak nevím jak to lépe nazvat. Podržením spouště je možné každou zbraň jaksi „nabít“, čímž se nejen zajistí větší účinek při zásahu, ale navíc je zasažený paralyzován, respektive chvíli hoří. Jistě, nemusíte mi vykládat, že to není nic nového,
vždyť já vám taky nevykládám o omezeném střelivu. Sakra, no vidíte to, omezené střelivo! Málem bych na to zapomněl. Power Beam je samozřejmě nadále nevyčerpatelný, ale ostatní zbraně potřebují holt dobíjet. Situace s nedostatkem střeliva se poněkud stabilizuje po několikerém nalezení upgradu, který zvyšuje maximální počet nábojů, a rovněž poté, co náhodou zjistíte, že
doplňovat munici je možné nejenom v řídce roztroušených dobíjecích stanicích, ale i normálně ve hře, jen je zapotřebí hloupě neškudlit a občas něco tou drahocennou municí zničit (teď jsem vám zkazil překvapení, to máte za to, že musíte za každou cenu vyčnívat z davu a nehrajete Metroida dvojku).
Hádanky nezpůsobují mozkové křeče, zato z nich má člověk pocit aktivního odpočinku od všech těch soubojů s kdekým.
Abych se konečně dostal k tomu, jak to chodí na temném Aetheru … ale no tak, tuhle historku si musíte poslechnout, já vím, že už jsem ji dvakrát zakecal, ale je to fakt důležité, namouduši. Tak tedy – představte si, že na tomhle temném Aetheru je tak jedovatá atmosféra, až z toho váš superbiomechanický ochranný oblek těžce nestíhá a vám pomalu, ale jistě ubývá životní energie. I úplnému trdlu dojde, že nebude asi dobrý nápad producírovat se v takovém počasí jen tak halabala vycházkovým krokem jako na prohlídce Louvru. Aby vám ale byl život aspoň trochu usnadněn, jsou po temné dimenzi rozmístěny
světelné krystaly produkující ochranné bubliny, v nichž jste proti atmosféře chránění a navíc vám pod jejich vlivem energie naopak pomalu přibývá. Krystalů není mnoho a častěji jsou nahrazeny jakýmisi svítícími body, které je třeba probudit k činnosti výstřelem a i potom vydrží jen po omezenou dobu. Nepříjemnosti ale zdaleka nekončí jedovatým vzduchem. Voda na temném Aetheru nejenom že není pitná, ona má bohužel rovněž ničivé účinky, čímž asi nepotěší nadšené plavce mezi vámi. Pokud byste snad
potřebovali další důvod, proč tuhle verzi planety nenávidět a bát se do ní lézt, řeknu vám ještě, že každičké stvoření, které se dostalo pod vliv Ingů (a tedy každá bytost zde), má mnohem tužší kořínek a větší útočnou sílu než jeho obyčejná verze.
Samozřejmě se i v tomto metroidovském dobrodružství dočkáme dalších klasických propriet. Například metroidů, že ano. A taky logických hádanek, které nezpůsobují mozkové křeče, zato z nich má člověk pocit aktivního odpočinku od všech těch soubojů s kdekým. Někteří bossové jsou fakt moc pěkní a dobře vymyšlení. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímá samozřejmě Dark Samus, o níž je něco naznačeno už na konci jedničky, pokud ji dohrajete na plný počet bodů. Jsou tu nové schopnosti, včetně staronového rotačního skoku (screw attack), s nímž se dají překonávat velké vzdálenosti a který umožňuje odrážet se ve výskoku od stěn jako v Princi z Persie. A takhle bych mohl
pokračovat ještě pěknou chvíli, víte? Zajímavostí a novinek je tu nemálo, jakkoli vyhlížejí nenápadně. Přesto mě tahle hra dlouho bavila „jen“ velmi nadprůměrně, říkal jsem si, že to není jaksi úplně ono. Čekal jsem, že přijde něco překvapivého, něco, čím se nejenom naplní má očekávání, ale budou překonána. Naštěstí to přišlo ve chvíli, kdy jsem se poprvé dostal do Sanctuary Fortress, kde je plno droidů a bojových robotů, podivuhodných strojů a prolézacích mechanismů. Jako by v tu chvíli hra
dostala nový smysl, bez něhož se předtím zdála být rozpačitě usedlá, skoro až neinvenční. Teď už vím, že vynalézavostí se zde naopak vůbec nešetřilo, takže se člověk nemá šanci nudit ani při hledání přibližně tisíce klíčů, s nimiž je to tentokrát ještě o něco více na hlavu než minule.
Od her, které mají vzkřísit zašlou slávu starých klasik, se většinou tak nějak očekává propad.
Tak, a teď se přiznejte. Zatrnulo vám na konci prvního odstavce? Spěchali jste podívat se na hodnotící tabulku? No tak, udělejte mi radost, jsou přece (skoro) Vánoce! Pravdou je, že Echoes mohly být při troše zlé vůle o dost horší hrou, než nakonec jsou. Ze začátku jsem měl často vtíravý pocit, že co bylo v jedničce jiné, to tam bylo lepší. Snad je to i částečně pravda, ale každopádně
postupem času negativní emoce kamsi vysublimovaly a zůstal jen dojem velkého návratu do světa plného úžasných prostředí, v nichž člověk rád chvílemi zabloudí, aby cosi nového objevil, do světa, v němž každou novou nástrahu a smrtelné nebezpečí, každou hádanku i překážku vítám s prudkou radostí malého kluka, který nevnímá slabou úzkost v srdci, protože se musí soustředit, aby nejásal příliš nahlas. Zaslouží si něco takového o pět procent méně, než to nakonec dostalo? Nazvěte mě kacířem, ale opravdu mě hra chvíli musela přesvědčovat, že nezaslouží. Ale co bychom se handrkovali o procenta, hlavně že jsme zdraví a můžem dělat že jsme nemocní a hodit se marod a pařit až do rána a pak z toho onemocnět. Dobrou noc!
| Metroid Prime 2: Echoes | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
