V roce 1998 přišla na trh známá japonská videoherní společnost se svým prvním handheldem Neo Geo Pocket. Nápad to špatný možná nebyl, ale ve stejném roce v Japonsku přišlo ještě známější Nintendo se svým Game Boy Color. Neo Geo Pocket s černobílým displejem tak všechny přestalo zajímat a přenosná konzole nikdy nebyla vydána mimo zemi vycházejícího slunce. O rok později se však SNK, známé především tvorbou arkádových coin-opů, přihlásilo opět o slovo s šestnáctibitovým Neo Geo Pocket Color.
Barevný displej na bázi tekutých krystalků s rozlišením 160 x 152 bodů s možností zobrazit až 146 barev na jedné obrazovce (z možných 4096), to bylo už jiné kafe. NGPC mělo navíc spoustu jiných výhod.
Handheld disponoval vlastním BIOSem, který zálohovala baterie cr2032, stejně jako paměť na ukládání her, s čímž měli bohatou zkušenost majitelé 32-bitového Saturnu od Segy. Po zapnutí handheldu bez vložené hry je možné nastavit si v hlavním menu budík, kalendář nebo se podívat na vlastní horoskop. Nic takového Game Boy Color neměl, i když se samozřejmě jednalo o drobnost na rozptýlení.
Mnohem větší výhodou byla pseudo analogová páčka; či lépe řečeno miniaturní joystick. Ten sloužil namísto typického handheldového digitálního směrového „kříže“ k ovládání pohybu.
I po deseti letech jsou tyto páčky na Neo Geo Pocket Color konzolích nezničeny, což svědčí o jejich bytelnosti. Do ruky, či spíše lépe řečeno palce, padnou jako ulité a hraní je touto metodou na handheldu zajímavé. V roce 1999 to bylo navíc něco velmi originálního a nevídaného. Sytý zvuk, linoucí se z malého reproduktoru, byl na tehdejší standardy také povedený.
Konzole samotná navíc dobře seděla v rukou. SNK se rozhodli pro horizontální pojetí handheldu, což byla vzhledem k rozměrům displeje správná volba. Samotnou konzoli poháněly dvě tužkové baterie, s nimiž vydrželo Neo Geo Pocket Color až překvapivě dlouho. Se zapnutým zvukem, hlasitostí vytaženou zhruba na polovinu škály, jsem hrál klidně i přes dvacet hodin. S vypnutým zvukem pak ještě déle.
Neo Geo Pocket Color byl tak více než důstojným konkurentem pro Game Boy Color a proto se SNK rozhodli vyslat tento handheld za oceán. Herní fanoušci se tak dočkali jak ve Spojených státech, tak i v Evropě.
Moc dobře si tu dobu pamatuji. Těžce jsem snášel svou čerstvou třicítku. O Neo Geo Pocket Color jsem se příliš nezajímal, ale při výletě do Londýna jsem o tento handheld zavadil. Ještě teď mám v uších manželčina slova o potomkovi na cestě, ale znáte to: Když chlap musí, tak prostě musí.
I když jsem hraním na tomto handheldu nestrávil více než pár hodin, tak jeho pořízení stejně nelituji. Lepší arkádové hry jsem totiž na žádném jiném přenosném herním zařízení nehrál. Ono se ani není čemu divit, když SNK Neo Geo Pocket Color zásobovali jednou svojí perlou za druhou. Bohužel ale tituly i od takového giganta jako SNK pro celou konzoli samy nestačí. Third-party vývojáři na barevné Neo Geo do kapsy totiž vcelku káleli, takže kromě všech těch King of Fighters a Metal Slugů nebylo moc co hrát.
Navíc, i když byl sám o sobě displej dobrý, tak trpěl největším neduhem skoro všech retro handheldů. Ano, nejedná se o nic menšího než o nepodsvícení displeje. Pokud nesvítilo sluníčko nebo jste neměli po ruce lampičku, tak jste si večer ani v noci s Neo Geo Pocket neškrtli. SNK se navíc obávalo 32-bitového Game Boye, kterým Nintendo dlouho vyhrožovalo. Sečteno, podtrženo, výroba Neo Geo Pocket Color skončila rokem 2000. I když na něj příliš titulů nevyšlo, tak některé si nikde jinde nezahrajete. Přesto není dnes tento handheld ničím jiným, než cenným sběratelským předmětem.
První a druhá mise Metal Slug
S Metal Slugem boduje SNK dodneška. Počátkem roku vyšel na Nintendo DS již sedmý řadový díl a ani po třinácti letech své existence neztrácí série nic ze svého arkádového a bláznivého kouzla. Neo Geo Pocket Color se dočkalo hned dvou spin offů, které dodnes zůstávají exkluzivními a na ničem jiném si je nezahrajete.
