Všem příznivcům pouličního závodění spadl ze srdce opravdu velký šutr. Zatímco letošní díl série Need for Speed na celé čáře zklamal, přichází naštěstí konkurence od Rockstaru, která představuje letošní záchranu. Série, která v počátcích života PS2 přišla jako první s konceptem otevřeného města v závodních hrách, se držela vždy více vzadu, ale letos svého největšího konkurenta jednoznačně poráží.
Otevřené město nás čeká pochopitelně i nyní, kdy se vše odehrává v ulicích Los Angeles. Mapa města ovšem není kdovíjak velká, ale náturu metropole ze západního pobřeží zato vystihuje téměř dokonale. K dispozici zde tedy máme centrum s výškovými budovami a dále oblast k Santa Monice, tedy k pobřeží, a chybět samozřejmě nesmí ani Hollywood a to jak jeho „městská“ část, tak i zakroucené silnice výše v kopcích.
Náboj této hry je úplně někde jinde než u NFS.
Ve městě tak i přes jisté zjednodušení mapy můžeme narazit na celou řádku známých lokací jako například Sunset Boulevard, výstaviště s přilehlým Staples Centrem (zde nazývanou pouze jako Sports Center), Beverly Hills nebo neméně známý Mulholland Drive. Můžeme se tak i ve hře podívat na místa, která třeba známe z reálu, a přestože podoba nebývá zcela dokonalá, tak známá místa poznáte prakticky hned.
Celý koncept hry se pak drží toho, co umí Rockstar nejlépe a navíc nejlépe ze všech – tedy městské akce. Celá mapa je tak hned od začátku volně přístupná a záleží jen na vás, ke kterému z průběžně se zobrazujících úkolů si zajedete. Časem je to sice trochu otrava, protože byste to rádi urychlili rychlým skokem do závodu, ale vzhledem k výše zmíněné nijak obrovské rozloze města je to vlastně úplně v pohodě.
Zajímavě jsou navrženy i jednotlivé typy závodů, kdy jeden jediný závod pojedete jen zřídkakdy. Většinou se totiž jedná o série o více jízdách, v nichž musíte zvítězit. 
Občas narazíte na sérii, v níž jsou jednotlivé závody v podstatě samostatnými jednotkami, ale je potřeba je zvládnout za účelem splnění celkového zadání, ale napjatější je situace v případech, že závody v sérii tvoří jeden celek.
Jako například v případě klasických turnajů, kdy je výsledek každého závodu obodován a na konci vítězí ten s nejvíce body. Zde totiž v případě neúspěchu nelze restartovat závod, ale pouze celou sérii, což v případě prvního závodu pochopitelně nevadí, ale dále už je potřeba bojovat co nejlépe hned na první pokus.
Zajímavostí jsou i série s proměnlivou délkou. Vítězné kritérium je totiž nastaveno třeba tak, že se jezdí tak dlouho, dokud někdo nezíská tři vítězství. To v případě čtyř jezdců znamená, že může být vymalováno během tří závodů, ale teoreticky taky můžete pálit gumy v ulicích až devět závodů.
V této souvislosti je potřeba i zmínit, že v některých sériích hra vybírá závody „náhodně“. Takže i když například při neúspěchu první závod, respektive celou sérii, restartujete, tak po restartu pojedete jiný závod než jste jeli poprvé. Celý tento systém pak pochopitelně velmi výrazně zvyšuje variabilitu hry a zároveň se snaží zvýšit tlak na hráče tak, aby si neměl dojem jakési nudné pohodičky. Samozřejmě, pokud se ale nacházíte ve fázi, kdy se zrovna příliš nedaří, tak byste za to autory nejraději postříleli, ale takový už je holt život.
Celá tato snaha pak vrcholí závody, před nimiž sázíte hotovost nebo rovnou celé 
auto. Tady se zkrátka jede o všechno a restart či ukončení závodu znamená automaticky vaši porážku. Proto tedy jedna rada: nezapomeňte si v těchto případech vypnout automatické ukládání. Je to sice značně „lamerské“, ale pořád lepší být za lamera než přijít o pracně vypiplaný Skyline.
Jinými slovy, náboj této hry je úplně někde jinde než u NFS a nejednou vás zde bude polévat smrtelný pot. Nemluvě o tom, že nový Midnight Club disponuje i podstatně delší herní dobou a za jeden víkend ho na rozdíl od NFS: Undercover rozhodně nedohrajete.
