Prastaří byli, jsou a budou. Z temného vesmíru přišli dříve, než byl zrozen první člověk. Sestoupili, aby vládli Zemi. Po tisíce let žijí hluboko pod oceánem, množí se a trpělivě čekají na Čas návratu. A ten čas jednou přijde… - Abdul El Razad, Necronomicon.
Kdykoliv vyjde nová hra inspirovaná dílem amerického spisovatele hororů Howarda Philipse Lovecrafta, pocítím takové zvláštní mrazení v zádech. A řadí-li se dokonce do žánru adventur, začínám již s předstihem nakupovat velké zásoby jídla a pití na dlouhé noční pařby. Poslední takový nákup jsem ale učinil již před dlouhými šesti lety, kdy spatřil světlo světa skvělý, avšak krátký a dodnes nedoceněný Prisoner of Ice. Více než půl desetiletí trvající lačnost po Lovecraftovském hororu se naštěstí rozhodla ukončit francouzská společnost Wanadoo (dříve Index+), známá především dvoudílnou upírskou adventurou Drákula. Své nové dílo pojmenovala stejně jako kdysi Arab Abdul El Razad okultní knihu černé magie - Necronomicon, a už podle tohoto názvu se dá usoudit, jaká temnota a strach by nás ve hře měly očekávat. Přeci jen, Lovecraftovo téma o rase Prastarých, kteří žijí ve svých sídlech hluboko pod oceánem a čekají na Vyvoleného, aby otevřel Bránu a dovolil jim tak opět ovládnout matičku Zemi, je neustále velmi atraktivní. Hra Necronomicon je navíc zasazena do stylového období počátku dvacátého století na východní pobřeží Spojených států, respektive do oblasti mezi městem Providence (Lovecraftovo rodiště) a vesnicí Pawtuxet, jejíž staré polorozpadlé dřevěné domy, ponořené v mírném šeru neustále zatažené oblohy, jsou přímo ideálním místem pro napínavý hororový příběh…
Jenomže… Skutečnost, že si vezmete za vzor knihy jednoho z nejlepších spisovatelů hororů na světě a na jejich základě vymyslíte napínavý příběh, ještě neznamená, že musíte zákonitě vytvořit skvělou hru. To nám bohužel dokazuje i Wanadoo se svým Necronomiconem. Jejich hra totiž působí natolik nevyrovnaným dojmem, že se to snad ani nedá nějak zjednodušeně popsat. Během hraní jsem si připadal doslova jako na horské dráze - jednou nahoře, jednou dole… jednou jsem prožíval skvělé napínavé okamžiky, jindy nepříjemnou nudu a frustraci. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl pojmout tuto recenzi výpravným způsobem, jímž se vám pokusím popsat, jak rozdílně na mě hra v určitých svých fázích působila. Samozřejmě chápu, že pro některé z vás není tento způsob zrovna oblíbený, protože ať chci nebo ne, nevyhnu se alespoň částečnému prozrazení děje hry. Slibuji však, že se budu snažit být co nejméně konkrétní. Nechť mi sám velký Cthulhu pomůže v tom, ať se mi to podaří :-).
Začnu pochopitelně sérií hned několika úvodních animací, prostřednictvím kterých jsem se dozvěděl, že mě hra přiřknula roli mladíka Williama Stantona, žijícího o samotě v nevelkém domku na okraji města Providence. Rozjímal jsem takhle v podvečer ve svém pokoji, když tu ke mně přiběhl můj dlouholetý kamarád Edgar. Zdál se být velmi nervózní a vystrašený. Zmateně mumlal něco o své mysli, že pomalu začíná propadat šílenství a taky o tom, že nám všem hrozí smrtelné nebezpečí a právě on jemu může být příčinou. Pak mi strčil mi do ruky nějakou podivnou věc a řekl, abych ji nikdy nikomu nedával… ani jemu samotnému, obzvláště když si o ni sám řekne. Po chvíli se Edgar vzdálil a než jsem si stačil v hlavě ujasnit, co mi to
chtěl vlastně říct, zaklepal na dveře mého domu Edgarův psychiatr Dr. Egleton. Dozvěděl jsem se od něj, že Edgar prochází jakýmsi zvláštním vnitřním terorem, jenž negativně ovlivňuje jeho myšlení a psychiku. Nakonec mě doktor požádal, jestli bych se, jako Edgarův dobrý přítel, nepokusil zjistit, co se s ním ve skutečnosti děje.
