Jakmile přijde řeč na sporty převedené do podoby počítačové hry, všem se vybaví EA Sports. Nejinak je tomu v případě basketbalu, konkrétně americké profiligy. Známé NBA Live, které se již pravidelně objevuje rok co rok v nové a vylepšené verzi, zatím drží laťku kvality z dosahu všech konkurentů. Microsoft se nyní se svým NBA Inside Drive 2000 (NBAID2000) pokusil k této laťce alespoň přiblížit. Ačkoliv jí ani zdaleka nepřeskočil, narozdíl od několika pokusů jiných firem se mu podařilo se jí alespoň dotknout.
Již v roce 1997 se Microsoft pokusil zabrousit do NBA. Jeho Full Court Press ovšem nestál za moc a proti v té době již zavedenému NBA Live neměl nejmenší šanci. Nyní, o tři roky později, tedy snažení Microsoftu vyšlo o něco lépe. Zásluhu na tom má hlavně vývojový tým High Voltage Software, který po grafické stránce odvedl velmi dobrou práci. Mezery se ovšem ještě stále najdou, zvlášť v inteligenci hráčů a řešení obtížnosti hry. Ale pěkně popořádku.
První pohled musí jistě uspokojit každého fandu NBA. Hurá do sezóny, prohlédnout statistiky hráčů, spekulovat o výměnách, prohlédnout několik desítek útočných akcí, vybrat ty nejvhodnější, nastavit agresivitu, doskoky... Ano. V zákulisí se vyřádí každý. Přehledná menu, plno informací, coaching propracovaný do detailů (jen tu stále chybí tvorba vlastních akcí). Stejně jako u každé sportovní hry, kterou nehodláte hrát po arkádovsku, ale pěkně zostra ala realita, doporučuji - studujte. Zjistěte si něco o svých hráčích (pokud to tedy již nevíte), zapřemýšlejte, co si s kterým můžete dovolit, kdo bude rozhodovat zápasy, až dojde na lámání chleba. 
Jednoduše - kdo si chce vyhrát, ten má s čím. Nadšení z postu hlavního trenéra a team managera dokáže někdy předčít i samotnou hru. Ale nejen statistikami a strategií živ je člověk. Takže "let the game begin". (Pokud vás celý tento odstavec namíchl, protože prostě jen zdržuje od opravdové hry, nebojte se. V NBAID2000 si jednoduše nastavíte, ať se o vše stará počítač a můžete vesele lámat joysticky a drtit gamepady.)
Jako u většiny dnešních titulů, první, co vás po vstupu "na palubovku" upoutá, je grafika. Hráči se pohybují plynule a ve valné většině i přirozeně. Obličej má každý svůj, tedy vymodelovaný dle svého skutečného vzoru. U některých se ovšem podoba hledá poměrně těžko. Například Dan Majerle si je podobný jako vejce vejci - dinosauří skřivánčímu. Hráči se samozřejmě musí po něčem pohybovat. V tomto případě je tím něčím palubovka, udělaná přesně podle povrchů ve skutečných halách. Odrazy a stíny hráčů jen dokreslují celou podívanou. Samozřejmě, na NBA chodí i diváci. Většinou se jich pár sejde. Nějakých těch dvacet tisíc. Ti nechybí ani v této hře, ale nehýbají se. A buďme rádi, protože pak bychom si doma na svých strojích asi nezahráli. Jen mě mrzí, že se mi ještě nepodařilo skočit na fotografy, sedící na svém obvyklém místě za lajnou pod košem. Milým překvapením je přítomnost rozhodčích. Není povinná, ale můžete si nastavit, zda chcete na ploše mít všechny tři (ano, v NBA jsou opravdu tři), případně pouze dva, jednoho či žádného. Na pískání to ovšem nemá vliv. Jde jen o autentičnost. Podtrženo sečteno, grafika a vůbec celé prostředí hry je zpracováno dobře. Dokonce 
velmi dobře. Ale ne dokonale. Například hráči jsou si v NBA Live více podobní než v NBAID2000 a některé pohyby by bylo dobré ještě lépe doladit. Například pochybuji, že všichni při výskoku skrčí nohy za sebe jako Skippi. Takže nějaký ten bodík dolů.
