Každá pořádná hra (pokud to není zrovna sport nebo simulátor) potřebuje silného nepřítele. Toho zároveň milujeme a nenávidíme. Milujeme proto, že z nás ve hře dokáže dostat maximum (proto tak rádi hodnotíme kvality umělé inteligence) a nenávidíme proto, že je prostě jiný a musí být zničen.
Skutečně, je jedno, zda je v roli nepřítele německý fašista, islámský fundamentalista, pošahaný vědec, pekelné monstrum, hnusná zombie nebo kostlivec. Co je ale důležité, to je fakt, že je to někdo jiný než my a náš soused.
Lidé si tvoří emocionální pouta k tomu, co znají. Stejně máme nejraději naše knedlo, zelo, vepřo a sushi jíme téměř z dekadence, u fotbalu nejvíce fandíme národnímu týmu a koukáme na českou okopávanou, přestože v zahraničí jsou soutěže mnohem zajímavější a mezi cizími fotbalisty borci mnohem sympatičtější než partička našich hotelových pijanů.
Jenže co je cizí, to je neznámé a nevypočitatelné. A co nemůžeme přesně odhadnout, to je v důsledku nebezpečné – k nepříteli už je jen krůček. Zábavní média toho samozřejmě využívají a drží se jasného pravidla: nepřítel musí přinejmenším vypadat jinak než my.
Jenže, co jsme my? My jsme především Amerika, Hollywood a Bílý dům. Také počítačové hry většinou prostředkují obrázek světa z americké perspektivy. A ono je to pro většinu lidí západních zemí, pro které tyto hry vznikají, přijatelné. Tady však vzniká řada paradoxů.
Zatímco muslimové obvykle dají průchod hlasitému nesouhlasu, že se střílí do nich, takové Němci bez mrknutí oka pálí do svých nacistických předků, kteří před šedesáti lety rozpoutali druhou světovou válku. Hákový kříž nebo srp a kladivo působí jako silné symboly, ovšem ideologie v pozadí je redukována na minimum.
Nebezpečnost našeho nepřítele posuzujeme i podle hlasu. Ať už je to ruština, němčina nebo arabština – tvrdá, panská hlasitost patří jenom řečí nepřítele. Ještě než Wolfenstein přivedl akce do třetího rozměru, platilo pravidlo, že kdo mluví německy, může být jenom zloduch.
Nepřítelem je samozřejmě ten, kdo usiluje o náš virtuální život. Ale to by nestačilo. Všimněte si, že jen minimum her, ale nakonec i filmů (tam je ale poměr přece jen lepší), počítá pouze se záchranou vlastního zadku. Obvykle je tu ještě větší, bezprecedentní nebezpečí. Čím větší, tím lepší.
Když nerozsekáte mimozemskou královnu, napadnou alieni Zemi, pokud nepostřílíte nácky, rozšíří se Třetí říše po celé Evropě a možná i do Ameriky. Pakliže nevymlátíte všechny zombie, budete se muset dívat, jak se nekontrolovaně šíří T-Virus.
Tím v podstatě padají jakékoliv pochybnosti o správnosti či dokonce legitimitě neuvěřitelně brutálního chování, jehož je hráč v akcích původcem. Morální ambivalence se ve hrách objevuje zřídka (pravda, v RPG je poměrně častá), hra má totiž především bavit.
Jako nepřítel se nejvíce hodí ten, kdo zastupuje zcela jiné vidění světa ve většině politických a společenských oblastech. Pro kapitalisty to dlouhou dobu byli Sověti. Až do osmdesátých let zabraňovali agenti Západu hrozící Třetí válce, když pokaždé sprovodili ze světa podlého Rusáka.
Po konci Studené války už se ovšem něco takového neslušelo. Bylo třeba najít jiného arcinepřítele. A tak přišli na řadu Němci. Tabu druhé světové války už padlo a pro nové generace působil tento konflikt jako z jiného světa. V podstatě se ale hry s tímto námětem nejvíce blíží skutečnosti, jelikož se z velké části již odehrály. Zajímavé je sledovat proměnu rolí Ruska – nedávno ještě arcinepřítel, dnes už za jeho vojáky (třeba v Call of Duty) hráč bojuje zcela běžně.
Vlna druhoválečných stříleček a strategií s Němci jako hlavním nepřítelem už ale přece jen pominula. Po vychladnutí emocí 11. září jsou tím novým démonem Arabové. Na první pohled ideální protivník, který poslal dvě letadla do americké chlouby a nahlas tak zahrál na patriotickou vlnu.
Právě tady se ale objevuje problém: Arabové a všichni, co jsou s nimi házeni do jednoho pytle jako celek zatím nic neprovedli, ve hrách už se proti nim ale vedou vojenská tažení. Stejně tak Číňané, třeba v Battlefield 2 nebo Command and Conquer: Generals. Nerozvíjí se náhodou nějak moc rychle? Uděláme z nich nepřítele! Aneb přesná interpretace světa, kde je jsou na prvním místě peníze.