Příběh sice nezní vůbec špatně a dává tušit, že odhalení příčiny Edgarovy vnitřní trýzně by mohlo být velmi zajímavé, nicméně se musím přiznat, že ve mně úvodní animace zanechaly spíše rozporuplné dojmy. Proč? Protože jsem hrál Drákulu a viděl tu nepopsatelnou nádheru, co tato hra ve videosekvencích předváděla. A od Necronomiconu jsem pochopitelně čekal totéž… ale marně. Chyběly mi zde dynamické nájezdy kamer, pružnější rozpohybování herních charakterů ale především větší detail jejich obličejů. Tváře všech tří protagonistů byly naprosto hladké, bez vrásek, hlavnímu hrdinovi dokonce chyběly v ústech zuby a postarší doktor Egleton vypadal se svými krátkými šedivými vlasy jako ostnatý ježek. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by byly animace nepěkné a fušersky odvedené, to určitě ne, ale ve srovnání s Drákulou je to prach a bída.
Následných prvních pár minut hraní mi pak odhalilo další ne zrovna příjemné (ale očekávané) zjištění, že Necronomicon používá naprosto stejný a nijak nevylepšený engine z prvního Drákuly. Grafika je stále viditelně kostkovaná, protože běží pouze v rozlišení 640x480 a k odstranění pixelů není využito 3D akcelerace. Nezměněn zůstal i kompletní interface a ovládání - pohybujete se tedy po předem určených bodech, na nichž se 
můžete neomezeně rozhlížet o 360 stupňů. Kurzor je pevný ve středu obrazovky, pravým myšítkem se otevírá inventář… A hele, že by přeci jen nějaká novinka? Inventář je rozdělen hned na tři části - ta první je určená pro klasické předměty, druhá pro uskladňování nalezených dokumentů a třetí (zpočátku nepřístupná) představuje kufřík s podivnými ingrediencemi a drahokamy, jež slouží k okultním účelům. Krom toho je zde ještě ikonka pro otevření mapy, zobrazující prostor kolem města Providence a vesničky Pawtuxet, kam jsem ještě nezavítal, takže se tam okamžitě vydávám…
…v tu chvíli ještě netušíce, že po příjezdu do Pawtuxetu dosáhne mé zklamání absolutního vrcholu. Ze všeho nejdříve mě praštila do očí nečekaně nízká kvalita grafiky i designu celé vesničky, sestávající z řady téměř shodných, na sebe nalepených dřevěných domků. Ona spleť odstínů všudypřítomné hnědé barvy ve spojitosti se zastaralým enginem dala vzniknout něčemu, co skutečně nemohu nazvat "pěkným pohledem". Krom vizuálních kvalit jsem však postrádal i očekávanou napjatou atmosféru. Všechny domy podél dlouhé ulice byly zamčené, nikde ani živáčka a když už jsem náhodou na nějakého natrefil, odmítl se se mnou jakkoliv vybavovat (v nejlepším případě prohodil jednu větu a pak utekl). Po chvíli bloumání jsem konečně natrefil na osobu ochotnou se mnou komunikovat, ta mě záhy poslala za někým jiným na druhou stranu vesničky, načež následovalo lítání od jednoho baráku k druhému. A právě v tuto chvíli mi došlo, jak okatě je hra lineární. Dveře do jednotlivých domů se odmykají a zamykají dle potřeby programátorů, s obyvateli si lze promluvit jen tehdy, kdy je to tvůrcům hry po chuti a i předměty můžete sbírat jen v předem daném pořadí. Úkoly jsou přitom zatraceně jednoduché a hororová atmosféra nikde, pokud tedy nepočítám věčně zamračenou oblohu nad celým krajem.
Po chvíli ale hra naštěstí začínala postupně nabírat na obrátkách, a to především z hlediska atmosféry. Na povrch vyplouvaly různé historky o zmizelých námořnících, vojácích a především o záhadném podivínovi Gregorovi Herschellovi, který žil na farmě nedaleko Pawtuxetu někdy v 18. století a byl lidmi podezírán z čarodějnictví a provozování černé magie. Od dob Herschellovy smrti (v roce 1771 uhořel na své farmě) se vypjatá atmosféra okolního kraje zklidnila a až doposud bylo vše v nejlepším pořádku. Zdá se však, že právě Edgar se po desetiletích klidu dostal pod vliv temných sil, jenž mají evidentní spojitost s někdejší Herschellovou činností. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy jsem se vloupal do Edgarova opuštěného domu a uvnitř nalezl několik podivných knih, deníků a poznámek, zavánějících tajemnou nekalostí, neřkuli až perverzností (proč si asi Herschell nechával dovážet z Egypta lodě plně naložené mumiemi?).