Již jen proto, že s postupem času se vám na mapě začne objevovat čím dál více položek. Ty jsou rozděleny na mise, které mají vliv na posun vývoje hry a které by se daly nazvat jako „příběhové“ a vedle toho je zde celá řada závodů vedlejších, které se vám nezobrazují v seznamu úkolů, ale slouží v prvé řadě ke zvyšování finanční částky na vašem kontě a reputace mezi ostatními závodníky. A pokud se dostanete 
například do finanční krize, jsou zde stále k dispozici speciální úkoly, kdy například v omezeném čase musíte doručit nějaké auto z bodu A do bodu B. V této verzi LA je zkrátka pořád co dělat a navíc většinou ani nebudete vědět, kam skočit dřív.
Nepotřebujeme v závodní hře poslouchat všemožné gangsta blbečky.
Vedle úkolů jednorázových, kdy zajedete, co je potřeba a hotovo, jsou zde ale i mise dlouhodobějšího charakteru, kdy máte například vyhrát šest závodů v Santa Monice. Tyto mise nejsou vázány na žádnou konkrétní sérii závodů, a můžete je tedy plnit průběžně tak, jak máte do dané oblasti cestu. A to nejlepší na konec – výše zmíněné závody se sázkami se pochopitelně vyskytují i mezi povinnými misemi, takže se jim ani přes velmi značnou volnost v rozhodování nakonec rozhodně nevyhnete.
Ani přes značnou rozmanitost (zajímavé jsou například úkoly, kdy musíte najít neplatiče a v daném čase mu zdemolovat auto) se ale po jisté době nevyhnete pocitu jednotvárnosti. Až by se chtělo říci, že hra je až tak dlouhá a velká, že začne člověka nudit. Faktem ale je, že pokud si průběžně dáte jednu, dvě hoďky denně, bude vás to bavit pořád stejně. Tedy výborně.
Skvělé zábavě ale zpočátku příliš mnoho nenasvědčuje. Město se zdá nepřehledné, vaše auto pomalé a způsob vytyčování trasy prostřednictvím šipek a kouřových checkpointů celé věci nikterak nepomáhá. Často se vám tak stane, že prohrajete závod jenom proto, že špatně odbočíte.
Časem se ale ukáže, že systém navigace zde funguje až nad očekávání dobře, a tak po prvotní adaptaci budete schopni jezdit prakticky zcela bez konzultace s malým výřezem mapky ve spodním roku obrazovky. Zároveň se jedná i o jakýsi prostředek k manipulaci s obtížností – těžší závody zkrátka mají checkpointů méně a dále od 
sebe.
Ani přesto se ale občas nevyhnete jistému tápání, typicky ve chvílích, kdy máte dojet odněkud někam libovolnou trasou. V tu chvíli tak musíte hru zapauzovat a vyvolat celou podrobnou mapu, protože pouze jet směrem k barevné tečce na okraji mapového výřezu se nemusí vyplatit. Díky systému všemožných nájezdů, dálnic a v neposlední řadě i systému silnic totiž můžete snadno sjet z cesty úplně někam jinam než potřebujete.
To se vám ale čas od času stane i při samotném závodě. I v jeho průběhu si totiž můžete jet, naprosto kam chcete, přičemž nesprávné odbočení se v těch rychlostech ještě dá pochopit. Nezřídka se vám ale stane, že vás kolize odhodí do některé jiné přilehlé ulice a vy po pár kotrmelcích a pár metrech jízdy zjistíte, že jedete špatným směrem. Konzultace s výřezem mapy, kde je znázorněn i váš směr, je v tomto případě nezbytná.
Ostatně kolize obecně jsou jednou z těch slabších stránek hry. Tedy ne že by na tom byly samy o sobě nějak výrazně špatně, ale občas se nelze nedivit jejich detekci. Místy totiž k bouračce dojde i v situaci, která dříve skončila jen lehkým otřením. Proto je dobré mít zažito objíždět zejména civilní auta uctivějším obloukem.