K prostředí patří zvuk jako.. jako... jako zvuk k prostředí. V basketbalu se vlastně o většinu zvuků postará míč. Pokud tedy odhlédneme od neustálého hučení davů, proloženého výkřiky vyvolanými vzrušením na hřišti. Z palubovky se ozývají údery při driblingu, nárazy míče na koš, mlasknutí síťky. K tomu pískání bot (samozřejmě kvalitních a pekelně drahých) a občas i nějaké zapískání rozhodčího. Nad celou tou vřavou v hale se nesou hlasy televizních komentátorů Kevina Calabra and Marquese Johnsona. Jejich postřehy promlouvají k věci a často informují o zajímavých statistikách (počet bodů, nejlepší hráč zápasu, počet faulů atd.). Jen pan Johnson občas ujede a prožívá hru tak, že mu hlas ujede do jakéhosi čtyřprocentního, vzrušeně afektovaného tónu.
Na celé dění se můžete dívat pomocí pěti různých kamer, které vám dovolují nastavit také míru přiblížení záběru. Šestou variantou je Live Cam, která se o střihy mezi stanovišti postará sama. Ještě dodejme, že ve hře můžete kdykoliv vstoupit do nastavení coachingu, ovládání a samozřejmě do okna plného aktuálních statistik.
"A co hratelnost?," ptá se jistě nejeden z vás. Odpovědět na tuhle otázku bude tvrdý oříšek. Ovládání hráčů je celkem pohodlné. Problémy začínají až v momentě, kdy vyžadujete také něco od spoluhráčů. 
V případě NBA Live si mnozí pařani stěžovali, že přehrát počítač je hloupě snadné. Nejvyšší obtížnost a vy je ničíte jak malé děti. V případě NBAID2000 máte na výběr čtyři stupně obtížnosti - Easy, Rookie, Veteran a All-Star. Obě první úrovně jsou snadno hratelné, stav se většinou pohybuje kolem 130, tedy na kontě vašeho družstva. Vlastně stačí vyhlédnout si ve svém týmu jednoho, dva machry a hrát s nimi jeden na jednoho. V devadesáti procentech případů to končí košem. V obraně pak jen čekáte na nějakou tu chybu soupeře. Pokud totiž máte nastavené plné pískání faulů, nesmíte to s tím vypichováním přehánět. Rozhodčí prostě nejsou slepí, ostatně jsou to ti nejlepší.
Takže jste porazili toho chudáka Rookieho, hurá do boje s Veteranem. Takže hrajeme, hrajeme... hej, jak to udělal. No, nic. Jdeme kluci, makáme v obraně... no, safra, co to? Mourning, uvědom si, že jsi jeden z nejlepších centerů v lize, tak bys mohl to béčko z lavičky taky někdy ubránit ne? Jestli jste z tohoto záznamu myšlenkových pochodů nepochopili o co jde, pokusím se vám to vysvětlit. Obtížnost totiž stoupne tím způsobem, že hráči počítačového týmu najednou přehrají ty vaše, které ovládá počítač. Často i za cenu nelogičností. Nedivte se, až vám vylétne tlak vysoko nahoru potom, co vaši dlouzí stojí pod košem, pozorují odraz míče a ani nevyskočí. Ani nemluvím o tom, že soupeřům, ač znatelně slabším, se podaří zachytit pět vašich přihrávek za sebou. Člověka napadá v takových chvílích mnoho slov, a tím nejjemnějším je "podraz".
Problémem je tedy obtížnost, přesněji řečeno podivný způsob, jakým je zvedána. Také inteligence počítačem ovládaných hráčů občas trochu zaostává. Někdy prostě platí, že co si člověk neudělá sám, to nemá. Bohužel, někdy ani to, co se snažíte provést sami, nevede k úspěchu. V takovém případě ovšem už můžete nadávat jen sami sobě.
Naštěstí, když vás počítač naštve příliš, stačí si přizvat ke hře kamaráda a můžete u monitoru prosedět třeba celý víkend. Ovšem počítejte s tím, že budete sedět u jednoho monitoru. NBA Inside Drive 2000 totiž podporuje hru pouze ve dvou hráčích na jednom počítači. Hra přes LAN, modem nebo Internet se snad chystá v některém z patchů, ale zatím si musíte nechat zajít chuť.
Celkově se dá o tomto basketu říct mnoho pozitivního, ale najdou se i slabší stránky. Když už si High Voltage dali práci s grafikou, zvuky, prostředím a hromadou přehledně zpracovaných statistik, mohli lépe odvést své dílo i po stránce hratelnosti. NBA Inside Drive 2000 je prostě výborná hra pro dva lidské hráče. V takovém případě ovšem výrazně zamrzí absence síťového a internetového multiplayera. A proti počítači budu hrát raději NBA Live.
| NBA Inside Drive 2000 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
