S multiplayerovými akčními tituly se v poslední době roztrhl pytel. Kromě neoficiálních modů nedávno na trh přišla třeba krvavá řežba Gore a český Team Factor, zapomenout pochopitelně nemůžeme ani na nový Counter-Strike... K tomuto množství se před pár dny připojil i další titul, který vývojáři z Rage Software nazvali Mobile Forces. Má šanci se ve stále se rozrůstající konkurenci uchytit, nebo se jedná jen o zbytečný výkřik do prázdna? Vezmeme-li v potaz všechny klady a zápory tohoto titulu, jasně nám vychází, že patří do první jmenované skupiny. Ačkoliv má své nedostatky, rozhodně stojí za pozornost.
Pokud pečlivě sledujete herní scénu, jistě víte, co dalo Mobile Forces jeho jméno: jsou to vozidla, jež budete při bojích s protivníky hojně využívat a bez nichž byste se prakticky neobešli. Jsou také tím hlavním, čím se tato hra odlišuje od ostatních multiplayerových stříleček. Možnost naskočit do auta a kosit nepřátele z bezpečí pancéřovaného krytu sice byla již v několika jiných titulech, ale většinou se jednalo jen o jakýsi doplněk, o pomyslnou třešničku na dortu, kterou si můžete vychutnat, ale nikdo vás k tomu nenutí. Zde se kolem tanků a džípů točí 
naprosto vše – od herních módů přes použitelné taktiky až po design a rozlehlost map. Přiznejme si, že nebýt jich, tak by hodnocení Mobile Forces dopadlo o poznání hůře. Ale nepředbíhejme...
Některé hry vsázejí při svém zpracování na hyperrealističnost, jiné se ubírají spíše arkádovým směrem. Mobile Forces se snaží jít zlatou střední cestou – tak, aby si jej mohli vychutnat i svátečnější hráči a přitom aby vyloženě neznechutil odborníky svou jednoduchostí. Nemá tedy cenu snažit se jej porovnávat s jinými tituly. Nechce konkurovat ani Quake 3: Arena, ani Counter-Striku; spíš se snaží jít svou vlastní cestou a příliš se neohlížet na ostatní. To bychom mohli přijmout s povděkem, protože nepovedených „konkurentů“ zavedených vládců žánru jsme tu měli již více než dost.
V základní verzi Mobile Forces najdete osm různých módů a 11 rozsáhlých map, díky přítomnosti editoru se však nejspíš brzy dočkáme dalších. Ty, kdož nevlastní rychlé připojení k internetu nebo LAN, jistě potěší přítomnost singleplayerového módu, v němž si postupně otevíráte nové a nové arény, a volba Skirmish, kde si můžete nastavit boj podle svého gusta. Inteligence botů však není nikterak oslnivá 
(některé chyby v AI dokáží hodně znepříjemnit život), a tak i když vám úspěšné dokončení všech zdejších misí zabere více jak dvacet hodin čistého času, je singleplayerová část spíš jen podařeným lákadlem na boje proti živým soupeřům. Ty jsou pochopitelně mnohem zábavnější.
Zastavme se nejprve u oné osmerky herních módů. Prvním je klasický deathmatch, který nemá žádné ambice vás něčím překvapit a jako v jediném zde bojujete jen sami za sebe. Následuje jej jeho týmová varianta, která je díky možnosti zadávání rozkazů botům již o něco zajímavější i v singleplayeru. Třetím v řadě je poslední „vyhlazovací“ mód – Captains. Zde můžete zabíjet všechny protivníky, body se vám přičítají ale jen za likvidaci kapitána družstva; abyste nebloudili, vidíte jeho pozici na minimapě v levém horním rohu obrazovky. Následuje tradiční Capture the Flag, ve kterém musíte ukořistit soupeřovu vlajku a donést ji na vlastní základnu. Páté místo patří módu Holdout, v němž musíte po určitou dobu ubránit neutrální místo na mapě. Hned za ním je Detonation, který silně připomíná CTF. Na některém z předem definovaných míst na mapě se objeví detonační klíč, který musíte donést k bombě umístěné na protivníkově základně a přivést ji k výbuchu. Předposledním módem je Safecracker, který se skládá ze dvou etap – poprvé máte za úkol v 
časovém limitu rozstřílet sejf na nepřátelské základně, uloupit z něj zlato a donést ho k vlastní pancéřové pokladně. V etapě druhé se se soupeři prohodíte, na lupiče si hrají oni a vy zaujímáte obranné pozice. Aby byli úspěšní, musí úkol zvládnout rychleji než předtím vy. No a posledním druhem hry je Trailer. Uprostřed mezi vaší a nepřátelskou základnou je umístěn transportér s cisternou plnou výbušnin. Abyste vyhráli, musíte do vozidla naskočit a dovézt jej protivníkům pod okna. Jak vidno, módů je více než dost, jen je škoda, že valnou většinou se jedná o variace na téma deathmatche či CTF...