Opravdu prvotřídní horor se ze hry stal ve chvíli, kdy jsem objevil Edgarovu tajnou skrýš - starou chajdu, postavenou na místě, kde původně stála Herschellova farma. Uvnitř potemnělé polorozpadlé dřevěné barabizny se mi posléze podařilo odhalit vchod do přímo děsivých podzemních komplexů vyplněné skrz naskrz tmou. Pravda, v Drákulovi 2 jsem si na příliš tmavé lokace vehementně stěžoval, zde je to však něco úplně jiného. Představte si tu situaci: všude kolem vás je absolutní tma a kdesi z povzdálí se ozývají prapodivné zvuky. Postupujete temným tunelem stále dál a zatímco zapalovačem rozsvěcujete louče podél stěn, srdíčko vám pumpuje na hranici únosnosti a vy jenom čekáte, jestli na vás z té tmy každou chvíli
nevybafne nějaké potvora … V tento okamžik se mě zmocnil opravdový strach a hustá atmosféra vygradovala ve chvíli, kdy jsem na konci tunelu objevil tajnou laboratoř plnou odporně vypadajících přístrojů a chemických zařízení…
Jenže od tohoto okamžiku zaznamenala hratelnost rapidní pokles, a to kvůli přehnanému nárůstu obtížnosti. Hra mě postavila před řadu neznámých přístrojů, jež jsem musel zprovoznit bez sebemenší nápovědy. Chtělo se po mě namíchat chemický roztok z dvaceti možných substancí, ale radu, které z nich použít, jsem hledal marně. Vrcholem pak byla speciální místnost se stovkou uren s lidskými pozůstatky, z nichž pouze jedinou bylo nutno použít k okultnímu obřadu. Která z nich to byla, to už jsem si musel zjistit sám. Sečteno a podtrženo - puzzly v této části hry bylo nutno řešit pouze metodou pokus-omyl, což bylo neuvěřitelně zdlouhavé, frustrující a ani náhodou zábavné.
No a co následovalo dále? Ta část hry, kdy jsem objevil tajuplnou knihu Necronomicon a prováděl její rozbor za pomocí řady dalších okultních knih, patřila opět k těm zábavnějším a napínavějším. Kromě toho jsem zaznamenal částečné zlepšení grafického zpracování a dokonce i animovaných sekvencí, v nichž se objevovaly čím dál lépe a detailněji vymodelované postavy (a hlavní hrdina William konečně našel svůj ztracený chrup). Do podvědomí se mi dostal taktéž hudební doprovod, který spíš než "hudbou" mohu nazvat směsicí podivně znějících zvukových efektů vkusně sladěných v různé trýznivé motivy. Pak ale přišla závěrečná část hry a s ní mé další zklamání. Jednak musím užasnout nad naivitou tvůrců, kteří se rozhodli 
obrovský a "dosud neobjevený" vstupní portál do podzemního království Prastarých umístit na malý kopeček hned vedle vesnice. To by jeden opravdu nečekal. Finální pasáž pak sestávala ze série bludišť, jejichž procházení bylo spíš otravné než zábavné a řešení těch několika finálních nicneříkajících puzzlíků na hratelnosti taky zrovna nepřidalo. A závěrečná animovaná sekvence? Ta má vždy být slaďoučkou odměnou za hráčovo mnohahodinové snažení, nicméně v případě Necronomiconu to byl spíše hřebíček do rakve, jenž mě jen ujistil v tom, že tahle hra je výtvorem lidí, kteří rozhodně neměli touhu z ní udělat nějaký velkolepý a hratelně vyvážený projekt.
Mám takový pocit, že společnost Wanadoo myslí víc na kvantitu než na kvalitu. Jejich prvotní dílo Drákula je zároveň i jejich nejlepším a od té doby zaznamenávají sestupnou tendenci, jejíž vyvrcholením je právě Necronomicon. A to mě mrzí ze všeho nejvíce, protože hra na motivy knih H.P.Lovecrafta si zaslouží mnohem, MNOHEM důstojnější a kvalitnější zpracování. Nuž, co naplat. Jste-li ale Lovecraftovi fanouškové nebo skalní příznivci adventur, můžete to s Necronomiconem zkusit. Příběh není špatný a atmosféra je místy dokonce skvělá, připravte se ale na četné nudné a frustrující pasáže. Všem ostatním doporučuji se buď vrátit k mnohem kvalitnější klasice Prisoner of Ice a nebo si pár týdnů počkat na Alone in the Dark IV, jenž by měl, soudě dle Alenčina preview, dopadnout mnohem lépe a přidělit příznivcům hororových adventur konečně pořádnou porci zábavy.
| Necronomicon: The Dawning of Darkness | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