Oproti klasickým hrám série se Metal Slug 1st Mission a Metal Slug 2nd Mission pyšní mapou, po které hráč postupuje a plní nejrůznější mise v různorodém pořadí. Tento prvek přinesl možnost některé mise dokonce nesplnit a hlavně pobízel hráče k opakovanému hraní za různé postavy, aby si zahráli co nejvíce levelů. S úspěšným splněním mise se zvyšovala hodnost vaší postavy, takže jste mohli machrovat na ostatní hráče ve vašem okolí (hru, ani konzoli v mém okolí samozřejmě nikdo neměl – pozn. autora).
První díl obsahoval řadu dosud nevídaných věcí. Například pronásledování vlaku na drezíně, katapult z letadla nebo útěk z vězení byly mise, které přinesly příjemné rozptýlení oproti klasickým nonstop akčním levelům. Nechyběla ani ovladatelná vozidla jako stíhačka nebo bájný tank Metal Slug. Metal Slug 2nd Mission přinesl ještě více obsahu, včetně postav, úrovní a ovladatelných vozidel. Grafika hry byla navíc vzhledem k hardwaru nádherná. Možná to bude i tím, že hra byla jedním z posledních titulů, které na Neo Geo Pocket Color vyšly.
Na návštěvu zaskočil i ježek Sonic
Sega měla s SNK vždy vřelé vztahy, a to i přes nepatrnou rivalitu v arkádách. V roce 1999 vše vyvrcholilo v partnerství a proto se na Neo Geo Pocket Color objevil i maskot Segy, modrý ježek Sonic. Druhým hlavním důvodem, proč se tak stalo, byl samozřejmě fakt, že Sega neměla vlastní handheld. Sonic The Hedgehog: Pocket Adventure byl zcela exkluzivní 2D titul pro danou platformu a jedná se pravděpodobně o nejlepší hopsačku na Neo Geo Pocket Color vůbec. Neuvěřitelná rychlost, povětšinou stabilní framerate a šikovný systém ukládání, díky kterému ubylo klasické sonicovské frustrace z opakování levelů neustále od začátku, tím vším hra bodovala.
Na konci každé tématické série čekal boss, na kterého platila vždy nějaká obdobná taktika. Sonic The Hedgehog: Pocket Adventure se příjemně hrál a byl navíc na pohled velmi pěkný. Barevné postavičky, roztomilá animace, prostě Sonic jak má být. Aby si fandové nestěžovali, tak se objevila většina známých postaviček, včetně Tailse, Knucklese, Dr. Eggmana nebo Metal Sonica. Hráč si mohl zahrát i klasická sonicovská „3D“ kola v závodních drahách a nechyběly ani unikátní úrovně. Třeba let vesmírem nebo v letadle, ztvárněné klasickým hopsačkovým stylem. Jako bonus byly přítomny i puzzle. Pro mě osobně se jedná o jednu z nejlepších handheldových her se Sonicem. A že jich je dobrých spousta.
Není bojovka jako bojovka, i když…
SNK mělo vždy v katalogu několik kultovních bojovkových sérií. Všechny se samozřejmě objevily i na Neo Geo Pocket Color. Já sám jsem si skoro všechny i pořídil, protože dobrá bojovka je věc, která vydrží na dlouho. Na handheldech se do té doby navíc tomuhle žánru příliš nedařilo, za což mohlo do jisté míry i nepovedené ovládání. S joystickem Neo Geo Pocket Color se však mlátičky hrály lépe než kdykoliv předtím, takže nic, kromě nedostatku světla, bojování na cestách konečně nebránilo.
Fatal Fury: First Contact se hrál jako každý jiný díl, vyjma toho, že tenhle hraji v slušné vizuální kvalitě na handheldu. Samozřejmě chvatů nebylo tolik, ale tento fakt šel vzhledem k dané platformě pochopit. Jen ten roztomilý vizuální styl hry mi k Terrymu Bogardovi příliš nešel. Kvůli stylovému provedení japonského samurajství se mi líbil i Samurai Shodown! 2, ve kterém se bojovníci oháněli nejrůznějšími zbraněmi od nunchuků po katany.
Když SNK, tak bojovky a když bojovky od SNK, tak jasně King of Fighters. Podle mých vlastních preferencí se logicky nejoblíbenější bojovkou na Neo Geo Pocket Color stala King of Fighters R-2. Boje tři na tři prostě neztrácejí svoje kouzlo ani po tolika letech. Zde nechyběla dokonce ani podpora boje jednoho na jednoho a více herních režimů. Jen jsem se musel smířit s nepopiratelným faktem. Všechny bojovky od SNK na Neo Geo Pocket Color používají identický grafický engine. Ale co, alespoň je pěkný.