Jak již bylo naznačeno výše, mapy hodně odpovídají motorizované atmosféře celé hry. Jsou opravdu rozsáhlé, takže se v některých místech bez vozidla opravdu neobejdete. Většinou si však můžete vybrat – buď vyrazíte pěšky zkratkou, nebo autem po silnici. Obě cesty bývají zhruba stejně rychlé, protože jen výjimečně jsou mapy lineární; většinou se hlavní cesta různě kroutí a zatáčí, zatímco zkratka je... no prostě kratší, jak už zkratky bývají. Je zde jasná snaha tvůrců co nejlépe vybalancovat možnosti mezi přepravou vozidly a opěšalým bojem – a zdá se, že se jim to podařilo. Bohužel, to samé nemůžeme říci o designu prostředí. 
Okolo základen sice bývá precizní a nabízí přehršel možností pro útočnou i obrannou taktiku, na „území nikoho“ je to však o poznání horší. Hlavním důvodem je nejspíš to, že designéři se nechtěli příliš zdržovat s modelováním detailů v místech, jimiž stejně jen prosvištíte v džípu, a zpomalovat počítač vykreslováním „zbytečných“ polygonů. A opravdu – pokud jedete v autě, nijak vám prázdnota okolí nevadí; jakmile ale vystoupíte a jdete pěšky, udeří vás tato skutečnost do očí. Škoda, pár detailů navíc by se jistě sneslo.
Další nevýhodou použitého designu je zrcadlovost map. Aby nebyl žádný tým zvýhodněn polohou základny a jejím členěním, jedná se prakticky o dva identické obrazy – jako když rozlijete vodovky po papíře, přehnete jej a obtisknete. To trošku zamrzí. Odladění výhod a nevýhod různých základen by bylo sice jistě náročné, ale výsledek by stál za to. Takhle si tvůrci ulehčili práci na úkor zábavnosti.
Ve hře můžete usednout do čtyř různých vozidel – tanku, nákladního vozu, džípu a obrněného transportéru. Vozy se od sebe liší pancéřováním a rychlostí, případně i počtem lidí, které pojme. Co si budeme povídat, je opravdu výborný zážitek naskočit ještě s jedním spoluhráčem na střechu transportéru, třetího nechat řídit a vtrhnout na nepřátelskou základnu; kdo neskončí pod koly auta, toho v mžiku rozcupuje vaše střelba. 
Řízení vozidel je značně zjednodušeno (jedná se přeci jen o akční hru, ne o závody), ale přesto se jejich pohyb řídí více méně fyzikálními zákony, což poznáte především v okamžiku, kdy z auta vyskočíte – pokračuje dál svou cestou a zastaví se až po chvíli.
Horší dojem však budete mít z celkové variability herního systému, která u Mobile Forces nedosahuje žádných závratných výšin. Každý z týmů má k dispozici jen dva skiny postav, které se od sebe liší jen minimálně. Bez rozdílů jsou i jejich vlastnosti, a to za všech okolností – zapomeňte na to, že byste byli jen s pistolí rychlejší než třeba s těžkým kulometem. Ale budiž, to lze ještě brát s pochopením. Malý zbraňový arzenál a jeho nevyváženost už ale ne. Před začátkem hry, po smrti a v některých módech i kdykoliv během hry si můžete ke svému noži, který máte v základní výbavě a jenž je prakticky k ničemu, vybrat jen ze šesti různých zbraní – pistole, samopalu, brokovnice, odstřelovací pušky, raketometu a těžkého kulometu. K nim si pak můžete přidat nějaký doplněk – granáty, miny, adrenalinovou injekci (dodává zdraví) nebo neprůstřelnou vestu. Nejen, že to je málo, ale navíc jen málokdy budete mít potřebu vyzbrojit se něčím jiným než samopalem a raketometem, které tak hrají prim.
S povděkem lze kvitovat způsob, jakým tvůrci zamezili „rambování“ – stylu hry, kdy máte na zádech pověšených pět raketometů a osm samopalů a v kapsách vám cinká padesát granátů. Při vyzbrojování můžete totiž zaplnit jen šest slotů, přičemž u každé zbraně vidíte, kolik jich vyžaduje – např. těžký kulomet jich spolkne hned pět, samopal jen dva. O poznání hůře dopadla možnost sekundární střelby, která se vyplatí snad jen u odstřelovací pušky (použití dalekohledu). Samostatnou kapitolou je těžký kulomet, který stiskem „sekundárního palebného módu“ položíte na dvounožku a teprve poté můžete normálně střílet; pochopitelně, že se při střelbě nemůžete pohybovat, jen mírně otáčet.
Tak sakra, stojí ty Mobile Forces vlastně za to? Na začátku recenze bylo psáno, že ano, pak ale následoval výčet jedné slabiny za druhou. Nebojte, tahle hra opravdu stojí přinejmenším za ozkoušení. Bylo by na ní sice dost co vylepšovat, ale nejdůležitější je zábavnost a hratelnost, a té zdejší se může vyrovnat jen několik špičkových titulů. Jistou zásluhu na tom samozřejmě nese kvalitní technické zpracování (engine je mixem mezi klasickým Unrealem a novým Unreal Warfare), největší podíl však připadá na hlavu herních možností, jež jsou spojeny s použitím vozového parku. Kdo neozkoušel, neuvěří. Mobile Forces si rozhodně zaslouží každičké procento, které má v závěrečném hodnocení.
| Mobile Forces | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