V tomto ohledu na nás autoři navíc vymysleli nejednu „kulišárnu“, takže se nedivte, že nejednou vrazíte například do žlutého auta, kterého jste si na pozadí žlutého checkpointu prakticky neměli šanci všimnout. Podobné je to pochopitelně i s černými vozy v tunelech a nebo se zjevováním civilů těsně za horizontem. Místy tak budete mít pocit, že hra nechce, abyste zrovna tento závod vyhráli, a tak vám navíc připraví vcelku značné překážky do posledních dvou zatáček před cílem.
| Speciální pohyby |
| Povedené ježdění je ozvláštněno několika zajímavými prvky. Vedle možnosti jezdit po dvou kolech (nebo i na dvou – motorky jsou zde opět), čímž pádem soupeři nemohou využít vašeho aerodynamického pytle, jsou to zejména speciální schopnosti, které lze v závodech používat.
Například schopnost Roar způsobí, že všichni protivníci před vámi ze „zaleknou“ a uhnou vám z cesty. Nebo vlastnost EMP zase naruší chod elektronických systémů ve vozech soupeřů. Všechny čtyři vlastnosti lze navíc postupně vylepšovat až na třetí level. Není to sice nic, co by zde bezpodmínečně být muselo, ale faktem je, že je s tím v prvé řadě zábava, nehledě na to, že je tato zbytečná blbůstka dost funkční a nejednou vám může pomoci vyhrát závod. |
A civilní doprava vám docela i určuje trasu – pokud zajedete někam, kde vás tvůrci mít nechtějí, tak to poznáte okamžitě, protože se před vámi zjeví doslova hradba civilních vozů, která by se dala projet snad jen s nadpřirozenými schopnostmi. A trochu lacině působí i fakt, že běžný provoz „jako na potvoru“ často zhoustne zrovna ve chvíli, kdy vás nahání policie.
Ovšem i honičky s policií jsou v novém Midnight Clubu minimálně o třídu lepší než v posledním NFS. V prvé řadě totiž nejsou tak časté a s minimem snahy se jim přinejmenším při volném průjezdu městem dá vyhnout a jednak je jejich řešení vcelku logické. Pokud totiž máte výkonné auto, je vcelku jednoduché policii jednoduše ujet, a není tak třeba zmateně kličkovat mezi bloky.
Pochvalu si zaslouží i jízdní model, jenž je sice značně arkádový a i zde většinu času strávíte s prstem na plynu, ale přeci jen má jízda se zdejšími vozy mnohem blíže k realitě než v aktuálním NFS. No, vzhledem ke kvalitám modelu v Undercoveru lze ten z MCLA bez výčitek označit jako simulátor.
A u chválení zůstaneme i při hodnocení grafické stránky. Ta sice není kdovíjak úžasná, ale je ostrá, líbivá a v prvé řadě se prakticky vůbec necuká. Dobře jsou ztvárněny i denní fáze, takže například odstartujete do závodu v noci, ale do cíle dojedete již za svítání. Mimochodem, závody bývají docela dlouhé a není ničím neobvyklým že na trati strávíte přes čtyři minuty, aniž byste jeli více okruhů, za které stihnete objet celou mapu. Vzhledem k její velikosti sice nemůžete jet až kdovíkam, ale designéři v ulicích trasy dokázali zakroutit velmi slušně.
Pokud bychom ale měli něco výrazně zkritizovat, pak jsou to ale zvuky. Z technického hlediska jsou sice naprosto v pořádku, ale nejpozději po hodině hraní začne neuvěřitelně lézt na nervy dabing. Ve hře se vyskytuje hromada ukrutných „drsňáků“ a podle toho bohužel vypadají i jejich hlášky.
Navíc, jak už to tak v LA bývá, je původ každé ze zdejších postav poněkud mezinárodní, a tak tomu odpovídají i jejich přízvuky. Věc, kterou jsme v posledním GTA značně chválili, tu však nefunguje. Zkrátka tak nějak nepotřebujeme v závodní hře poslouchat všemožné gangsta blbečky. Uznáváme, že to je věcí osobního vkusu, ale namistrované hlubokomyslné hlášky typu „Gotcha“ nebo „You're in my sight“ v době kdy dotyčný za vámi zaostává o čtyři zatáčky, to prostě musí spíše rozesmát, než aby to dotvářelo zamýšlenou „cool“ atmosféru.
V celkovém výsledku by ale postavy mohly odříkávat třeba dětské básničky, protože by to vůbec nic nezměnilo na skutečnosti, že Midnigt Club: Los Angeles po hodně nevýrazném třetím dílu překvapivě boduje a pro fanouška pouličního závodění je v letošní sezóně jednoznačnou volbou. Sejdeme se o půlnoci před Kodak Theatrem.