Nepřátelské obrazy jsou sice silně ovlivněny aktuálními či historickými událostmi, ovšem mnohdy je problém zpracovat je tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zkrátka tak, aby se náhodou někdo neurazil a po vzoru karikatur Mohammeda skutečně nevytáhl do Svaté války.
Proto se v Boiling Point nepohybujete v Kolumbii, nýbrž fiktivním státě jménem Realia. Proto přejmenovalo studio Pandemic dějiště hry Full Spectrum Warrior z Afghanistanu na Zekistan. Pro hráče je to ale těžko nějaký rozdíl. Realia je typickým příkladem zkorumpovaného banánového státu a islámský Zekistan zase bašty teroristů.
Pandemic ale v dalším svém titulu nevyužil tohoto vzoru a Mercenaries 2 umístil do Venezuely a pochopitelně ji nevykreslil nijak pozitivně. Okamžitě se hlasem národy ozvala politička Gabriela Ramirez a prohlásila, že tahle hra je ospravedlněním imperialistické agrese.
Linie mezi fikcí a skutečností je opravdu tenká. Autoři her si samozřejmě vymýšlejí vlastní a co nejzajímavější scénáře. A pokud zrovna nesáhnou po sci-fi, snaží se o jakous takous uvěřitelnost. Že USA napadne Kanada? Co je to za hloupost? Ale, co kdyby USA napadlo Mexiko? Aha, to už je lepší. Tak nějak uvažovali autoři Ghost Recon Advanced Warfighter 2, a přestože oficiální armádu nahradili fiktivními rebelskými skupinkami, starostovi městečka Juarez se to nelíbilo tak jako tak a žádal stažení hry z obchodů.
Ghost Recon se ale do křížku s vládou nedostal poprvé. Jeho druhý díl z roku 2004 totiž prezentoval agresi severokorejské armády v Číně. V novinách totalitárního severokorejského režimu se pak psalo: „Američané ukázali světu, jak moc nás nenávidí. Teď to může být hra, ale pozdější válka pro ně žádnou hrou nebude. V ní zažijí jen drtivou porážku a strašlivou smrt.“
Někteří vývojáři už definitivně zahodili snahu o zamaskování konfliktu. Třeba taková Kuma War. Její autoři se roku 2003 chopili jedinečné šance. Bush mladší vytáhl na Irák a postaral se o celou řadu událostí, které by do hry pasovaly jako ušité.
Kuma War je tak programem, pro který vycházejí stále nové, aktuální mise reagující na vojenské operace – nejen v Iráku, ale po celém světě. Jsou uvedeny pravým televizním zpravodajstvím a plynule pokračují ve výsadek hráče a jeho týmu. Dnes je k dispozici zhruba osmdesát takových misí.
To si muslimové nechtějí nechat líbit a vytáhli tak do protiofenzívy. Pokud toužíte o jejich vidění světa ve hře, zkuste třeba Under Siege od Ankar Media. Tento titul prezentuje boj Palestinců proti izraelským „kolonistům“. Ovšem dělá to jinak než Kuma War, kde bojují spojenecké jednotky proti nepříteli.
V Under Siege se chopíte ortodoxního žida a jdete s ním třeba do plně obsazené mešity a postřílíte bezbranné modlící se. Adaptace iránské mise z Kuma War se jmenuje Rescue the Nuke Scientist. Namísto zničení nukleárního zařízení musíte osvobodit uvězněného atomového vědce.
S tím, jak ze hry mizí i příběh, stírají se i rozdíly mezi nepřítelem a spojencem. Jako příklad uveďme Battlefield 2. Nikdo neříká, která ze stran má ideologickou pravdu a kdo je zloduch. Jistě, my na Západě podvědomě sympatizujeme se Spojenci, ale jak to asi vidí Číňané, pokud si hru zahrají, což mnozí z nich samozřejmě činí? Výběr armády se tak omezuje spíše na výbavu, jakou dokáže nabídnout a zda vyhovuje hernímu stylu toho kterého hráče. Navíc, čím více se soustředíme na zabití protivníka jako takové, tím méně myslíme na to, že jde o Araba nebo Číňana. Je to zkrátka jen figurka ve hře.
Ovšem Rusové, ti se asi nepřátelské nálepky nezbaví nikdy. V poslední době se jako tento element znovu objevují. Například ve World in Conflict či Tom Clancys EndWar. Jak je to možné? Stačí se podívat na přinejmenším drsnou rétoriku tandemu Putin-Medveděv, který se opět začíná starat o napětí v globalizovaném světě.
Nehledě na válku v Gruzii, která zcela určitě podpoří tendence vykreslovat Rusy opět jako protivníky. A už je tu dokonce hra, zpracovávající konflikt Ruska s Gruzií. Nikoliv však z roku 2008, ale sedm let starý první díl Ghost Recon. Hráč byl tehdy vyslán do Jižní Osetie, aby zpacifikoval konflikt mezi Rusy a Gruzínci. Mise byla tehdy umístěna do blízké budoucnosti – odehrávala se v dubnu 2008. Vývojáři se spletli o čtyři měsíce… Mrazí z toho v zádech.
